Zobrazit menuSkrýt menu

Rodič se sluchovým postižením a zdravé dítě

Publikováno: 25. 5. 2012, aktualizováno: 19. 8. 2016

Ilustrační obrázek - matka s dítětem v náručíSlyšících dětí neslyšících rodičů je podle výsledků výzkumu 90–95 %. Slyšící děti neslyšících rodičů (CODA – Children Of Deaf Adults) jsou specifickou skupinou, která vyrůstá ve dvou světech – ve světě neslyšících a ve světě slyšících.

Často jsou tyto děti bilingvální – doma komunikují ve znakovém jazyce a mimo domov v českém jazyce. Téměř všechny CODA děti mají zkušenost s tlumočením pro své rodiče, někteří z nich se v dospělosti stanou profesionálními tlumočníky.

V mnoha zemích existují organizace, které sdružují děti neslyšících rodičů (většinou již dospělé). Jejich cílem je podpora dvojjazyčnosti a kultury neslyšících u CODA dětí, výměna jejich zkušeností a vzájemné kontakty. Většina těchto organizací nabízí poradenství pro neslyšící rodiče se slyšícími dětmi (www.ruce.cz).

Jak uvádí Vymlátilová (in Říčan a Krejčířová, 1997), úplně jiná je situace v neslyšících rodinách, kde rodiče vychovávají neslyšící dítě a velmi často nepovažují otázky výchovy za problematické. Neslyšící rodiče s dítětem velmi brzy naváží přirozený kontakt například ve formě znakového jazyka, který je nejen prostředkem komunikace, ale rovněž umožňuje vybudování velmi silného citového pouta.

V zahraniční i tuzemské literatuře se setkáváme s názorem, že pro neslyšící rodiče může naopak představovat větší problém výchova slyšícího dítěte. Jsou dokonce známy případy, kdy neslyšící rodiče „zneužívají“ své slyšící dítě jako tlumočníka. V poslední době však tato problematika ustupuje do pozadí, jednak vlivem větší dostupnosti tlumočnických služeb a jednak vyšší informovaností rodičů o negativních vlivech tohoto jednání.

Podle našeho názoru bude fakt, že sami rodiče dítěte jsou neslyšící, hrát zásadní roli při volbě komunikačního systému. Pro následný vývoj dítěte a jeho vztah k okolnímu světu je rozhodující obousměrná srozumitelnost a funkčnost procesu komunikace. Pro každé dítě je důležité, zda s ním rodiče plnohodnotně komunikují od útlého věku, zda si vzájemně rozumí a mohou si sdělovat všechny informace.

Volba rehabilitační a komunikační metody je právem a odpovědností rodičů. Rozhodnutí z velké míry závisí na základním postoji, který rodiče ke sluchovému postižení zastávají. Tuto nelehkou úlohu by měli rodičům usnadnit odborníci z řad foniatrů, logopedů, psychologů, speciálních pedagogů a podobně. Ti by měli rodičům poskytnout adekvátní, nezkreslené a ucelené informace o metodách rehabilitacekomunikace.

Pro malé děti je přirozené, že rodiče doma komunikují znakovým jazykem. Děti jim rozumí a znakový jazyk je jejich druhým nebo i prvním jazykem. Rodiče se nemusí obávat, že by se děti nenaučily mluvit. Pokud jsou v kontaktu se slyšícími příbuznými (hlavně prarodiči), naučí se mluvit bez problémů. Kontakt se slyšícími jim zprostředkovává i mateřská, později i základní škola. Nejdůležitější je navozovat přirozenou a plnohodnotnou komunikaci.

Hronová (2002) uvádí, že „sluchově postižené matky musí používat v komunikaci se svým dítětem postupy, které zohledňují vizuální vnímání jazyka. Chce-li sluchově postižená matka vstoupit do interakce se svým sluchově postiženým dítětem, musí s ním nejprve navázat zrakový kontakt, který potrvá do konce její promluvy. Navázání a udržení zrakového kontaktu matky s dítětem, kteří komunikují ve znakovém jazyce, je základním předpokladem jakékoli probíhající interakce.“ (Hronová, 2002, s.18)

Tyto matky se v komunikaci spoléhají na vizuální modality a používají více vizuální prostředky. Většinou využívají znakový jazyk a výrazná gesta a mimiku (mávání, klepání a pododobně).

Logoped pomáhá rodině objevovat jejich možnosti v oblasti rehabilitace a zároveň přizpůsobuje postup reedukace, výběr reedukačního materiálu individuálním potřebám a zkušenostem rodiny a dítěte. V zásadě to jsou však rodiče, kteří mohou logopedem navržené postupy akceptovat, ale zároveň mají právo je odmítnout – logopedická péče má nedirektivní charakter.

Nejsnadněji se děti učí jazyk, pokud se aktivně účastní spontánních a smysluplných interakcí s rodiči a pečovateli, kteří dítě maximálně podporují ve všech jeho pozitivních projevech a při veškerém snažení. To je důvodem k tomu, aby rodiče terapii nejen sledovali, ale především se jí účastnili, učili se modelové techniky při stimulování řeči, jazyka a komunikačních činností doma a plánovali společně s odborníky strategie pro integraci poslechu, řeči, jazyka a komunikace do každodenního života.

Zahraniční zkušenosti z Centra kochleárních implantací v Nottinghamu, kde se autorka článku zúčastnila kurzu, ukazují, že právě tyto strategie pro integraci poslechu, řeči, jazyka a komunikace si rodič a dítě zafixují nejlépe společně a zejména v kolektivu stejně postižených rodičů a jejich dětí. Rodič se tak – při společně vedených aktivitách – stává snadněji kvalitním komunikačním partnerem.

Důležitost role komunikačního partnera, jeho schopnost interpretovat význam první komunikace dítěte, vyvinout náležité techniky ovládání chování, zaznamenávat a prodiskutovávat pokrok dítěte zdůrazňuje například Estabrooks a kol. (1994). Dále zmiňuje zásadní roli důvěry v interakci rodič a dítě, interpretaci krátkodobých a dlouhodobých cílů, činění zasvěcených rozhodnutí a schopnost stát na straně dítěte.

Jednou z hlavních zásad při práci s dítětem se sluchovým postižením i s dítětem slyšícím je přirozenost přístupu i prostředí, která je možná pouze v rodinném prostředí. Pouze doma máme příležitost opakovat v každodenních situacích stejná slova a věty, kterým dítě rozumí. Na druhou stranu je nutné úkoly průběžně nahrazovat či modifikovat, aby se jejich plnění nestalo pouhou rutinou. Základním předpokladem je vyhradit si čas v denním režimu a především v každodenní práci ke komunikaci s dítětem, která by však neměla postrádat spontánní a přirozený charakter. Nezastupitelnou úlohu v celém procesu má pochvala a uznání.

Čtěte také:
Jak se vyrovnat s postižením dítěte
O nevhodných přístupech v rodičovské výchově
Chodicilide.cz: Proč není soucit s lidmi s postižením namístě?


Raná péče

Raná péče poskytuje dítěti a jeho rodině celou škálu odborných služeb od psychologických, medicínských přes speciálněpedagogické, rehabilitačně-inženýrské až po služby sociální. Zajišťuje vypracování individuálního plánu práce s rodinou a dítětem, edukaci členů rodiny v práci a komunikaci s dítětem, zajišťuje možnosti získání sociálně-právní pomoci a nalezení podpory v organizaci rodičů. Dále zahrnuje pravidelná hodnocení dosaženého stupně rozvoje dítěte s následnou modifikací individuálního plánu práce a v neposlední řadě také optimální zařazení dítěte do vzdělávacího zařízení. (Šedivá, 2006)

Více čtěte v samostatném článku o rané péči.

 

Související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.

Autorka článku

Mgr. Adéla Hanáková

Doktorandka v Ústavu speciálněpedagogických studií při Univerzitě Palackého v Olomouci. Zaměřuje se na problematiku logopedie, surdopedie, logopedické péče o děti s kochleárním implantátem a auditivně-verbální terapii.

Zpět na téma Zdravotně znevýhodněný rodič

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS