Dítě s Aspergerovým syndromem

Autor/ka: Mgr. Veronika Šporclová
Datum publikace: 16. 12. 2017, Aktualizováno: 16. 10. 2023

Obsah článku:

Zdá se, že autismu a Aspergerovu syndromu se v současnosti píše neustále. Nicméně většina veřejnosti si stále neuvědomuje, že i když oba zdravotní handikepy se do jisté míry pojevují v některých momentech podobně, Aspergerův syndrom (AS) se přece jen odlišuje. A jen správné pochopení dětí i dospělých, kteří jím trpí, ulehčí těmto lidem a jejich okolí život. Právě proto se i na našem portálu ještě jednou k tomuto tématu vracíme.

Aspergerův syndrom patří dle platné Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10) společně s dětským a atypickým autismem do kategorie pervazivních vývojových poruch. Termín „pervazivní“ (= všepronikající) označuje, že obtíže pronikají do různých oblastí (komunikace, zájmy, sociální vztahy) a limitují člověka ve vzdělávání, v osobním i pracovním životě. Společnými znaky pro všechny výše uvedené diagnózy je hluboké narušení v oblasti sociálních vztahů a sociální komunikace, sociálně emočního porozumění, objevuje se stereotypní chování, nestandardní zájmy, nepružné reakce na změny (hovoříme o tzv. jádrových obtížích autismu).

Základní rozdíly

Často se v praxi setkáváme s dotazem na rozdíl mezi autismem a Aspergerovým syndromem: U osob s Aspergerovým syndromem není narušen řečový vývoj a úroveň vyjadřování i porozumění řeči jsou minimálně v pásmu průměru. Také mentální schopnosti jsou u lidí s AS v normě. Diagnóza vývojové dysfázie a mentální retardace vylučuje Aspergerův syndrom, možná z tohoto důvodu se někdy o Aspergerově syndromu nesprávně hovoří jako o mírnější formě autismu. Protože je často velmi obtížné určit hranici mezi jednotlivými diagnózami, dle nejnovější revize diagnostického manuálu platného v USA (DSM 5) se již tyto diagnózy nerozlišují a jsou sloučeny do kategorie „poruchy autistického spektra“ (PAS).

Příklad z praxe: Doslovné vnímání sdělení

Desetileté dítě ve škole reagovalo útěkem ze třídy poté, co mu paní učitelka „v legraci“ oznámila, že udělá-li ještě jednu chybu, utrhne mu hlavu. Pro lepší pochopení toho, jak člověk s AS uvažuje, zkuste si představit, jak by se vám pracovalo, kdyby vám nadřízený vyhrožoval smrtí, pokud budete chybovat? Zvýšil by se váš výkon a spokojenost v zaměstnání? Byli byste rádi, že máte takového šéfa?.  Jiné dítě se na paní asistentku obořilo, když poukázala na „oslí uši“ v sešitě, protože jak může mít sešit uši osla? 

Pro pochopení poruch autistického spektra je klíčový právě pojem spektrum, který zahrnuje širokou škálu symptomů, odlišnou hloubku deficitů i individuální charakteristiky každého člověka. Bez ohledu na konkrétní diagnózu jsou projevy této poruchy u každého odlišné a v různé míře také ovlivní jeho život. Na jednom konci spektra jsou děti s mírným oslabením v jádrových oblastech, které v běžném životě při respektování jejich určitých specifik v chování dokážou fungovat poměrně samostatně, v dospělém věku bývají úspěšní ve svém zaměstnání, mají uspokojivé partnerské vztahy i vlastní rodinu. Na druhém konci spektra se setkáváme s dětmi s hlubokým narušením v oblasti sociálních vztahů a komunikace, s nestandardními, intenzivními zájmy, které bez výrazné podpory a asistence druhé osoby nejsou schopny samostatného fungování. Ovšem všichni lidé s touto diagnózou potřebují velkou míru trpělivosti, tolerance, respektu k odlišnému způsobu vnímání světa i porozumění, že ne každé nestandardní chování musí být nutně nevychovanost, rozmazlenost či záměrná provokace.

↑ nahoru

Příklad z praxe: Rozpory ve schopnostech

Lukášek už od dvou a půl roku udivoval svými nadprůměrnými vědomosti, ale zároveň byla zarážející jeho extrémní nesamostatnost v sebeobsluze. Nyní mu je tři a půl roku, dosud je plně na plenách, odmítá jíst sám. Má omezený jídelníček, odmítá zkoušet nová jídla. Jednou si ušpinil ruku, když jedl namazaný chleba, od té doby už si žádné pečivo nevzal. Vždycky měl malý zájem o vrstevníky. Už ale od jednoho roku měl velký zájem o čísla, v jednom roce poznal čísla do 10. V necelých dvou letech rozlišoval značky aut, všechna písmena, tvary, barvy, uměl počítat do 100. V necelých třech letech bylo jeho největším zájmem měření čehokoliv, oblíbenou „hračkou“ byl teploměr, vlhkoměr, tlakoměr, zajímal se o rychlost dopravních prostředků, apod.

Typické rysy

ÚsměvVýzkumy prokazují, že pro rozvoj zdravého sebevědomí jsou velmi důležité uspokojivé vrstevnické vztahy. Nedostatečné sebevědomí může vést k navazování závislých nebo dysfunkčních vztahů, způsobovat problémy v učení, deprese. Zamysleme se v této souvislosti nad situací dětí s AS: nechápání sociálních situací, odlišné zájmy od vrstevníků a nestandardní reakce často vedou k jejich vyčlenění z kolektivu, bývají terčem posměchu a provokací, někdy i obětí šikany. Málokdy bývají zváni na společenské akce, narozeninové oslavy, které posilují a budují kamarádské vztahy.

Tyto skutečnosti mohou pouze upevňovat jejich přesvědčení, že jsou skutečně „divní“, „hloupí“ či dokonce „blbci“. Stávají se nadměrně kritičtí vůči vlastním chybám, mnohem více se zaměřují na své deficity a neúspěchy, které následně porovnávají s úspěchy a silnými stránkami ostatních. Ve strachu ze selhání se obávají zkoušet nové věci, někdy i mírná kritika vede k záchvatu vzteku. Pokud jsou tyto negativní pocity potvrzovány i reakcemi okolí, není se co divit, že dítě na tuto neadekvátní zátěž pak může reagovat afekty, agresí, sebepoškozováním, nadměrnou soupeřivostí a touhou být za každou cenu první, ale někdy naopak pasivitou, ignorací nebo také snahou o únik z pro něj nepříjemné situace.

U dětí s AS je typické nerovnoměrné rozložení schopností (na jedné straně nadprůměrné vědomosti z určité oblasti, na straně druhé neschopnost přizpůsobit se náhlým změnám, problémy v navazování sociálních vztahů, nepřiměřené emoční reakce, nesamostatnost, nepraktičnost apod. Tento výrazný nesoulad komplikuje akceptaci handicapu okolím („Když je tak chytrý v matematice, tak by mohl taky pochopit, jak se slušně chovat k učitelům i spolužákům“). Některé děti jsou velmi ambiciózní, své úspěchy a i nadprůměrné výsledky v některých oblastech bagatelizují, popírají nebo je považují za „normu“. Kladou si vysoké cíle, jsou na sebe nadmíru přísné a jsou nespokojené, protože se jim nedaří dosáhnout kýženého výsledku. Jiné děti se naopak mohou vyhýbat i jednodušším činnostem nebo úkolům, pokud si nejsou 100% jisti svým úspěchem. Některé zase obviňují sebe sama („Jsem nemožný, nikdy nic nedokážu, všechno je špatně, raději jsem se neměl narodit“; „Nic neznamenám, protože nikdy nebudu tak dobrý jako šachový mistr“), jiné mají tendence obviňovat okolí („Blbý stůl, kdyby tady nestál, nebouchl bych se“; „Jen kvůli mámě se nemůžu stát nejlepším Youtuberem, protože mi zakazuje být na počítači tak, jak potřebuji“).

↑ nahoru

Příklad z praxe: Jak vnímají „aspergry“ ti druzí...

Ve třídě mé osmileté dcery byl integrován chlapec s Aspergerovým syndromem. Doma často na toto téma hovoříme, jezdívala se mnou na různé pobyty a akce pro děti s PAS, proto její tolerance vůči nestandardním reakcím těchto dětí je pravděpodobně vyšší než u vrstevníků (i mnohých dospělých). Se spolužákem s AS se poměrně záhy skamarádili, seděla vedle něj v lavici, když potřeboval, poradila mu. Jeho zvláštní chování (nadměrné doptávání se a ujišťování, lpění na dodržování pravidel, formální vyjadřování) ale rozčilovalo spolužáky, mluvili o něm hanlivě, odmítali se s ním bavit. Dcera se mě ptala, jak může spolužákům vysvětlit Aspergerův syndrom a kamarádovi pomoct. Zeptala jsem se jí, co podle ní tato autismus znamená a její definice pro mě byla velmi výstižná: „Člověk s autismem se divně chová, ale neznamená to, že nemůže být kamarád“.

Chování dětí může být diametrálně odlišné od chování doma a ve škole. Setkáváme se s případy, kdy se děti ve škole ovládají, jsou pasivní, snaží se přizpůsobit a nelišit se od ostatních, ale po příchodu domů dají průchod svým emocím a uvolní nahromaděné napětí. Pro pedagogy je poté velmi obtížné rodičům uvěřit, že dítě, které je ve škole tak klidné a spolupracující, je doma podrážděné, vzteklé až agresivní a odmítá plnit jakékoliv požadavky. Možný je ovšem také druhý případ, kdy dítě doma funguje bez problémů, ochotně spolupracuje a naopak ve škole je jeho problémové chování výraznější. Tento rozdíl je v tomto případě pochopitelně matoucí pro rodiče, kteří své dítě znají úplně jinak.

Jak správně chápat Aspergerův syndrom

ChmýříPro pochopení Aspergerova syndromu je důležité pochopit také specifika v myšlení i vnímání těchto osob. Lidé s AS mají sklon vidět věci černobíle, v extrémních polohách „všechno, nebo nic“.  (Například: „Dobrá známka ve škole je pouze 1, každá další už je špatná“; „Maminka mi často lže – říká, že přijde domů v 15.00, ale několikrát už přišla v 15.05 – nedá se na ni vůbec spolehnout.“; „Kamarád je ten, kdo si se mnou hraje. Když si se mnou nehraje, není to kamarád“).

Toto černobílé myšlení bývá spojeno s perfekcionismem a nadměrným zobecňováním. Každodenní fungování mohou negativním způsobem ovlivňovat také obtíže v oblasti smyslového vnímání (přecitlivělost např. na zvuky, hluk, pachy nebo vůně, bolestivé podněty). V důsledku těchto specifik v myšlení a vnímání dochází k nestandardním reakcím, pro které jsou děti s Aspergerovým syndromem vystaveny častější kritice i posměchu. S obtížemi, se kterými se lidé s Aspergerovým syndromem potýkají v sociálních interakcích, patří mj. doslovné chápání řečeného, problémy číst mezi řádky, potíže v porozumění neverbální komunikaci. V kontaktu s druhými lidmi to způsobuje vzájemná nedorozumění, což může být jednou z příčin problémového chování. Spojujícím prvkem v sociální interakci bývá např. slovní humor, někdy pro odlehčení používáme ironii.

Pro lidi s Aspergerovým syndromem může být obtížně pochopitelné a matoucí, když slyší maminku komentovat počasí slovy: „To je ale dnes zase hezky“, když už ve skutečnosti sedm dní venku prší. Podle logiky lidí s PAS mohou být některé „neurotypické“ vtipy zcela nevtipné a nedávající smysl, nerozumí, jak se ostatní mohou takovým „hloupostem“ smát.

Příklad z praxe: Každý to vidí jinak

Chování chlapce v běžném životě (popis rodičů): často a rychle střídá nálady (během několika vteřin se úsměv a klid mění ve vztek a agresi vůči sourozencům a rodičům. V poslední době vyhrožuje sebeublížením, objevuje se sebelítost („Kdybych umřel, bylo by vám lépe, nemůžu za to, že jsem se narodil nějaký postižený“). Rád pomáhá, ale když není první v poskytnutí pomoci, reaguje afektem. Rád si hraje s plyšáky a panenkami, ale před neznámými lidmi nebo dětmi se za to stydí. Trvá na maličkostech, bez kterých není ochotný odejít do školy, jít se učit, pokračovat v jiných činnostech. Má rituály, které vyžaduje dodržovat, stereotypně klade stejné otázky (pokud mu rodiče odpoví jinak, rozčílí se, křičí a hází věcmi). Odmítá se učit sám, vyžaduje přítomnost rodičů, rodiče mu také pomáhají s přípravou učebních pomůcek. Neudrží pozornost, je zvýšeně neklidný, netrpělivý. Neustále manipuluje s předměty, kope nohama, sleduje okolí, ruší ho vlastní myšlenky. Často nerozumí zadání úkolů a probírané látce, ale ve škole si neřekne o pomoc, doma je nezbytná intenzivní domácí příprava a dovysvětlení učební látky. Ve škole si žádných nápadností v chování Péti nevšimli, paní učitelka se dle rodičů diví, proč rodiče vyhledali odbornou pomoc.

Chování ve škole (popis paní učitelky třídní): Péťa je klidný a vyrovnaný, snaží se dobře pracovat a řešit problémy. Pracovní tempo je pomalejší, ale pracuje samostatně, někdy má problémy se soustředěním. Učivo zvládá bez potíží, na vyučování se připravuje samostatně. Mezi spolužáky je oblíbený, ve třídě má kamaráda, při kolektivních činnostech dokáže s ostatními spolupracovat.

Při psychologickém vyšetření: nedokázal na úrovni věku hovořit o sobě, o svých vlastnostech, pocitech, přáních. V běžných situacích je jeho postoj spíš „divácký“ než participující. Nedokáže se pružně přizpůsobit aktuální situaci, má tendence rigidně dodržovat osvojené postupy, vyhovuje mu pravidelnost, neměnnost. Ve škole se Péťa cítí být neoblíbený:Všichni na mě něco svádějí, neumím se pořádně bránit. Pak to držím v sobě, ale pořád mě to štve a jsem z toho smutný. Některé děti mě šikanují, kvůli tomu se méně směju“. Přestávky tráví většinou o samotě, ve škole nemá moc kamarádů. Neví, jak by mohl kontakt s vrstevníky navázat, je stydlivý a v kontaktu spíše pasivní, čeká na reakci ostatních. Ve volném čase si rád hraje s plyšáky, ale před vrstevníky se za tento zájem stydí, proto jim o tom neříká, hraje si s plyšáky jen doma.

U osob s AS je ve srovnání s běžnou populací vyšší riziko úzkostných poruch a poruch nálad, riziko výskytu deprese roste s věkem, vrcholí v adolescenci a mladé dospělosti. Je proto velmi důležité předcházet zhoršení stavu dětí a pomáhat jim od raného věku posilovat jejich důvěru ve vlastní schopnosti, nastavovat požadavky tak, aby je bylo schopno zvládnout, zažilo úspěch a mohlo si budovat zdravé sebevědomí i vrstevnické vztahy.

Zaujal Vás článek a chcete pravidelně dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru a sledujte nás na facebooku.

Přihlášení k odběru newsletteru

Kde hledat pomoc

Doporučená literatura

Související literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně.

Autorka článku

Mgr. Veronika Šporclo, Ph.D.

Pracuje v APLA jako psycholog, náplní její práce je vedle psychologického vyšetření dětí s podezřením na poruchu autistického spektra také vedení anamnestických konzultací s rodiči. Součástí její práce jsou screeningová vyšetření dětí spojená s pozorováním dětí v domácím prostředí či školském zařízení. Autorka je absolventkou jednooborové psychologie FF UK, v současné době pokračuje doktorským studiem na oddělení klinické psychologie (Katedra psychologie FF UK). Tématem její dizertační práce je standardizace dotazníku Dětské autistické chování DACH. Na katedře psychologie se podílí také na výuce klinické psychologie.

Autor/ka

Je absolventkou jednooborové psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, v současné době pokračuje doktorským studiem na oddělení klinické psychologie (katedra psychologie FF UK). Na katedře psychologie se podílí na výuce klinické psychologie. Pracuje v Asociaci pomáhající lidem s autismem APLA jako psycholog, náplní její práce je kromě psychologického vyšetření dětí s podezřením na poruchu autistického spektra také vedení anamnestických konzultací s rodiči. Součástí její práce jsou screeningová vyšetření dětí spojená s pozorováním dětí v domácím prostředí či školském zařízení.

Odborná knihovna:
Články: