Zobrazit menuSkrýt menu

Novorozenecké a kojenecké období (do prvních narozenin)

Publikováno: 2. 3. 2014, aktualizováno: 21. 7. 2016

spící miminkoPrvní rok života je specifickým obdobím. Celkově působí novorozené dítě křehce a nezrale a jeho mozek teprve čeká na potřebné formování, které je do značné míry dáno tím, co dítě prožívá a co se s ním děje. Pokud miminko vyrůstá v láskyplném a na přirozené podněty bohatém prostředí, jeho vývoj běží automaticky, aniž je třeba výrazných podpůrných konání či opatření.

Obsah článku:

Reflexy

Od prospaného dne k prospané noci

Rozvoj hrubé motoriky

Rozvoj jemné motoriky

Řečový vývoj

Sociální a psychologicky vývoj

Rodiče potřebují myslet na sebe

 

Vývoj dítěte v prvním roce zahrnuje následující projevy a mezníky:

Reflexy

V novorozeneckém období se miminko příliš neprojevuje. Hodně spí (viz dále). V bdělé fázi se aktivně projevuje hlavně díky svým vrozeným reflexům. Některé se vyvinou ještě v děloze. Jsou řízeny z mozkového kmene a jsou aktivovány přímými impulzy.

Jde zejména o:

  • Sací a hledací reflex: Zajišťuje příjem potravy, je životně důležitý. Dítě ho má procvičen už z dělohy, kde si běžné sálo třeba vlastní paleček. Nejsilnější je tento reflex první půlhodinku po porodu. I proto je tak důležité, aby miminko zůstalo u matky a aby došlo k prvnímu přisátí k prsu.
  • Plazivý reflex: Položíme-li bezprostředně po porodu miminko matce na břicho a podpíráme-li mu zespoda nožky, dítě se samo doplazí k bradavce. Reflex odezní během několik týdnů.
  • Chůzový reflex:prenatálním období zajišťuje, že se dítě nožkou odráží od stěny dělohy, kdykoliv se jí dotkne chodidlem. Pokud po porodu miminko chytíme pod pažemi tak, aby se nohama dotýkalo pevné podložky, okamžitě napodobí chůzi. Během osmi týdnů tento reflex vyhasne a ke skutečné chůzi se pak miminko dopracuje až v období okolo prvních narozenin.
  • Úchopový reflex u rukou i u nohou: Dotkneme-li se dlaně nebo chodidla novorozence, automaticky stáhne prstíčky rukou do úchopu.
  • Takzvaný Moorův (úlekový) reflex: Při nečekaných zvucích nebo při změně polohy dítě prudce symetricky rozhodí ruce a nohy.

Zdroj: časopis Rodiče, www.rodice.com

Od prospaného dne k prospané noci

Spaní miminek se v některých rodinách brzy ocitá na vrcholu pozornosti, a to zvláště tehdy, pokud má dítě se spaním problém. Novorozenec prospí až 20 hodin denně. Postupně spánku ubývá a na konci prvního roku věku jsou některé děti v podstatě schopny přizpůsobit se spánkovému rytmu svých rodičů. To je ovšem výjimka. Celkově jsou mezi dětmi obrovské rozdíly. Zatímco některé už po desátém měsíci věku během dne spát téměř nechtějí, jiné spí dvakrát denně kratší dobu a ještě jiné si rády dopřejí jeden dlouhý (třeba až tříhodinový) spánek za den. Některé děti chodí spát brzy, jiné třeba až se svými rodiči. Některé v roce věku noc prospí, jiné se opakovaně budí a stálým rušením nebo přáním dostat se k prsu dovádějí své matky, respektive rodiče k velkému vyčerpání.

Rodičům, jejichž miminka se spánkem zlobí, se doporučuje vyzkoušet společné spaní, které je považováno za zdravé, pohodlné a podpůrné pro celkovou vzájemnost. Pokud je dítě ještě kojeno, jeho blízkost u matky usnadňuje přiložení k prsu. Navíc lze vycházet z informací o výzkumech, které zkoumají spánkové vzorce a mozkové vlny miminek spících u matek a miminek spících o samotě (více o nich v knize Alethy Solterové: Moudrost raného dětství, vydalo nakladatelství Triton, 2014).

Děti spící společně s matkou mají údajně během noci více kratších probuzení a také nespí tak hlubokým spánkem, jako děti spící o samotě pravděpodobně kvůli tomu, jak se matka ve spánku hýbe nebo vydává zvuky. Tyto noční podněty jsou považovány i za možnou prevenci Syndromu náhlého dětského úmrtí (SIDS). Jedna teorie o SIDS říká, že děti usnou tak tvrdě, že se nedovedou samy probrat a začít opět dýchat během dlouhého okamžiku zadržení dechu (takzvaná apnoe). Studie prováděné napříč kulturami ukázaly, že v kulturách, kde jsou děti často chovány a kde matky spí společně s dětmi, umírá na SIDS výrazně menší počet dětí než v kulturách, kde se chování a společné spaní nepraktikuje. (Autoři výzkumu přitom netvrdí, že spaní o samotě způsobuje SIDS, ale mají za to, že dovolit dětem spát společně s matkami by mohlo pomoci chránit ta miminka, jimž SIDS hrozí.)

Z poradenské praxe je autorce článku známo, že pro některé rodičovské páry je představa dítěte v jejich posteli nepříjemná i nepředstavitelná. Takoví obvykle bezpečí dítěte řeší elektronickými chůvičkami i ochotou k častějšímu nočnímu vstávání. Za své soukromí ovšem často platí velkým vyčerpáním.

Volba způsobu spánku patří k citlivým tématům. Je proto třeba rodiče do žádné varianty nenutit. Potřebují se rozhodnout sami a bez nátlaku.

Čtěte také:
Attachment: o důležitosti citového pouta v životě, o jeho poruchách a léčení
Třesení kojencem a syndrom třeseného dítěte
Tresty ve výchově dítě: ano, či ne?
Vývoj psychické odolnosti dítěte

 ↑ nahoru

Rozvoj hrubé motoriky

Velký úkol prvního roku spočívá v získávání vlády nad vlastním tělem, což obnáší i to, že dítě své tělo a jeho možnosti potřebuje postupně poznat. Přestože všechny děti do jisté míry vývoj kopírují, u každého vše probíhá v různém tempu a někdy i při volbě různých strategií. Nejprve – pokud nejsou nošena, což jim jako „nošencům“ dělá dobře – miminka leží v poloze na zádech a učí se ovládat hlavičku. Probíhá nácvik souhry svalů krčních, zádových a břišních. V poloze na bříšku platí podobné principy. Když miminko okolo třetího měsíce věku začne „pást koníčky“, znamená to, že už umí zapojit i prsní svaly a svaly ramenních kloubů.

Dalším důležitým mezníkem je převalování ze zad na bříško a z bříška na záda. Pak už přichází lezení.

Asi deset procent dětí fázi lezení úplně vynechá a rovnou se staví na nožky. Mezi odborníky nepanuje jednotný názor, nakolik to vadí. Mnoho pediatrů věří, že i když dítě neleze, ale jinak je aktivní, je s velkou pravděpodobností v pořádku. Jiní pobízejí rodiče, aby své dítě k lezení zkusili provokovat, například lákáním na zajímavou hračku, a v případě pochybností se poradili s fyzioterapeutem. Někdy dítě neleze proto, že má zdravotní omezení – například slabě vyvinuté horní končetiny, k jejichž posílení může napomoci vhodná rehabilitace.

Čím více příležitostí má dítě k mnohostrannému zkoušení pohybů a získávání zkušeností, tím více nervových propojení v mozku se mu vytváří. Pomocí stálého upřesňování si dítě vytváří důležité strategie ke zpracování informací.

Odborníci zároveň nedoporučují, aby se rodiče snažili přirozené tempo pohybového pokroku dítěte jakkoliv urychlovat. Zrání kostí, svalů i koordinace je přísně individuální a každý pohyb je předstupněm pro další, přičemž pokroky předpokládají pozvolný a přirozený každodenní trénink v podobě dostatku pohybu bez zbytečného omezování (v šátku či loktušce dítě nosíme nanejvýš několik hodin denně, aby miminko mělo možnost protáhnout se, kopat nohama a pohybovat hlavou).

Děti západních národů se ve srovnání s dětmi z domorodých kultur posazují o něco později – obvykle ne dříve než v půl roce věku, spíše ale až okolo devátého měsíce věku. Předčasné pokusy o sezení jsou nezdravé a poškozující. Proto se nikdy nesnažme dítě předčasně posazovat, když ono samo se ještě o sezení nesnaží.

První krůčky děti dělají v období mezi osmým až patnáctým měsícem věku. Zpočátku s podporou (obcházení kolem nábytku, s pomocí dospělého – vodění za ruku).

Používat ohrádky a chodítka, či nikoliv?

Názory na ohrádky se různí. Někteří pediatři a psychologové od nich odrazují, jiní jejich přiměřené použití dovolují s tím, že dítěti vhodně zprostředkovávají zkušenost se stresem z omezení a z nutnosti umět se přizpůsobit. Chodítka naproti tomu všichni odborníci svorně jednoznačně zakazují s tím, že jde o nebezpečnou pomůcku, která už způsobila mnoho úrazů, ba i tragických úmrtí dětí.

Zdroj: časopis Rodiče, www.rodice.com

↑ nahoru

Rozvoj jemné motoriky

V prvních týdnech života mají kojenci své ruce sevřeny v pěst. Prstíky začne miminko objevovat asi v osmi týdnech věku. Fascinovaně si své ruce prohlíží a poté také strká prsty do úst. Vypadá to jako náhoda, ve skutečnosti ale jde o pozvolné poznávání. Ruce se mění v báječnou hračku.

Nejpozději ve čtvrtém měsíci věku se dosud převážně do pěstičky sevřené prsty uvolní a dítě začíná experimentovat. Pozvolna končí dotýkání předmětů prudkými a nekoordinovanými pohyby. Brzy lze pozorovat první vůli něco uchopit, později i přendávat předměty z jedné ruky do druhé.

Asi v desátém měsíci věku začínají prsty přebírat své specifické úkoly. Objevuje se „pinzetový úchop“ mezi nataženým palcem a ukazováčkem dominantní ruky. Ten se později mění v „úchop klešťový“ – prsty se ohnou. Okolo prvních narozenin začíná dítě zdvihat i opravdu malé předměty, ty mu ale do ruky bez dozoru rodičů zatím ještě nepatří kvůli riziku vdechnutí a udušení.

 

Řečový vývoj

První řečí miminka je jeho mimika a jeho pláč.pláči se více zmíníme dále v textu. Navázání očního kontaktu a první úsměv přichází okolo prvního až druhého měsíce věku. Obojí už mohou doprovázet pokusy o broukání, které ve třetím až pátém měsíci života postupně přecházejí do období žvatlání. Dítě experimentuje se svými mluvidly, vydává rozmanité zvuky. Nejprve ty, které vznikají mezi rty, dále pak mezi kořenem jazyka a patrem. Nesmírně záleží na tom, jak na tyto projevy reaguje okolí dítěte – v této době miminko potřebuje, aby se mu někdo věnoval, opakoval po něm, předříkával, reagoval…

Kolem devátého měsíce věku dítě začíná hodně rozumět, a tudíž i napodobovat projevy okolí, nejedná se ale ještě o první skutečná slova. Spíše jde o oblíbené zvuky, a dokonce ani smysluplné zdvojeniny jako mama či tata nelze ještě považovat za slova. Do prvních narozenin se objevují i první skutečná a cílená slova. Průměrné roční dítě jich zvládne i několik desítek.

↑ nahoru

Sociální a psychologický vývoj

Ačkoliv novorozenec a do značné míry i kojenec působí odevzdaně až bezmocně a zvláště u nejmenších dětí můžeme mít pocit, že v péči jde hlavně o zaopatření fyzických potřeb (kojení, hygiena, dostatek tepla, …), neméně dítě potřebuje také blízkost milující osoby, jíž je nejčastěji samozřejmě maminka nebo tatínek.

Zdánlivě se toho mezi rodiči a dítětem mnoho neděje, když miminko dosud nemluví – opak je ale pravda. Ve skutečnosti od samého počátku dochází k velmi podstatné komunikaci, která je základem pro rozvíjení vnímání, myšlení a celé osobnosti dítěte. Organismus i duševní život dítěte je v tomto věku nejzranitelnější a nejovlivnitelnější v kladném i záporném smyslu. Není dosud vyvinuta odolnost, ale dítě je nesmírně pružné, tvárné, učenlivé.

Vraťme se ale ještě k vůbec nejpodstatnějšímu dorozumívacímu prostředku miminek – k pláči.

Přestože se mu donedávna mnoho pozornosti nevěnovalo, pláč hraje klíčovou roli. V západní civilizaci – na rozdíl od domorodých kultur – býval pláč dlouho považován za projev rozmazlenosti dítěte, takže součástí výchovných opatření býval názor: „Dítě je třeba nechat vykřičet, aby si posílilo plíce a pochopilo, že si křikem nic nevymůže.“ Tento názor je dnes už vědecky jednoznačně překonaný, a naopak ho lze označit za silně poškozující.

Kojenci ještě neumějí myslet, a tedy ani manipulovat. Vždy pláčou z nějakého důvodu. Ten se může týkat plné pleny, pocity hladu či chladu, bolesti v bříšku, stejně jako pocitu nudy či osamění.

Pokud se dospělí nesnaží nebo nejsou schopni pláči svého dítěte porozumět, a tedy nereagují nebo reagují nešikovně či dokonce s agresí, učí dítě, že vyjadřovat niterné pocity není žádoucí a patřičné.

Problém je v tom, že kojenec je zcela bezbranný. Sám pro sebe nemůže nic udělat. To ovšem neznamená, že nemyslí a necítí. Naopak – emočně je plně vybaven a své pocity silně vnímá, jen je dosud nedokáže vyhodnotit ani pojmenovat rozumově.

Reagujeme-li na pláč kojence citlivě, vkládáme do dítěte instinktivní důvěru k okolnímu světu spolu s jistotou, že jeho pocity jsou důležité. Dítě se cítí v bezpečí. Pokud však miminku nikdo neodpovídá a nedokáže se do něho vcítit, propadá se maličké víc a víc do bezmocnosti a izolace. Čím méně empatie od pečovatelů dostává, tím víc narůstá jeho pocit odcizení. Dítě se učí, že jeho potřeby jsou pro ostatní břemenem. Právě proto pak v dospělosti neumí sdílet negativní emoce a nevyzná se v nich. A právě proto přibývá lidí, kteří nejsou ve spojení se svými nejniternějšími pocity a kteří nejsou schopni pěstovat skutečně důvěrné vztahy.

Proto se snažme pláči nejmenších dětí porozumět, utěšovat je, a pokud dítě přes naše konejšivé snahy dál pláče, důvěřujme mu, že pro to má svůj důvod, a v pláči ho podpořme. Dobrá zkušenost dítěte s postojem okolí k jeho pláči je určující pro emoční a vztahovou budoucnost dospělého jedince.

Na samý závěr ještě připomeňme, že z psychologického pohledu je v prvním roce života tím nejdůležitějším navázání prvního výhradního vztahu s primární pečující osobou (takzvaný attachment). Pečujeme-li o dítě s láskou a vřelostí, může vzniknout první prototypní zdravá soudržná vazba, která dává základ všem příštím vztahům, jež dítě ve svém životě naváže. V optimálním případě se dítě od rodičů učí empatii a flexibilitě, a tím i schopnosti vytvářet si k ostatním i k sobě samému empatický a smysluplný vztah.

↑ nahoru

Rodiče potřebují myslet i na sebe

Jak už bylo řečeno, současní rodiče bývají nejistí ve svých kompetencích. Potřebují podpořit. Ke stabilitě rodičovství přispívá hledání odpovědí na otázky:

  • Co je tím podstatným pro „dost dobré“ rodičovství?
  • Čemu je naopak lépe v péči o dítě se vyhnout, abychom neplýtvali silami následováním zbytečných nebo dokonce nesmyslných trendů?
  • Jak se postaráme o vlastní sebepéči, až dítě přijde? Jak posílíme partnerský vztah?
  • Kam se případně obrátíme o pomoc?

Jde o to, aby rodiče měli pocit, že „zvládají“, a aby důvěřovali tomu, že poznají, co asi dítě chce, a že dokážou jeho potřeby naplnit. Pak je nemůže tolik rozházet, když je dítě občas protivné nebo pláče bez zjevné příčiny (což nejmenší děti rozhodně dělají).

Pokud se stane, že rodičovství přestaneme zvládat a dostaví se dlouhodobý pocit nespokojenosti a vyčerpání, bývá úlevné uvědomit si, že potomek nám na nevědomé úrovni evokuje přemíru emocí, s nimiž se musíme sami vypořádat. Jde jak o emoce pozitivní (radost, naděje, očekávání, …), tak negativní. Oba typy emocí obvykle navazují na dobu, kdy jsme sami byli dětmi. Příklad: Pokud sami máme v sobě nezpracovanou bolest ze ztráty, zanedbávání nebo opuštění, může se tato bolest v péči o miminko vynořit s velikou naléhavostí. Jestliže naše emoční potřeby nebyly v dětství naplněny, může nám závislost našich dětí na nás připadat nesnesitelná. Je těžké dát miminku něco, co jsme kdysi jako děti sami nedostali.

Berme proto rodičovství jako výzvu i jako možnost, jak lépe poznat sami sebe. Přijměme to, že i úmorné a nepříjemné chvíle k rodičovství patří. A pokud nějaký problém trvá dlouhodobě a vymyká se nám z rukou, neuzavírejme se s ním sami doma. Snažme se ho řešit v kontaktu s dalšími rodiči nebo vyhledejme odbornou pomoc v rodinné či psychoterapeutické poradně.

Další díl seriálu Vývoj dítěte a jeho potřeby:

Batolecí období (mezi prvními a třetími narozeninami)

↑ nahoru

Zdroje informací:

O spánku a formách rodinného spaní:

www.maminkam.cz/potreba-spanku-a-projevy-jeho-nedostatku-u-kojencu-a-batolat

www.evalabusova.cz/clanky/vsichni_v_jedne_posteli.php

knihy.cpress.cz/klidne-spani-a-ukladani.html

O rozvoji motoriky:

www.vasedeti.cz/vychova/pece-o-miminko/motoricky-vyvoj-ditete-v-prvnim-roce-zivota/

www.poliklinikaprosek.cz/stranka-nejcastejsi-chyby-rodicu-v-prubehu-pohyboveho-vyvoje-deti-do-1-roku-61

Více k problematice současného rodičovství:

www.evalabusova.cz/clanky/rozvody.php

 

Doporučená literatura:

SOLTHEROVÁ, Aletha. Moudrost raného dětství. Praha: Triton, 2014.

SEARSOVI, William a Martha. Kontaktní rodičovství. Praha: Argo, 2012.

DOLÍNKOVÁ, Iva. Cvičíme s kojenci a batolaty. Praha: Portál, 2012.

MEDINA, John. Pravidla mozku dítěte. Praha: Computer Press, 2011.

KAMERER, Doro. První tři roky života dítěte. Praha: Grada, 2007.

CHVÁTALOVÁ, Helena.300 rad pro první rok s dítětem. Praha: Portál, 2006.

BACUS, Anne. První rok vašeho dítěte. Praha: Portál, 2005.

ŘÍČAN, Pavel. Cesta životem. Praha: Portál, 2014.

Související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.

Autorka článku

PhDr. Eva Labusová

Poradkyně pro oblast rodičovství, výchovy a vztahů. Věnuje se také publicistice – píše pro evropský rodinný měsíčník Rodiče a pro čtvrtletní magazín Osobní rozvoj. Spolupracuje s dalšími českými rodičovskými a společenskými časopisy. Pořádá přednášky a semináře pro odborníky i rodiče. Její webové stránky www.evalabusova.cz   usilují o vhled do problematiky moderní rodiny v psychosociálním a psychosomatickém kontextu.

Zpět na téma Psychické problémy v rodině

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS