Zobrazit menuSkrýt menu

Jsme chudí. Jak pomoci dítěti, aby tím netrpělo?

Publikováno: 31. 7. 2017, aktualizováno: 28. 7. 2017 | Kategorie: Téma měsíce

Téměř desetina obyvatel Česka žije pod hranicí příjmové chudoby. Desítky tisíc Čechů žijí bez domova, dalších víc než sto tisíc žije na ubytovnách či jim hrozí ztráta bydlení. Sto tisíc Čechů se potápí ve spirále zadlužení a proti stovkám tisíc je vedena exekuce. Tito lidé se nezřídka rozhodují, zda zaplatí jídlo, nebo školní výlet dětí. Máme o tom s dětmi hovořit? Pokud ano, jak?

Obsah článku:

Vyslechnout
Vydělat a pořídit
Pomoci unést frustraci
Unést, že se vymykám
Vyniknout v něčem jiném, být oblíbený pro něco jiného
Mějme jiné hodnoty
Skromní lidé jsou šťastnější
Výhody chudoby
Citlivá období
Dospívající - potřeba statusových věcí

Chudoba cti netratí. Ale vědí to naše děti? A co si o tom myslíme my sami?

Téměř desetina obyvatel Česka žije pod hranicí příjmové chudoby. Desítky tisíc Čechů žijí bez domova, dalších víc než sto tisíc žije na ubytovnách či jim hrozí ztráta bydlení. Sto tisíc Čechů se potápí ve spirále zadlužení a proti stovkám tisíc je vedena exekuce. Tito lidé se nezřídka rozhodují, zda zaplatí jídlo, nebo školní výlet dětí. Další statisíce lidí se pohybují na hraně, stačí jeden nečekaný výdaj a následuje pád," shrnul nedávno seriál Chudoba v Česku portál iDnes. Často se chudoba týká domácností rozvedených matek (méně často otců) s dětmi. Škola v přírodě, dovolená mimo domov či nové oblečení představují pro tyto rodiny výdaje nad rámec možností.

Anketa

Vedle své soukromé praxe docházím do jednoho azylového domu pro matky s dětmi, takže řadu chudých rodin znám poměrně zblízka. Naše klientky (a občas i klienti) sice primárně řeší svou finanční situaci se sociální pracovnicí, i do psychologických konzultací si však téma peněz přinášejí.
Povím vám více o Monice, s níž se k tématu dostáváme opakovaně. „Mrzí mě, že Michelle nemůžu koupit všechno, co by si přála," stěžuje si Monika. Velmi ji trápí, že je chudá - hlavně kvůli dcerce.

A co to „všechno", co byste jí chtěla koupit, je?" zajímá mě. „No všechno, prostě. Abych jí nikdy nemusela říct, že na tohle nemáme peníze." Touha Moniky dopřát tříleté Michelle „všechno" je tak silná, že byteček je zaplněný cetkami. Na cokoli Michelle ukáže, Monika kupuje. Do posledního peníze. Opakovaně s Monikou mluvíme o rozdílu mezi dětským přáními a potřebami, o tom, že určité frustrace k životu patří.
Jednou mi Monika líčila, jak měla ještě ráno v peněžence 500 Kč. Nekoupila Michelle kalhoty, i když je potřebuje, stály 150 Kč. A pak uviděla tašku se Sněhurkou za 200 Kč - a koupila ji. Když to propátráváme, zjišťujeme, že Monika si vlastně už ve chvíli koupě uvědomovala, že ta taška je pro Michelle přiliš velká, že ji dcerka nepotřebuje, ba dokonce ji ani nepožadovala. To ona sama dcerku strhla nadšeným: „Podívej, to je krááásná taška! Chtěla bys jí?" Jasně, že Michelle přisvědčila.

Monika postupně začíná chápat, že všechny ty cetky nekupuje kvůli dcerce, ale kvůli sobě samotné. Nedokáže si odříct okamžitou radost z koupě toho, co se jí zalíbí, nedokáže si odříct radost toho, jak se dětské oči na chvíli rozzáří, když se to a ono pořídí. Jenže peněz se pak nedostává na základní věci, a to Monice pochopitelně způsobuje vrásky na čele a výčitky k sobě samé.

Co je to za potřebu, kterou Monika sytí? Odkud pramení? To jsou témata dalších sezení. Povídáme o Moničině vlastním dětství. O tom, co jí samotné chybělo a jak si to nahrazovala. A také o tom, po čem dosud touží. Co si to vlastně nyní dopřává, o jakou potřebu jde. Tématem se stávají její sny, nesplněná přání. A dále obezita, síla vůle, posléze i hodnoty, smysl bytí... Monika postupně nahlíží, jak moc jí chybí někdo blízký. Dospělý milující člověk, partnerský vztah. Cetky i sladkosti na kterých „ujíždí" tuto potřebu krátkodobě zaplácnou.

prázdné dlaně

Zhruba do šesti let děti nedostatek peněz netrápí. S vrstevníky se zatím nesrovnávají a ke spokojenosti jim stačí dostatečně milující a dostatečně pohodoví rodiče - či alespoň jeden rodič. Monika s Michelle nejsou zdaleka jediné, na kom jsem si tohle uvědomila.

A teď vám povím o Vladěně, rozvedené mámě jedenáctiletého Jakuba. Ta už není z azylového domu, když však ze svého příjmu pokladní v supermarketu poplatí nájem, jízdné, pojištění, telefon a další nezbytnosti, zbydou jí necelé dva tisíce na týden - a ty padnou prakticky bezezbytku za jídlo. „Chtěla bych mít na značkové oblečení pro Kubu. A taky bych mu chtěla pořídit chytrý telefon. A poslat ho na školu v přírodě," říká Vladěna. Stejně jako Monika si připadá chudá - a opět ji to trápí zejména s ohledem na dítě. Zde však už nejde o potřeby mámy - Jakub sám si chytrý telefon, školu v přírodě i značkové oblečení přeje. „Naše jediné štěstí je v tom, že má dobrý spolužáky. Který ho berou, nevyvyšujou se nad něj, a je samotné upřímně mrzí, že na tu školu v přírodě jet nemůže. Táta jeho nejlepšího kamaráda mi dokonce nabídnul, že mu to zaplatí, ale to jsem samozřejmě odmítla," vypráví Vladěna. Má pravdu: starší děti se již srovnávají s kamarády, a má-li ve třídě skoro každý chytrý telefon, mrzí je, když jej nemají. Ještě více než samotná skutečnost, že si něco nemohou dovolit, je však často trápí posměch či rovnou šikana vrstevníků.

Co můžeme jakožto rodiče udělat, abychom zmírnili frustraci dětí, že si nemohou dovolit to, co je pro ostatní samozřejmostí?

VIDEO

↑ nahoru

Vyslechnout

Když za námi potomek přijde a stěžuje si, že nemá něco, co by si přál, bývá dobré jej v prvé řadě vyslechnout. Zajímat se o to, co si vlastně přeje a proč. Už tím, že dítě vnímá náš zájem a snahu o to, aby se cítilo dobře, se často začné cítit lépe. A někdy přitom přijdeme na něco, čím můžeme danou věc nahradit. Dětskou i svou fantazií a šikovností často nahradíme nedostatek financí. Dítě možná nemůže mít nové značkové oblečení, ale může mít oblečení originální a hezké. Pěkná záplata se může stát ceněným doplňkem oděvu atd.

Vydělat a pořídit

Když dítě touží po něčem, co nemá, přirozeně nás napadne: jak to udělat, abychom mu to pořídili? Je to dobrá otázka a někdy, když se zamyslíme a když se snažíme, skutečně se nám podaří i to, co se zdálo dříve nemožné. Některé možnosti přitom nelze doporučit (zadlužit se), o jiných lze uvažovat (požádat někoho o pomoc), a jiné jsou veskrze přínosné, například finanční spoluúčast samotného dítěte.

Děti od patnácti let si mohou samy vydělat formou brigády a mám dobré zkušenosti s dětskou prací i před dosažením tohoto věku. Znám mámy, které s sebou braly své potomky do práce, a děti zde na ně pasivně nečekaly, ale aktivně pomáhaly. Matka čtrnáctileté Veroniky například vzala navíc úklid kanceláří, aby mohla dceři zaplatit školní výlet do Velké Británie. Veronika přitom uklízela s ní. „Myslím, že to bylo pro Verču mnohem prospěšnější, než kdyby seděla sama doma, nudila se nebo visela na facebooku. Takhle získala představu, jak to třeba vypadá, když se vydělávají peníze, že to není samo sebou, že se člověk docela nadře. K užitku jí určitě bude i to, co se naučila: umět rychle a efektivně uklízet se přece hodí každému. A navíc si sama přišla na to, že se bude raději ve škole snažit, aby se něco naučila a získala lepší práci," zhodnotila po čase Veroniky máma.
Když dětem umožníme aktivně se na dosažení předmětu své touhy podílet, má to řadu pozitiv.

ŠkolaŠkola

Pomoci unést frustraci

Schopnost unášet, že nemám něco, co si přeji, se v životě hodí. Lidé, kteří to neumějí, se trápí mnohem více než ti, kteří se dokáží soustředit na jiné věci. Bez určitého minima, s nímž poplatíme bazální životní náklady, se žije těžce. Pokud ovšem máme kde spát, co jíst, co si obléknout a něco málo navíc, je náš pocit štěstí závislý na financích již jen velmi málo. Prakticky vždy se pak můžeme buď radovat z toho, co máme, nebo trápit tím, co nemáme - pověstná sklenice je buď poloplná, nebo poloprázdná.

Pomoci dětem unést, že spolužáci mají víc než oni můžeme řadou způsobů. Nejlépe vlastním příkladem. Jak my sami unášíme, že sousedi mají to a ono, co my si nemůžeme dovolit? Že už všichni kamarádi bydlí ve svém, zatímco nám to „nehrozí" nejspíš nikdy? Trápí nás to? Zlobíme se na nespravedlnost osudu/společnosti/státu, nebo to prostě neřešíme?

Dětem můžeme vyprávět též různé příběhy, kde je hrdina chudý, ale nevadí mu to. Nebo kde je nejdřív chudý, ale svou pílí, snahou a šikovností se stane bohatým. Příběhy, v nichž mít to a ono přestane být důležité. Atd. Zapojujme fantazii, prolínejme svět reálný a konkrétní s pohádkovým a vzdáleným.

Unést, že se vymykám

Letos v zimě jsme navštívili s dětmi v rámci Antropofestu film Dust*. Pojednává o dětech, které dřou v nepálských cihelnách. Některé z nich opustily druhou třídu, jiné pátou, a za půl roku tvrdé práce si zde vydělají přibližně 100 Euro. Bydlí přitom s rodiči v chatrčích z naskládaných cihel, překrytých plentou. Jasně, že to je špatně. Na druhou stranu si nešlo nevšimnout, že tyto z našeho pohledu velmi chudé děti působily šťastně. Čím to?

Jde o to, že ty děti se nesrovnávaly s bohatšími spolužáky. To, co trápí děti, a podobně i dospělé, nebývá totiž většinou chudoba jako taková, ale chudoba relativní - konfrontace s tím, že jiní mají víc, mají se lépe. Jistou přítěží jsou zde přitom i ideály demokratické společnosti. Ve středověku byli též chudí a bohatí a rozdíly v životní úrovni byly obecně vzato větší, než dnes. Lidé to však brali jako samozřejmost a netrápili se tím tolik.

Jinými slovy: děti by často ani tak netrápilo, že něco nemají - kdyby ovšem tak zoufale netoužily zapadnout mezi spolužáky, nelišit se, mít to, co mají ostatní. Míru, v níž se děti srovnávají se svým okolím, však můžeme ovlivnit; můžeme své děti podpořit v tom, aby ve svém sebehodnocení nebyly (tolik) závislé na mínění ostatních. Na tom pracujeme opět od malička. Tím, že dítě přijímáme takové, jaké je a zároveň je učíme cenit si sebe sama, mít adekvátní sebevědomí.

Důležitý je opět náš příklad. Jak unášíme my sami, že se vymykáme? Jak moc jsme závislí na tom, co „si lidi pomyslej", co o nás kdo říká? Většině z nás na tom trochu záleží. Někomu ale hodně a jsou i lidé, pro které je právě tohle téměř nejdůležitější ze všeho. Naše děti od nás toto nastavení samozřejmě přejímají, včetně toho, na kom nám záleží: jsou pro nás důležití naši blízcí, nebo i neznámí lidé, které potkáváme? Děti přejímají do značné míry právě ten postoj, ten způsob hodnocení sebe samých, který pozorují u nás.

↑ nahoru

Vyniknout v něčem jiném, být oblíbeným pro něco jiného

Vhodné též je pomoci dítěti najít něco, v čem je dobré, rozvíjet jeho silné stránky i celkově osobnost. Dítě pak má oč opřít své sebevědomí a též druhé děti si jej mají pro co vážit: ať už je to pro nějakou schopnost či dovednost, či pro jeho vstřícnou povahu, smysl pro humor a ochotu pomoci. Dítě, které mají druzí rádi a váží si ho, má menší potřebu zapadnout do kolektivu díky statusovým věcem. Jde též o velmi účinný ochranný faktor vůči posměchu.

Hrozba šikany

Mějme jiné hodnoty

Další záležitostí, na níž pracujeme od malička, jsou hodnoty. Dítě zprvu přejímá to, čeho si my sami vážíme. Pokud my sami řešíme, kdo má jaké auto a jak draze se obléká, pak bude samozřejmě i naše dítě hledět na to, ce kdo nosí a co vlastní. Ochranné z tohoto hlediska naopak je, pokud máme jiné hodnoty, ceníme si lidí nikoli pro majetek, ale pro jejich povahu, chování a činy.

Skromní lidé jsou šťastnější

A ještě chci připomenout docela obyčejnou skromnost. Jde o vlastnost, jež bývala v naší křesťanské kultuře tradičně ceněna, současné „náboženství konzumu" ji však haní a zadupává. Řada rodičů pak, vedena duchem doby, vede své děti nikoli ke skromnosti, ale k jejímu opaku - náročnosti a chtivosti: Chci, aby se nespokojila s málem. / Měl by být ambiciózní, někam to dotáhnout, pořídit si vše, co bude potřebovat." Nepochybuji o tom, že to tito rodiče myslí dobře a své děti často dovedou k tomu, co v naší kultuře nazýváme úspěchem. Tyto děti však nebývají šťastné - ať mají, co mají, stále se soustředí na to, co ještě nemají.

Skromné dítě netrpí tolik tím, že nemá to a nemá tamto. Raduje se z toho, co má a řečeno s Frommem: když není tolik fixováno na mít, více si dovoluje být.

Skromnost přitom u svých dětí můžeme odmala rozvíjet. Nejlépe opět vlastním příkladem.

V rozumné míře je vhodné děti ke skromnosti vést. A nebojme se: skromné děti nezaostávají. Není to tak, že by skromný člověk chtěl zůstat bez vzdělání, pracovat u běžícího pásu a bydlet v chatrči. Má však jiné, zpravidla vyšší motivace a dosahování hmotných i nehmotných statků je pro něj sekundární.

Výhody chudoby

Na závěr chci upozornit na to, že nejen nedostatkem, ale i nadbytkem může člověk strádat. A v naší současné společnosti, troufám si tvrdit, strádá více dětí právě oním nadbytkem.

Možná si vzpomenete, jakou radost jste coby děti měli, když jste dostali brusle, nebo třeba kolo. A jak jste pak o ně pečovali. Dnešní děti mají tyhle věci zcela samozřejmě, rodiče by se často styděli, kdyby jejich potomek neměl počínaje odrážedlem ve dvou letech kolo odpovídající velikosti. Jenže dítě přichází o radost z těšení se, z uspokojení touhy. A proč by o své věci nějak pečovalo? Vždyť když se rozbijí, pořídí se nové. Spousta dětí má tolik věcí, že o nich ztrácí přehled, neváží si jich a je těžké jim dát něco, co by je potěšilo. Je to takový syndrom dítěte, které sedí samo ve svém pokojíčku obklopeno všemi možnými hračkami. A přitom se nudí nebo je smutné, protože se cítí samo. A podobně i zážitky: například takové cestování letadlem se změní z velkého zážitku na „opruz". Chudší děti nadbytkem netrpí, z dárků se radují a do života si odnášejí vědomí hodnoty peněz, hodnoty věcí.

Mám opakovanou zkušenost, že ač to je to v danou chvíli obtížné, z dlouhodobého hlediska je dětem k užitku něco nemít. Nemít po čem toužím je někdy stimulem k osobnostnímu růstu. Líbilo se mi, jak tuto skutečnost ilustroval na příkladu ze své vlastní rodiny Kim John Payne, výchovný poradce s praxí v mnoha zemích světa:

Brzy po osmých narozeninách mé dcery dostala jedna její kamarádka velice drahou a obdivovanou panenku," popisuje Payne v knize Jednoduché rodičovství a pokračuje: „V následujících měsících dostalo stejnou panenku ještě několik dalších holčiček... brzy se harmonické vztahy šesti holčiček, které spolu celé roky kamarádily, vážně narušily a skupina se rozdělila na ty, co ,mají' a ty, co ,nemají'. Bylo to doprovázeno pocity hněvu, žárlivosti, zraněnými city, a to všechno útočilo na holčičky jako roj vos. Pár nás rodičů holčiček, které panenky neměly, se sešlo a společně jsme se shodli, že bez ohledu na to, jestli si koupi panenky můžeme dovolit nebo ne, nepodlehneme tlaku. Za týden nebo dva jsme si všimli, že atmosféra se zlepšila. Holčičky, které panenky neměly, se posunuly dál a začaly se zajímat o jiné věci. Holčičky s panenkami se začaly cítit trochu izolované, začaly ty druhé vyhledávat a znovu se zajímat o to, co se děje ve skupině." (Kim John Payne: Jednoduché rodičovství. Jak žít s dětmi prostě, jednoduše... a šťastně Brmo: Jota 2015.)
Chci říci, že i velmi chudé děti bývají šťastné, jsou-li milované, skromné, mají-li kamarády a zdravé sebevědomí.

Chudoba v ČR

↑ nahoru

Citlivá období

Dva roky: „Moje - moje! Mooojeee!"
Okolo druhého roku věku dítě objeví slovíčko „moje" a s ním koncept vlastnictví. „Moje" se přechodně stává velmi častým, důležitým a emočně podbarveným slovem. A dítě zkouší, co vše mu projde, co vše si může přivlastnit: „Moje ženka (peněženka). „Moje fefon (můj telefon)"/ „Moje šunce, maky (slunce, mraky)..." Vzpomínám si dokonce, jak jedno z mých dětí zoufale volalo ze spaní: „Moje - moje! Mooojeee!"

Proč se děti takto chovají? Jednoduše se tou nejpřímější metodou (pokus-omyl) učí, co to moje/tvoje/naše/jejich znamená. Co to je vlastnictví, kam až sahám já a moje moc. Co znamená půjčit, co dát. Zároveň dítě zkoumá svou vlastní identitu, hranice v prostoru i času: Když něco držím, je to mou součástí? Když něco ztratím, co se mi stane? A co se stane, když někomu něco vezmu? Dítě zažívá radost obdarovaného i darujícího.

Vysvětlujeme, ale můžeme si i třeba hrát: na půjčování, na to, že tohle je teď jako moje, a teď jako zase tvoje... Nejvíc své děti učíme opět svým příkladem: jak my sami lpíme na tom, co vlastníme? Jak půjčujeme svoje věci? Jak se s nimi identifikujeme?

Šest let: Jsme chudí, nebo bohatí?

Okolo šesti let děti začínají chápat, že peníze nevyrábějí bankomaty na přání a že různí lidé mají různé množství peněz. V dosud převažujícím černo-bílém vidění se ptají: „A maminko/tatínku, my jsme chudí, nebo bohatí?" „A Vodrážkovi jsou chudí, nebo bohatí?" Atd. A opět vysvětlujeme, dáváme věci do souvislostí. Rozšiřujeme obzory a přídáváme barvy. Není jen černá, a jen bílá: nejsou jen chudí a bohatí, spousta lidí není ani vyloženě chudá, ani bohatá. A také nejde jen o peníze, o věci. Jsou důležitější hodnoty. Pomoci nám mohou třeba pohádky či všeliké příběhy, které vyzdvihují jiné hodnoty, než je bohatství.

Nedostatek peněz

Dospívající: Potřeba statusových věcí

Děti ve škole se často srovnávají. Vrstevníci postupně nabývají na významu a pro dítě se stává velmi důležitým zapadnout do kolektivu. A to i vlastnictvím. Nosí-li všichni okolo značkové oblečení, touží po něm i náš puberťák. Nikoli pro to, že by takové oblečení bylo nutně lepší/pohodlnější/hezčí; prostě proto, že ho mají ostatní. Chápu rodiče, že se snaží dětem pořídit statusové věci a u některých smekám před jejich nasazením v této záležitosti. Zároveň však chci podpořit ty, kterým se to i přes snahu nedaří, či se rozhodnou jinak.

Pro rodiče bývá náročné konfrontovat se s dítětem, které mu vyčítá nízké výdělky, je smutné z toho, že nemá to a tamto. „To ste si mě vůbec neměli udělat, když mi ten mobil nekoupíte!" křičela na své rodiče například jedna pubertální dcera. Taková slova je náročné unést. Nezhroutit se a nejít do agrese či autoagrese (dlouhé výčítání si, jak jsem neschopná/neschopný apod.). Pomoci může, když si coby rodiče uvědomíme, že nejsme špatnými jen pro to, že svému potomkovi nepořídíme to a ono. Když si uvědomíme, že je to sice nyní pro našeho potomka těžké, ale v dlouhodobém měřítku může být taková frustrace i stimulační - motivovat dítě k výkonu a psychickému růstu.

Někdy jde jen o to, jak to jako rodiče ustojíme. Jindy je třeba dítěti pomoci. Myslím nyní nejvíce na případy, kdy je dítě pro svou chudobu šikanováno. Zde je třeba dítěti pomoci. Odkázat můžeme na materiály našeho portálu, případně na knhy Michala Koláře či web minimalizacesikany.cz.

* Dust. Režisér Deepak Tolange, 28. 1. 2017 Praha: kino Pilotů, světová premiéra

Autor článku

Mgr. et Mgr. Pavla Koucká

Psycholožka,  vystudovala jednooborovou psychologii na Filozofické fakultě a jednooborovou biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Věnuje se především práci s rodiči: v Kolpingově azylovém domě pro matky s dětmi a ve své soukromé praxi. Vedla časopis Psychologie dnes, pracovala na Pražské lince důvěry a na Lince bezpečí. Je autorkou knihy Zdravý rozum ve výchově a spoluautorkou knihy Výchova láskou.

Publikační aktivity Mgr. et Mgr. Pavly Koucké najdete v naší Odborné knihovně.

↑ nahoru

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Přihlaste se k odběru newsletteru Šance Dětem

*) Pole označená hvězdičkou jsou povinná.

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS