Zobrazit menuSkrýt menu

Úspěšná komunikace s dítětem

Publikováno: 13. 4. 2012, aktualizováno: 27. 6. 2016

Porucha řeči způsobuje mnohé obtíže v oblasti mezilidské komunikace a schopnosti konverzace. V závislosti na druhu a hloubce poruchy může docházet k nejrůznějším obtížím ve výslovnosti, v plynulosti řeči, v porozumění řeči nebo v používání hlasu. Pokud není porucha řeči doprovázena poruchou sluchu, dítě většinou dokáže přijímat verbální sdělení. Je však třeba individuálně ověřovat, zda dítě těmto sdělením opravdu rozumí.

U dětí s poruchami řeči je třeba v rámci rozvoje komunikace a konverzace s okolím předcházet stresujícím situacím, které mohou zhoršit jeho řečové dovednosti. Je tedy vhodné dávat dítěti na vyjádření více času, neupozorňovat ho neustále na chyby, ale chválit za prvky, které se daří dobře. Věnovat rozhovoru s dítětem všechnu svou pozornost, podporovat rozvoj řečových dovedností i pomocí neverbální komunikace (ukazování předmětů, gesty, mimikou), dále pak nechat dítě zažívat komunikační úspěch tím, že se mu za jeho chyby v řeči nebude nikdo vysmívat, a už vůbec ho nebude ponižovat.

Přístupy k rozvoji komunikačních kompetencí u dětí s poruchami řeči

Rozvíjení komunikačních kompetencí (schopností) je dlouhodobý proces. Začíná již v raném dětství a pokračuje v podstatě po celý život. Jazykový vývoj dětí začíná vytvářením hlásek a slabik, které jsou spojovány a řazeny za sebou bez obsahové souvislosti. Jak dítě roste, slovní zásoba se zvětšuje a jednotlivé pojmy jsou zařazovány do různých jednoduchých vět podle smyslu (Berk, 2008).

Důležitý je vztah mezi řečí a myšlením: „Řeč je nástrojem myšlení a formou dorozumívání. U člověka může vzniknout řeč jen tehdy, jestliže si osvojí určitý jazyk.“ (Hladík, 1999). Aby nedocházelo v průběhu rozvoje komunikačních schopností jedince k obtížím, je vhodné podporovat celkový vývoj dítěte a podněcovat jeho komunikační apetit (Feldman, 2009).

Postupný rozvoj řeči, jazykových prostředků, komunikačních vzorců i komunikačních dovedností je velice komplikovaný a je ovlivňován mnoha faktory. Je zřejmé, že na rozvoj komunikace má velký vliv neporušené smyslové vnímání (hlavně sluch a zrak), dostatečně přesné motorické dovednosti, rozvinuté rozumové dovednosti a myšlení, zdravý a správný tělesný rozvoj i prostředí, v němž se dítě právě nachází. Také je potřeba přistupovat ke každému dítěti individuálně a přihlížet k jeho osobitým schopnostem a možnostem, protože neexistují dvě stejné děti, jejichž rozvoj by probíhal naprosto shodně (Klenková, Kolbábková, 2003).

Pro podporu rozvoje řeči je nezbytné neporušené sluchové vnímání. Sluchový analyzátor umožňuje slyšení vnějších akustických signálů. Tedy i řeči. Sluch je pro řeč důležitý také proto, že umožňuje zpětnou vazbu vlastní řeči. Sluch umožňuje jednak rozpoznávat jednotlivé zvuky, slova, slabiky a hlásky v řeči, jednak kontrolovat, zda jsou napodobovány a vytvářeny správným způsobem (Kaga, 2009).

Při podpoře rozvoje sluchového vnímání je dítě nejprve podněcováno, aby naslouchalo zvukům z okolí, lokalizovalo je, učilo se je rozlišovat a napodobovat. Později přechází od napodobování zvuků z okolí k napodobování řeči nejbližších pečujících osob.

Pro správnou výslovnost je důležité, aby dítě postupně diferencovalo (rozlišovalo) sluchem jednotlivé elementy řeči, jednotlivé hlásky. Pro sluchové rozlišování dlouhých a krátkých samohlásek jsou vhodná rytmizační cvičení, hry podporující cit pro rytmus. Kolem třetího roku věku se dítě učí poznat zvuky z okolí, aniž by se na ně dívalo, rozeznat píseň podle melodie, zazpívat si ji, nebo třeba vytleskávat slabiky ve slově. Po čtvrtém roce života lze podporovat sluchovou diferenciaci, analýzu a syntézu jednotlivých slov či slabik.

V předškolním věku by dítě mělo být schopné určit první i poslední slabiku slova, vyhledat slova na stejnou počáteční hlásku, převyprávět slyšený příběh. Rovněž by si mělo uvědomovat zvukovou figuru a zvukové pozadí. Tak rozšiřuje svou schopnost sluchové paměti a reprodukce rytmu (Moller, 2006).

Kromě sluchového vnímání je pro rozvoj komunikačních dovedností důležité také vnímání zrakové. Zrakem lze při řeči pozorovat měnící se pohyby mluvidel, jejich postavení při jednotlivých hláskách nebo slabikách, ale také vnímat emoce vyjadřované mimickými svaly a neverbální formy komunikace (Kurtz, 2006). U dětí s poruchami řeči je vhodné, aby se postupně učily analyzovat (rozložit na části) celek viděný na obrázcích a zároveň z jednotlivých částí poskládat celek (Goodrich, 2004).

Také rozvoj motorických dovedností pomáhá při podpoře rozvoje řeči a terapii řečových poruch. Hrubá motorika umožňuje pohyby velkých kloubních skupin, koordinaci pohybů a tím podporuje celkovou obratnost organismu. Jemná motorika je charakterizována jako aktivita drobného svalstva. Jde o přesnost a koordinaci jemných, menších pohybů (Dvořák, 2007).

V rámci terapie a podpory dětí s poruchami řeči se uplatňují také grafomotorická cvičení, která jsou chápána jako soubor psychomotorických aktivit konaných při psaní (Průcha, 2009). Dítě se tedy v rámci grafomotorických cvičení naučí vytvářet, například rovné čáry, lomené čáry, kruhy, vlnky, horní i spodní oblouky, smyčky, osmičky nebo elipsy (Henderson, A. Pehoski, 2006). Tato cvičení bývají často doprovázena také motivačními říkadly, která podporují správnou výslovnost a trénink sluchové paměti, rytmu a plynulosti řeči.

V souvislosti s rozvojem řeči je také kladen velký důraz na motoriku mluvidel. Ta bývá označována jako logomotorika nebo oromotorika, případně bývá označována jako gymnastika mluvidel (Dvořák, 2007). Aby mohla řeč znít správně a byla srozumitelná, musí dojít k přesnému tvoření, znění a artikulaci hlásek, což je umožněno přesnými vědomými pohyby mluvidel nebo jejich součástí, které se dítě postupně učí. Rozvoj oromotoriky lze podporovat řadou hravých jednoduchých i složitějších cvičení zaměřených na postavení či hybnost jazyka, rtů, tváří, čelisti nebo na rozvoj mimiky (Rosenfeld-Johnson, 2001).

Schopnost myšlení umožňuje poznávat svět kolem nás a orientovat se v něm. Paměť nám pomáhá ukládat, podržet a znovu vybavit pojmy, vztahy, vzorce, vědomosti, dovednosti, hodnoty a postoje. Myšlení a paměť spolu úzce souvisí a podporují ve vzájemné interakci i rozvoj komunikačních dovedností jedince. Dítě je postaveno do sociálního světa, kterému se učí porozumět a komunikovat s ním (Graf, Ohta, 2002).

Pro rozvoj komunikačních dovedností u dítěte je důležité, aby se nacházelo v prostředí, které bude podporovat jeho komunikační apetit a bude mu poskytovat dostatek přiměřených komunikačních podnětů v různorodých situacích i s různorodými komunikačními partnery. Pro správnou výslovnost je navíc také vhodné, aby mělo dítě správný řečový vzor, jímž by se mohlo řídit (Dougherty, 2005).

Je vhodné, aby se dítě nejprve učilo řeči porozumět, tedy aby rozvíjelo pasivní slovní zásobu. Je dobré využívat pro opakující se činnosti nebo jevy stejná slova a doprovázet je výraznou mimikou či gestikulací, aby si je dítě snadněji zapamatovalo (Anglin, 2000).

Teprve později je možné vytvářet slovní zásobu aktivní. Předčítání a čtení jednoznačně kladně ovlivňuje komunikační kompetence dětí s narušenou komunikační schopností i dětí intaktních. Čtení a předčítání rozšiřuje bohatství slovní zásoby, tvarů i pravidel jazyka, které se při běžné komunikaci v rodině nevyužívají. Díky předčítání je možné ukázat způsoby líčení různých situací nebo dějů a tím podněcovat  vznik vnitřních obrazů a fantazie (Kleeck, Stahl, Bauer, 2003).

Vedení dialogu vede k posílení komunikačních kompetencí komplexně, protože podporuje správnou výslovnost, stavbu věty i volbu správného tempa řeči a přesnost výrazů. Umožňuje také kladení otázek, obhajování názorů nebo vyjadřování myšlenek (Plamínek, 2008).

V rámci rozvoje komunikace je třeba využívat přirozených situací, aby se dítě mohlo co nejobsáhleji samostatně vyjadřovat a ztrácet strach z komunikace. Dítě by mělo být podněcováno k samostatnému vypravování a spontánním řečovým projevům, nejprve se svými nejbližšími a později se svými vrstevníky, dalšími dětmi nebo některými dospělými osobami tak, aby své komunikační kompetence (schopnosti) aplikovalo ve společenské interakci, učilo se komunikačním vzorcům a mělo možnost je přenášet na nové komunikační situace. Každý řečový pokus a pokrok dítěte by měl být okolím podporován a chválen (Poland, Chouinard, 2008).

Čtěte také:
Dávky pro rodiny dětí se zdravotním postižením
Mýty o rozvoji řeči a poruchách řeči
Vztek, lhaní, neposlušnost - jak si poradit s dětským zlobením?

Doporučení pro rodiče a odborníky pro komunikaci a práci s dětmi s poruchami řeči

Úloha rodiče, jakož i učitele v mateřské či základní škole, je zejména při rozvoji řečových i komunikačních dovedností velmi důležitou a nezastupitelnou. Právě v přístupu k dětem s určitým typem narušení řečového vývoje je jedním z nejdůležitějších postoj a přístup ze strany rodinné péče.

Pokud je k dítěti přistupováno adekvátně, s ohledem na jeho individuální potřeby, jsou dodržovány rady a doporučení odborníků (logopedů, foniatrů, psychologů atd.), je pravděpodobné, že se dítě v maximální možné míře svých individuálních možností a schopností bude rozvíjet a zdokonalovat. Vždy je samozřejmě třeba brát na zřetel druh a typ narušení spolu s individuálními zvláštnostmi daného dítěte.

Pro podmínění úspěšnosti jednotlivých metod logopedické terapie řečových poruch, je nezbytné dodržovat a respektovat některé principy, a to jak specificky logopedické, tak i speciálně-pedagogické či pedagogické (Lechta, 2005). Pro bližší objasnění uvádíme jen některé z mnoha principů užívaných ve speciálně pedagogicko-logopedické praxi. Například mezi specificky logopedické principy patří:

  • Princip minimální akce: při procvičování například „problémové" hlásky, gymnastiky mluvidel atd., je důležité, aby cvičení probíhalo nenásilně, tedy bez přehnaného úsilí a napětí artikulačních orgánů. Proto je dobré cvičit nové hlásky tiše – šeptem nebo polohlasně. Teprve až později hlasitě.
  • Princip relaxace: je dobré, když je vše prováděno za maximálního duševního a tělesného uvolnění.
  • Princip krátkodobého, ale častého procvičování: rodič se snaží s dítětem zábavnou a nenásilnou formou procvičovat a vyhnout se „drilu" a dlouhodobému, mnohdy demotivujícímu, výchovnému působení.
  • Princip vývoje: je důležité znát skutečný stupeň vývoje, na kterém se naše dítě nachází (například pokud naše dítě nezná a neříká slova, nevyžadujeme po něm, aby nám říkalo věty).
  • Princip funkčního používání řeči: prioritou je komunikativnost – tedy to, že s námi dítě hovoří, má zájem s námi mluvit a raduje se z komunikace, aniž bychom ho opravovali (vzhledem ke správné výslovnosti) za každým slovem.

S výše uvedenými principy korespondují také zásady (užívané při odstraňování dyslalie):

  • Krátkodobé cvičení: upřednostňovat raději dvě až tři minuty několikrát denně, oproti zdlouhavému procvičování jednu hodinu denně. Vše je dobré propojit s intenzivním sluchovým a zrakovým vzorem, za využití dostupných pomůcek (zrcadla, kresby, PC vzoru).
  • Využití sluchové kontroly: důraz je kladen na sluchové vnímání vytvářené hlásky.
  • Individuální přístup: vždy je nutné přihlížet a brát v potaz možnosti dítěte – tedy jeho osobnost, anatomické, fyziologické, psychologické zvláštnosti a jeho prostředí.
  • Postupovat od snadnějšího ke složitějšímu, a to hravou formou.
  • Zásada názornosti: při nácviku se snažíme využít co nejvíce smyslů (sluch, zrak, čich, hmat). Poslouží to k celkovému rozvoji dítěte.
  • Posilování sebedůvěry: je nezbytné potlačit a eliminovat komplex méněcennosti. Je důležité, aby si dítě věřilo v činnosti, kterou vykonává.
  • Vyhýbáme se neznámým a nesnadným slovům – například jazykolamům.
  • Spolupracujeme s učiteli, rodinou a lékaři (propojení jednotlivých oblastí).

Je dobré, když domácí logopedické cvičení probíhá v radostné náladě a klidné atmosféře. Ideální je procvičovat (a to vzhledem k časovým možnostem rodičů i dítěte) alespoň dvakrát denně zhruba po pěti minutách. Začínejte vždy gymnastikou mluvidel a dechovým cvičením (stačí tři až pět cviků), a to formou zábavné hry (například na koberci, při hrách procvičujeme zvířátka, foukání do míčků a podobně).

Pro navození společné uvolněné atmosféry si můžete s dítětem společně zazpívat písničku nebo zarecitovat básničku. Až na závěr se věnujte nově probíraným cvikům, látce. Opakujte často i dříve vyvozené a procvičované hlásky (jsou-li upevněné, můžete je použít místo rozcvičky). V případě, že se vám jedno cvičení nedaří, věnujte se bez známek rozmrzelosti jinému cviku. Později se pokuste opět prvotní nezdar přemoci. Vždy je důležité působit klidně, jistě a dítě neznepokojovat či neznervózňovat.

Cvičení by mělo být pestré (neopakovat stále stejné, stereotypní činnosti, ale cviky obměňovat, „oživovat" a zvyšovat zájem a motivaci dítěte). Vždy je dobré si uvědomit, že k cíli vede více cest, radostné úsilí a trpělivost rodičů. Dbejte proto o rovnoměrný rozvoj slovníku, větné stavby, gramatiky, motoriky vedoucí ruky (grafomotoriky), dále se soustřeďte na rozvoj melodických a rytmických faktorů řeči a v neposlední řadě na pochopení smyslu řeči.

Denně si s dítětem, alespoň malou chvíli, povídejte o něčem, co ho zajímá (knížka, školka, pohádka, výlet, příroda, zvířátka, auta a podobně), a několikrát týdně mu čtěte. Vždy se najde něco, za co je možné dítě pochválit – chvalte proto své děti! Přemrštěná náročnost by totiž mohla vést k neurotizaci dítěte.

Související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.

Autorka článku

PhDr. Mgr. Pavla Sychrová, Ph.D.

Vyučuje na katedře speciální pedagogiky Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Její specializací je logopedie, problematika jedinců s narušenou komunikační schopností a logopedická intervence u vad a poruch komunikačních schopností.

Autorka článku

Mgr. Veronika Girglová

Působí na katedře speciální pedagogiky Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, kde se věnuje speciální pedagogice.

Zpět na téma Děti s poruchami řeči

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS