Zobrazit menuSkrýt menu

Pěstounská péče očima dětí

Publikováno: 13. 7. 2020, aktualizováno: 18. 7. 2020

O pěstounské péči toho bylo napsáno již mnoho. Je ve všech pádech skloňována laickou veřejností i odborníky. Většina z nás má již povědomí o tom, co to pěstounská péče je. Obecně se ví, že pěstounství neboli pěstounská péče je jednou z forem náhradní rodinné výchovy v České republice, kdy o svěření dítěte do pěstounské péče rozhoduje soud. Noví rodiče, budoucí pěstouni, se na přijetí dítěte připravují v rámci školení. Na vše se ale připravit nedá. Jsou situace, kdy se rodiny cítí zaskočeny a ohroženy. Potřebují pomoc a podělit se o své starosti i radosti. Abychom pochopili, co rodina prožívá, musíme si uvědomit, že součástí pěstounské rodiny jsou pěstouni, kteří jsou zároveň rodiči, a děti, ať už vlastní či přijaté.

Obsah článku:

Děti v pěstounské péči jsou „odlišné“ od ostatních dětí

Na zádech si nesou ztrátu rodičů, mají plný batůžek příběhů o zklamání, o zradě, o selhání. Problémy se sypou, když je nejméně čekáme. Tyto děti často zažily věci, které by „složily“ i dospělého člověka. Mají za sebou odmítnutí matkou i otcem, nepřijetí vlastní rodinou, úmrtí blízké osoby, často nějakou formu násilí. Již po několikáté se stěhují, mění se školka, škola, lidé v jejich okolí, kamarádi. Ještě si nezvykly a je tu další změna. Mají v hlavě, a hlavně v duši, zmatek. Při snaze svá traumata zpracovat volí různé druhy obrany „aby přežily“ a různé formy komunikace. Některé jsou velmi hodné, poslušné, nezlobí a udělají to, co nám na očích vidí. Mají strach se projevit. Jiné zase schovávají svou nejistotu za drzost, hrubost, vulgaritu. Všechny ale spojuje jediné, touha po bezpodmínečné lásce. Chtějí být součástí své rodiny, mít svého člověka, který by tady byl pro ně. Utřel jim slzy, zalepil koleno, pochválil, tleskal na besídce. Zkrátka byl na NĚ pyšný. Touží po přijetí jich samotných, bez předsudků, bez podmínek. A že to není jednoduché, nemusíme říkat. Proto je důležité si uvědomit, že tyto děti potřebují čas a pomocnou ruku, aby změny zvládly. Potřebují naše pochopení, a trpělivost.

V současné době je trendem přikládat názoru dítěte větší význam. To ale neznamená, jednat jen dle přání dítěte. Je potřeba dítě vyslechnout, snažit se mu porozumět. S jeho názorem citlivě pracovat, a nakonec rozhodnout v jeho nejlepším zájmu. Pojďme se na pěstounskou péči zkusit podívat pohledem dítěte. Pohledem, který se mezi ostatními často ztrácí.

Po příchodu do nové rodiny potřebuje přijaté dítě čas

Čas zvyknout si na novou situaci, na nové prostředí, nové lidi, na jejich děti. Z počátku se snaží dělat věci dobře a usilují o pochvalu, o uznání. Když se jim to nedaří způsobem, jaký si vysnily, začnou zlobit. „Když nemůžu být nejlepší, tak budu nejhorší“. Důvodem je strach. Strach z návratu zpět do dětského domova či do prostředí, ve kterém doposud vyrůstaly. Bojí se, že do rodiny nezapadnou, že se do ní nehodí. Mohou mít obavy z nových sourozenců, z odmítnutí či nedůvěry. Stále bychom měli mít na paměti, že se těmto dětem během krátké doby obrátil život naruby. V situacích, kdy my dospělí máme pocit, že už to stačí, že už nám došla trpělivost, si musíme uvědomit, co už prožily. A zda bychom to v jejich věku byli schopní zvládnout. Jak by se to asi líbilo nám, dospělým?

Jmenuji se Franta, je mi jedenáct let a už skoro rok bydlím u nové babičky a dědy. Předtím jsem žil v domě se svojí maminkou, bráchou a nevlastním otcem. Otec občas mě i mamku bil. Mamka z toho byla často smutná, pila, hodně spala a někdy na nás taky řvala. S bráchou jsme mívali často strach. Hlavně tehdy, když jsme večer zůstali sami doma a mamka byla pryč. Někdy jsme se schovali pod postel a čekali, až se vrátí. Nakonec přišli ze sociálky a odvedli nás pryč. Brácha šel k naší babičce, ale mě nechtěla. Tak jsem byl u jiných cizích lidí, kterým jsem ale začal říkat babi a dědo. Babičku jsem měl rád, ale dědy jsem se občas bál. Byl přísný. Oba na mě byli hodní, ale furt po mě něco chtěli. Začal jsem chodit do jiné školy. Chtěli po mně, abych se dobře učil, správně jedl a chodil do kroužků, poslouchal. Snažil jsem se, ale bylo to drsný. Moc mi to nešlo . Hodně věcí jsem neznal. Doma jsme jedli párky nebo salám s rohlíkem, vlašáky, nudle s kečupem. Babička vařila pořád nějakou zeleninu, polívky, hrachovou kaši, to bylo … ne, že by to nebylo dobré, ale … párek s rohlíkem nebo vlašák jsme neměli nikdy. Ale zvykl sem si a něco mi i chutnalo – rajská je fakt super. Večer jsme si spolu hodně povídali, co jsme přes den zažili, a tak vůbec. To jsme doma nedělali, líbilo se mi to. U babičky a dědy jsem byl rád, zvykl jsem si u nich. Jenom nevím, co je s bráchou. I když mi babička říkala, že se uvidíme, tak to zatím nevyšlo. Vždycky do toho něco vlezlo. Teď už to bude rok. Babička mi povídala, že se budu stěhovat. Že se hledají noví pěstouni, kteří by mě chtěli. Zatím prý nejsou. Ale prý to nevadí. Šel bych do děcáku tady ve městě a oni by mě navštěvovali a taky bych k nim mohl na návštěvu. Trochu se bojím… „“

Kde je maminka?

Velmi často nám pěstounské děti pokládají otázky, které se týkají jich samotných a jejich biologické rodiny. Zajímá je, kde mají své vlastní rodiče, jaká je jejich vlastní minulost, odkud pochází, zda mají nějaké vlastní sourozence. Často jsou tyto otázky dětem zodpovězeny, ale někdy ne. Není to proto, že by pěstouni nechtěli, ale zkrátka to neví. Povinností pěstounů je dětem umožnit kontakt s jejich matkou, otcem nebo sourozenci. Tato setkání mohou být pro děti přínosem, ale některé je naopak prožívají špatně. Nechtějí rodiče vídat z důvodu špatných vzpomínek či zlých zkušeností a strachu. Některé děti sice nemají na své rodiče pěkné vzpomínky, ale jsou zvědavé. Zajímá je, jak nyní jejich rodiče vypadají a jak se mají, jestli je mají rádi.

Ideální situace nastává, když rodiče s pěstouny spolupracují a setkání dětí pak probíhá v přátelské atmosféře. Někdy se jedná o pár hodin, kdy společně tráví čas na hřišti, v ZOO nebo v kině. Jindy mohou děti strávit s rodiči i víkend. Ale tady je třeba mít přesně daná pravidla, aby se všichni cítili bezpečně. Když se to nedaří, je setkávání dítěte s rodičem vždy asistované. Děje se tak opět proto, aby bylo zajištěno bezpečné prostředí pro dítě i ostatní zúčastněné.

Jmenuji se Jana. Je mi deset. Do osmi jsem bydlela s mamkou. Taťka bydlel s novou tetou jinde. Mamka byla furt pryč a já byla doma sama. Ale nevadilo mi to, hlavně že večer přišla domů. Když jsem začala chodit do první třídy, tak k nám začala chodit paní, která kontrolovala, jestli chodím do školy, mám jídlo, čisté věci. Před prázdninami přijela ještě s jednou paní a odvezli mě k ní domů. Tam jsem byla rok. Ze začátku jsem jezdila za mamkou a ta mi říkala, že si mě vezme zpátky. Ale pak přestala jezdit. Odstěhovala se a neřekla mi kam. Nevolala. Myslela jsem, že si mě vezme taťka, ale ten měl s tetou 3 děti, a tak jich bylo hodně. Tak mě odvezli do děcáku. Byla jsem tam necelý rok. Pak přijela teta se strýcem, teda ona to není pravá teta a strýc, ale já jim tak říkám. Prý jsem se jim líbila, a tak si mě vybrali. Několikrát za mnou přijeli i s ostatníma děckama do děcáku, a nakonec si mě před Vánocemi odvezli domů. Mám dva nové starší bráchy, Honzu a Vaška, a taky ségru Marušku. Ta je stejně stará jako já, takže spolu chodíme do stejné třídy. Oni jsou taky cizí, jako já. Moc se mi u nich líbí, konečně mám svůj pokoj, teda s Maruškou dohromady, ale to mi neva. S tetou se hodně učím, protože mi moc nejde čtení, ale nevadí mi to. Aspoň budu umět číst stejně dobře jako ona. Čte nám každý večer před spaním. Taky s tetou chodíme venčit psa. Jenom my dvě… S tátou se vidíme jednou za 3 týdny celý víkend. Jezdím k nim a hraju si s bráchama. Ale vždy se těším k nám domů. Doufám, že to tak už zůstane...“

Děti v pěstounské péči mívají často ve škole problémy

A to nejen s učením, ale i mezi spolužáky. Ostatní děti mohou na pěstounské děti být zlé, mohou se jim posmívat, dělat naschvály, brát jim věci či je urážet. Důvody tohoto chování jsou různé. Nejčastěji je to však nepochopení: „Já mám rodiče a ty ne!“ „Tebe vychovává babička!“ „Tebe rodiče nechtěli!“ Nepochopení těchto dětí většinou plyne z toho, že ony samy nevědí, jak se s takovou situací vypořádat. Nevědí, proč se o jejich spolužáka stará babička, nebo proč má jiné příjmení než jeho rodiče. S dětmi ve školách by se mělo častěji pracovat a mluvit. Podrobně jim vysvětlit, proč všichni nemohou vyrůstat se svými vlastními rodiči. Na druhou stranu by se mělo rovněž více pracovat s rodiči dětí, naučit je, co je a co není vhodné říkat, protože děti často opakují to, co slyší doma.

„Jsem Marek a mám osm let. V pěstounské péči jsem od svých tří let. Maminka odešla hned po narození. Táta se o mě staral, ale ne dobře. Proto jsem tady. Bydlíme na vesnici, kde jsem chodil i do školy. Moc jsem se tam netěšil. Děcka se mi smála. Když jsme měli na nástěnce fotky, kde jsme byli jako mimina,, někdo tu moji propíchal špendlíkama. Když jsem brečel, smáli se mi… Paní učitelka se ptala, kdo to udělal, ale prý nikdo… Paní učitelka mi pořád říkala, že mám na lavici nepořádek, že jsem bordelář. Říkala mi, že jsem zlý a jsou se mnou jenom problémy. Taky mi říkala, že když budu dál zlobit, že na mě zavolá policajty a já půjdu do děcáku. Teď chodím na jinou, větší školu. Je to tu super. Tady se mi líbí, jsem spokojený a mám kamarády. Jen doufám, že to tak zůstane, protože umřel strýc… je mi smutno, chybí mi. Bojím se, aby se nic nestalo tetě a já musel pryč. Kam bych šel… V noci nemůžu spát… zdají se mi zlé sny… že mě vezou pryč, někdo na mě řve… teta je daleko…“

Jak to vnímají vlastní děti pěstounů

Nesmíme zapomenout, že součástí pěstounské rodiny jsou i vlastní děti pěstounů. Přestože se jich rodiče ptají, zda jsou ochotné přijmout do své rodiny nového člena a jsou na to připravované, střet s realitou je pro ně mnohdy šok. Chtějí pomoc, a najednou mají pocit, že jsou v rodině navíc. Je proto velmi důležité dávat svým dětem najevo, že jsou pro své rodiče vždy prioritou, že jsou jedinečné, a vyčlenit si dostatek času, který budou trávit jen s nimi.

"Jmenuji se Mirka. Je mi už sedmnáct. Mí rodiče se mě v mých 8 letech zeptali, jestli by mi nevadilo, kdybych dostala sourozence. Že bych měla bratříčka nebo sestřičku. Že je u nás spoustu dětí, kterým je třeba pomoc… Souhlasila jsem. Byla jsem pyšná na své rodiče, že jsou tak hodní a těšila jsem se na sestřičku. Že by to mohl být kluk jsem si nepřipouštěla. Rok trvalo, než prošli školeními a pak jsme čekali. Nakonec mi naši řekli, jestli by mi nevadilo, kdyby to byli sourozenci, kluk a holka. No ty kráso, trochu mi zatrnulo…, ale mamka slíbila, že se pro mě nic nezmění a já jí věřila. Ve finále to byl nářez. Matěj měl pět roků a Vendulka tři. Neuměli nic. Nemluvili, neumývali se, neuměli pořádně jíst příborem. Maminka se jim musela fakt hodně věnovat. Ze začátku mě to bavilo jí pomáhat, ale pak už mi začali lézt na nervy. Matěj mi bral moje věci a jak s nima neuměl zacházet, ničil je a Venda za mnou všude chodila a na mamce visela jak malá opička. Když jí neviděla, natahovala. Bylo to hrozné. Měla jsem pocit, že mě mamka s taťkou odsunuli na druhou kolej. Vše se točilo kolem nich… Pořád si s nima hrála, učila je mluvit, všude je tahala. Dost mě to štvalo. Přestala jsem se učit, začala jsem se toulat s kamarádkama, nechtěla jsem být doma. Když to trvalo asi 2 měsíce, mamka si se mnou sedla a začala si povídat. Mluvily jsme o tom, co jí trápí a taky o tom co trápí mě. Dověděla jsem se od ní, že i když přijali dvě děti, já jsem pro ně stejně ta jedinečná a jediná, protože jsem jejich. A taky jsme se domluvily, že každý den spolu budeme hodinku samy. Jen my dvě, bude to naše hodinka… A funguje to skvěle. Někdy jdeme cvičit, někdy si jdem na bazén zaplavat, a někdy si dáme jen kafčo v kuchyni, ale je vyhlášené embargo a nikdo do ní v té době nesmí. Dnes mám 1 sestřičku a 2 brášky a ty nejskvělejší rodiče na světě.

Během přijetí dítěte do pěstounské péče se mění celá rodinná situace. Náhradní rodiče jsou většinou vychovatelé dětí citově deprimovaných, které si své problémy přinesly s sebou z ústavů a biologických rodin do nové rodiny. Často jsou zároveň i terapeuty a ošetřovateli. Většinou tak konají na základě instinktu a empatie. Za to všechno si zaslouží náš respekt a úctu. A naší organizaci je ctí stát se jejich průvodci a partnery.

Související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Přihlášení k odběru newsletteru

 

Autor článku

Bc. Petra Beránková

V oblasti náhradní rodinné péče se pohybuje od roku 2003. Pracovala jako sociální pracovnice na Oddělení sociálně právní ochrany dětí ve Veselí nad Moravou. Jak sama říká, bylo to její první profesní setkání s náhradními rodiči a jejich dětmi. Provázela je od jejich prvních krůčků, a to od podání žádosti až po převzetí dítěte do pěstounské péče. Nyní je ředitelkou organizace Skleněka z.s.

 

Nahoru

Facebook Šance Dětem YouTube SanceDetem RSS RSS