Zobrazit menuSkrýt menu

Druhý díl: I u nás mají některé děti hlad

Publikováno: 10. 5. 2017, aktualizováno: 11. 5. 2017

„Měla jsem v peněžence už jen dvě koruny, doma žádné jídlo, a přesto jsem odmítala si zoufat,“ přiznává Ludmila Mencnerová Ludwová, matka tří synů. Zoufání neodmítala z nezodpovědnosti, ale kvůli víře, kterou ve svém na dnešní dobu nezvykle pokorném srdci má. A jak se ukázalo, skutečně se stal možná zázrak a dokonce ne jeden.

Farář, u kterého její synové ministrují, vytušil, že si u nich podává nouze s bídou dveře a zeptal se chlapců, jestli mají doma vůbec co jíst. Věděl totiž, že jejich matka by o pomoc nepožádala, protože si nechce stěžovat na úskalí, kterými prochází – ona i její potomci. Když kluci prozradili, že má maminka v peněžence jen dvě koruny, vzájemná sounáležitost mezi věřícími v Ústí nad Labem se projevila v plné míře a rodině pomohla. Jak se Ludmila Mencnerová Ludwová svěřila dále ve videodokumentu pro portál Šance Dětem, podobných situací zažila v poslední době víc. „Vypadá to, jakoby to spadlo z nebe, ale já vím, že to není jen tak. Velmi si každé pomoci lidí s dobrým srdcem vážím,“ říká.

Ve škole excelují, v žaludku jim ale občas kručelo

Synové ve věku 6, 9 a 11 let mají dětství možná dost neobvyklé oproti svým vrstevníkům. Hrdě se hlásí ke křesťanství a ideálům s ním spojeným. V komunitě dětí to ale jednoduché nemají. Přesto starší dva – žáci základní školy – vynikají svými školními výsledky. Protože jejich matka neměla na zaplacení školních obědů v jídelně, dá se odhadnout, že jim ale občas kručelo hladem v žaludku.

Díky tomu, že ale chodí do školy, v které si pedagogové svých žáků všímají a dokážou odhadnout i jejich trápení, dostali oba školáci od společnosti Women for Women obědy ve školní jídelně zdarma. Maminka, která se musela hodně otáčet, aby zaplatila náklady na bydlení a hlavně půjčku, kterou si vzala od jisté firmy na to, aby se mohla s chlapci přestěhovat z Karviné do Ústí nad Labem od manžela, který je opustil, může tak tyto nemalé náklady vyškrtnout ze svých starostí. Byla z toho nadšená.

Vím, že není správné, aby děti měly hlad, říká matka chlapců

„V první chvíli, když mně z té školy volali, že mají pro mé kluky obědy, mě napadlo, jestli si ze mě nedělá někdo legraci. Pak jsem si řekla, že i měsíc bude dobrý a vzápětí jsem se dozvěděla, že to bude na déle. To je pro mě něco naprosto úžasného! Vím, že když člověk nemá na všechno, co jeho děti potřebují, že to není v pořádku. Takhle vím, že nebudou mít hlad,“ přiznává paní Ludmila.

Zákonitě se nabízí otázka, co vedlo tuto ženu k tomu, aby s dětmi opustila Karvinou a odešla do zcela cizího a vzdáleného města. Odpověď je prozaická. „Chtěla jsem s chlapci začít nový život. Věděla jsem, že situaci s mužem už srovnat nelze, tak jsem začala hledat nějaké místo, kam by se dalo přestěhovat. Aby to nebylo drahé, bylo to zařízené. No a našla jsem pronájem v Ústí nad Labem, v kterém jsme bydleli zhruba dva roky. Bylo to náročné, abych splatila půjčku, měla jsem ještě do nedávna šest různých pracovních dohod, ovšem nevalně placených a pracovala jsem téměř do úmoru. Naštěstí to už skončilo, teď mám práci jen jednu a i když se jedná o práci v call centru, o které se ne všichni s nadšením vyjadřují, já jsem za ni velmi vděčná,“ líčí Ludmila Mencnerová Ludwová své peripetie.

Přestože není (nebo v době našeho natáčení nebyla) ještě rozvedená, soud ohledně svěření chlapců do její péče již proběhl, stanoveno bylo otci i výživné. To matce prý chodí, dokonce se i v rámci možností otec se syny stýká – byť v posledním období k tomu nemá prý zcela ideální bytové podmínky.

Vlastní byt z nebe nespadl, ale...

Štěstí se na tuto rodinu usmálo nakonec i v tom, že město Ústí nad Labem rozhodlo o tom, že Ludmile Mencnerové Ludwové a jejím synům udělí byt 2+1. Rádi se do něj nastěhovali, poněvadž pronájem jim končil s tím, že majitelka bytu, který do té doby obývali, ohlásila jeho prodej. Nastěhovali se, i když v něm v prvních dnech nebyla ještě elektřina (pravděpodobně před nimi v bytě žili neplatiči, kterým byl přívod energie odstřižen), nešlo topení. „Bylo třeba, aby si kluci dělali úkoly ještě za světla a nemuseli jsme svítit svíčkami. Teď už to ale funguje, tak je to prostě náš domov,“ popsala Ludmila Mencnerová Ludwová v době natáčení dalšího dílu dokumentárního filmu s mottem: Spadli jsme na dno, ale bojujeme… (Šance Dětem a Nadace Sirius).

I v tomto případě zaúřadoval možná zázrak, podle někoho racionálnějšího pak možná spíš chuť lidí pomáhat. Ačkoli neměla tahle máma do bytu žádné vybavení, dokonce ani postel, vše jí postupně a velmi rychle – a jak ona zdůrazňuje, bez toho, že by o to někoho žádala – navozili dobří lidé.

Nezbývá, než doufat a všem čtyřem popřát to, aby se jejich podmínky a život co nejdříve stabilizoval. Koneckonců – v září jde do školy nejmladší syn.

Mimochodem – ten nejstarší (11 let) se během natáčení svěřil, že by chtěl být jednou soudcem a studovat práva. Když se nás zeptal: „Myslíte, že to půjde?“, domnívali jsme se, že se ptá na to, jaké jsou standardní možnosti studia. Jak se však záhy ukázalo, důvod jeho otázky byl ale jiný. „Já se ptám proto, když víte, jak na tom mamka je, jestli bude možné, abych vystudoval, když budu chodit od 15 let na brigády někam do fast foodu, abych měl peníze a ona si mohla odpočinout.“

Závěrem

Jistá řecká podnikatelka Arianna Huffington v jednom ze svých rozhovorů pronesla: „Musíme akceptovat, že ne vždy učiníme správné rozhodnutí a že někdy to skutečně zvoráme. Musíme si ale uvědomit, že pád není protiklad úspěchu, ale jeho součástí.“

Nadace Sirius a informační portál Šance Dětem připravuje a natáčí v tuto chvíli cyklus celkem osmi videodokumentů, v nichž nabídne malou sondu do rodin s dětmi, které se z různých důvodů ocitly na dně. Navazuje tak na předchozí cyklus dokumentárních filmů, které odhalovaly to, jak se v ČR žije rodičům různě tělesně postižených dětí.

Důvody toho, proč se někteří z našich účinkujících ocitly v problémech, jsou specifické a liší se, přesto jsme se pokusili vytipovat osm nejčastějších trápení, které rodiny a rodiče s dětmi přivádějí až na hranu sociálního vyloučení. Dluhy, hrozba ztráty bydlení a bezdomovectví, nemoc, exekuce, domácí násilí, přestoupení zákona, nedostatek peněz v důsledku ztráty zaměstnání či absence alimentů od partnera…

Na místě je uvést, že účelem jednotlivých dílů není ukázat formy utrpení, s kterými se v Česku potýkají někteří rodiče s dětmi, ale naznačit, že cesty, jak se tomu utrpení a nevlídnosti osudu vzepřít, existují. Stejně jako naděje. Je třeba ale někdy zabojovat a vydržet.

Bída, za kterou je schováno nejvíce utrpení, totiž přichází plíživě, nečekaně a mnohdy ze zálohy. Své počátky přitom může mít už v raném dětství a třeba nefungující rodině.

Poděkování

Každá rodina se může ocitnout v situaci, která je problémová a která se dá charakterizovat jako to, že ji přivede na dno. Stane-li se tak, někdy si s těmito problémy rodina či rodič poradí sám, jindy mohou pomoci zkušenosti někoho z okolí. Ale občas se potřebujeme obrátit na odborníka. Důležité je ten správný okamžik rozeznat a nestydět se pomoc vyhledat.

Věřme a přejme si, aby příběhy, které byli ochotni nám aktéři našich filmů otevřeně vyprávět, budou mít co nejvíc šťastné konce.

Děkujeme všem za odvahu svěřit se s tajemstvími a trápeními.

Děkujeme též všem organizacím, které nám pomáhaly vytipovávat rodiny a rodiče v jednotlivých dílech vystupující. Při přípravě tohoto dílu  patří dík speciálně obecně prospěšné společnosti Women for Women.


Alena Hechtová

 

Nahoru

Přihlaste se k odběru newsletteru Šance Dětem

*) Pole označená hvězdičkou jsou povinná.

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS