První lásky jsou pro život důležitější, než možná tušíme

Autor/ka: PhDr. Václav Mertin
Datum publikace: 20. 04. 2018, Aktualizováno: 16. 02. 2023
Snad každý hledá v životě ideální lásku. A začínáme s tím už velmi brzy, protože touha po lásce je silná a přirozená. Po svém se zamilovávají i děti a nám to přijde roztomilé, i když to mnohdy nebereme vážně. Přesto bychom měli mít na paměti, že i ony první lásky jsou pro život důležitější, než se může zdát.

Obsah článku:

Láska nejmenších

Jako malé děti jsme si chtěli vzít maminku nebo tatínka, později jsme jako kluci obdivovali paní učitelku, byli jsme zamilovaní do starší spolužačky, výjimečně i do spolužačky ze třídy, populární herečky, zpěvačky, sportovce, u dívek to bylo nepochybně podobné. Jen těch učitelů ve školách dnes mají dívky (a vlastně i kluci) pomálu. Pokud však učitel-muž ve škole je a je jen trochu nadějný, má značnou šanci na úspěch. Idol zpravidla o našich hlubokých citech ani netušil, a pokud ano, tak jsme byli pod jeho rozlišovací schopnosti, jakýkoli vztah nepřipadal vůbec v úvahu. Někteří dřívější psychologové připisovali zejména lásce k jednomu rodiči hlubší smysl, já bych zůstal u toho, že jde v naprosté většině o nejbližší osoby, se kterými má dítě v určitém věku nejintenzivnější vztah, představují pro ně absolutně dokonalou bytost, takže budoucí svatbou se tento vztah ještě prohloubí. Vlastně i od samotných rodičů bývá míra citu k dítěti nejsilnější.

Mezipohlavní vztahy jsou podstatnou měrou ovlivňovány vývojovou úrovní dítěte. V určitém věku je dítěti skoro jedno, s kým si hraje, s kým se kamarádí, tedy jestli to je dívka nebo kluk. Pak ovšem přijdou období, kdy si stále výrazněji uvědomuje vlastní pohlavní identitu, sounáležitost se svou skupinou a jak je jeho zvykem v tomto období, vše je buď-anebo. V tomto období mívají klukovské a holčičí skupiny k sobě nejdál.

Genderové stereotypy posilují i dospělí. Dělají to systematicky odmala, jenže dítě stejně musí nejprve vyspět, nasbírat zkušenosti a teprve poté může stereotyp začít působit právě ve vztazích k druhému pohlaví. Pak může být pro dítě velká urážka, kdyby je někdo spojoval s kamarádem opačného pohlaví. Všichni jsme zažili, že v určitém věku se objevují nápisy Petr chodí s Alenou, Petr a Alena velká láska. Je s tím spojen spíše posměch než obdiv a závist jako je tomu o pár let později. Ale jistě to neplatí stoprocentně. I v tomto období může mít kluk kamarádku a naopak.

Mají tyto nikdy nenaplněné lásky nějaký význam, když se dítě zejména v pubertě nebo o něco později tímto vztahem stejně víc trápí, než aby si ho užívalo? Navíc přitom zpravidla čelí omezování ze strany rodičů. Jednoznačně jde o vztahy tréninkové (to nevylučuje, že někdy se dětský vztah protáhne přes dospívání a v dospělosti se naplní společným soužitím). Dítě zažívá a postupně si uvědomuje city, které dosud prožívalo pouze k rodičům, prarodičům, dalším příbuzným. Učí se technologii vztahu, kompromisům, soubojům o moc. Učí se rovněž respektu, úctě, ochotě pomoci. I v rozchodech může být pro ně díl poučení.

↑ nahoru

Snižování věkové hranice

V posledních desetiletích se pozvolna snižuje hranice, při které vznikají faktické intenzívnější vztahy mezi opačnými pohlavími. Roli hraje dřívější pohlavní zralost, rovněž „zralost" podmíněná kulturně. Nepochybně přispívá i veřejná informovanost a rozvolnění společenských norem. Společnost dnes příliš neřeší věk dvojic (leckdy věk stejně nepoznáme), akceptuje většinu projevů náklonnosti. Snad jen ve škole se má za to, že některé způsoby do ní nepatří. V tom je asi rozdíl oproti minulosti, kdy veřejné projevy náklonnosti byly víceméně zapovězeny nebo byly pokládány za nepřístojné. Jistě nejprve jde o spíš nevinnou nápodobu dospělých vzorů, o velmi neumělou „kontaktáž", někdy spíš s prvky „násilí" než něhy a vzájemného respektu, ovšem s postupujícími týdny a měsíci dochází k postupnému učení, individualizaci a vztahy postupně nabývají formy klasického chození. Ne vždy se nám to líbí a říkáme, že na to má dítě ještě dost času. Jde patrně o začarovaný kruh různých okolností. Na jedné straně chceme, aby děti byly co nejsamostatnější, jenže ony nám leckdy tento požadavek naplňují podle svého, tedy ne v oblastech, které bychom si přáli, ale v jiných, kde si to příliš nepřejeme. Současně mají k dispozici množství „osvětových" materiálů, které zvyšují citlivost vůči některým okolnostem partnerského života. Tato vyspělost se nám vždy nelíbí. Na druhé straně bychom měli přivítat, že dítě si uvědomuje své city, učí se je pozvolna naplňovat.

I vztahy mezi lidmi se učíme. Vzhledem k tomu, že vzdělání v této oblasti zatím škola výrazně podceňuje (nevím, jestli je důležitější chemie a fyzika než namlouvání), každý z nás musel podstoupit průzkum bojem. 

dětská láska

Hlavně nezesměšňovat

Nedoporučuji, abychom si z dítěte v těchto ohledech dělali legraci. Dokonce ani z těch nejmenších. Ona je to pro dospělé skutečně často velká legrace, když vidí, jak děti berou vše vážně. Bližší vztahy by i v dětství měly být intimní záležitostí a my dospělí bychom měli děti učit, že některé záležitosti nejsou určeny pro běžnou veřejnost. Na druhé straně uznávám, že tím asi žádná velká škoda nevznikne. Měli bychom tedy vzít na vědomí a hlídat, aby „chození" nepřesáhlo přijatelné rodinné normy, například časové. Když pak totiž dítě zanedbává učení, může nastat problém. Je třeba počítat s tím, že bude docházet ke kolizím, že půjde o další zkoušku rodičovského mistrovství.

Mají tyto částečně naplňované vztahy nějaký význam pro rozvoj dítěte? Dítě se učí, jak vycházet s druhým pohlavím, kde jsou hranice přijatelného atakování, jak se vypořádat s tím, že „idol" se baví s někým cizím apod. Jsou dospělí, kteří se rozvedou vícekrát za život. Většině stačí dva pokusy na celý život. Svým způsobem je žádoucí, když může proběhnout "trénink-tréninky" co nejdřív, tedy ještě dřív než je vztah vážný a současně, když ze vztahu nevzejdou děti, takže případný rozchod může proběhnout relativně snadno. 

dětské lásky

↑ nahoru

Od platonických k reálným vztahům

Pozvolna s rostoucím věkem dítěte přichází období, kdy vedle lásek platonických začínají dospívající s faktickým „chozením". Nemůžeme přitom opominout ani přirozené lákadlo sexu. Děti mají v současnosti vcelku komfortní přístup k řadě podnětů v oblasti sexu. Sice jim leckdy nevědí hlavu ani patu, vytvářejí si neadekvátní představy. Díky okolnostem také často nejde o naplnění láskyplného vztahu, ale o jednu zajímavou součást zcela běžného vztahu dvou mladých lidí (přátelství s výhodami). Je to dáno mj. i tím, že sex a plození dětí lze dnes velmi účinně oddělit, takže jsou minimální obavy z nechtěného početí. Nepochybně existují značné rozdíly mezi dospívajícími v závislosti na osobní vyspělosti, hodnotách rodiny.

 

↑ nahoru

Laska

Nemyslím si, že by rodiče měli být nervózní, když dítě na přelomu základní a střední školy nebo i o něco později vztahy netrénuje. Na druhé straně by jim rozhodně neměli bránit. Samozřejmě musejí aspoň trochu korigovat např. čas, který oba zamilovaní spolu tráví i plnění dalších základních vývojových úkolů. S dětmi by o mezilidských vztazích měli rodiče mluvit. Trochu by současně měli věřit svému dosavadnímu výchovnému působení. Neměli bychom zapomínat, že klíč ke vztahům dítěte představují dospělé, zejména rodičovské vzory. Velmi bych si přál, aby se těmto otázkám věnovala i škola (leckdy cizí člověk může o některých věcech mluvit snadněji než rodiče a dítě informace přijímá lépe). Jenže ta to v některých případech pokládá za zbytečné.

Uvědomuji si, že nejsem s to domyslet všechny souvislosti, přesto vítám, že dnešní doba je mnohem tolerantnější, když mladší ročníky spolu chodí, později spolu žijí přesto, že neplánují mít zatím děti. Kdyby se to promítlo do trošku nižšího počtu rozchodů párů, které následně děti mají, byl bych rád.

Když se potřebujete poradit:
http://www.katalog.psychoweb.cz/ (český katalog psychologů, poradců, terapeutů, psychiatrů, koučů, znalců, mediátorů, diagnostiků, grafologů, supervizorů a personalistů)

Zaujalo Vás Téma měsíce a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

 

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

Související literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně.

Autor/ka

Absolvent oboru psychologie na Filozofické fakultě UK působí v současné době jako zástupce vedoucího katedry psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Zaměřuje se na obecnější otázky uplatnění psychologie ve školství, individualizace vzdělávacího přístupu k dětem, poruchy učení a chování, vstup dítěte do školy, domácí vzdělávání, poradenství pro rodiče. Aktuálně je členem pracovní skupiny, která připravuje návrh na uzavírání smluv o chování dětí mezi školami a rodiči. Je autorem řady odborných i populárních publikací.

Odborná knihovna:
Články:
Zamilovaný

Jak jste řešili první zamilovanost svého potomka?

Choices