Citová vazba a sociální adaptace v rané adolescenci

Citová vazba a sociální adaptace v rané adolescenci Citová vazba (attachment) je definována Bowlbym (1982) jako hypotetický konstrukt vyjadřující „trvalé emoční pouto, charakterizované potřebou vyhledávat a udržovat blízkost s určitou osobou, zejména v podmínkách stresu“. Citová vazba se formuje v závislosti na citlivosti (responssiveness) primární osoby k potřebám dítěte v zátěžových situacích. Vnějšímprojevem citové vazby je tzv. chování podmíněné citovou vazbou (attachment behaviour), které je aktivováno právě v situacích stresu, emocionální zátěže nebo reálného či subjektivně pociťovaného ohrožení. Základními typy organizace citové vazby v dětství jsou jistá a nejistá citová vazba. Do kategorie nejisté citové vazby patří vyhýbavý, odmítavý a později vymezený dezorganizovaný typ (Mainová, 2002). Na základě internalizace zkušeností s dostupností a citlivostí reakcí pečující osoby (matky) resp. pečujících osob především v prvních letech života se utváří tzv. vnitřní model fungování citové vazby (internal working model of attachment, Bowlby, 1973, Main, Kaplan, Cassidy, 1985, Bretherton, Munholland, 1999). Tato kognitivní struktura obsahuje mentální reprezentaci citové vazby (mental attachment representation), která představuje očekávání emocionální podpory primární osoby v situacích zátěže a také očekávaní vlastní efektivity dítěte a jeho kompetence ve vztazích (Main, Kaplan, Cassidy, 1985, Bretherton, Munholland, 1999). Podle vývojového psychopatologického modelu teorie citové vazby je vliv organizace citové vazby na psychosociální fungování jedince mediován prostřednictvím tří skupin psychických procesů. Je to oblast emoční regulace, oblast sebeúcty a identity a oblast kompetence jedince ve vztazích (Zimmermann, 2000). Jistá citová vazba je chápána jako efektivní vzorec emocionální regulace a také protektivní faktor související s adaptivním vývojem osobnosti. Nejistá citová vazba naopak představuje vzorec neefektivní regulace emocí a proto rizikový faktor, který v kombinaci s dalšími zvyšuje riziko vývoje problémového chování a také psychopatologického vývoje obecně (Zimmermann, 2002). Ukazuje se, že děti s jistou organizací citové vazby v raném dětství jsou odolnější (více ego-flexibilní), méně úzkostné a bezmocné v adolescenci. Impulzivní adolescenti (nízká ego-kontrola) mají převážně nejisté modely citové vazby (Zimmermann, 2000). Regulační osobnostní dimenze (ego-flexibilita, ego-kontrola, Blockovi, 1978, 1980) významně přispívají k vysvětlení míry adaptace jedince. V průběhu adolescence se dotváří vnitřní model fungování citové vazby a stává se obecnějším a integrovanějším. Budování si autonomie je spojené se zvýšeně kritickým pohledem na vzájemné vztahy s rodiči a hledáním porozumění a opory u vrstevníků. Podle empirických výzkumů se adolescenti, hlavně na začátku dospívání, obracejí v zátěžových situacích stále především na rodiče (Steinberg, 1990, cit. dle Allen, Land, 1999). Míra aktuální rodičovské přístupnosti a podpory má významný vliv na zvládání náročných vývojových změn. Adolescenti s jistou reprezentací citové vazby, v porovnání s adolescenty s nejistou reprezentací, dovedou zpravidla efektivněji regulovat své emoce, mají pozitivnější sebeobraz, používají méně vyhýbavých strategií a v situacích zátěže více využívají podpory sociální sítě (Zimmermann, Grossmann, 1997). Etiologie poruch chování je samozřejmě multifaktoriální. Vstupující genetické resp. biologické, rodinně-sociální faktory a také deficity v určitých psychických procesech (např. seberegulace, sociální vnímání) vzájemně interagují a vytvářejí aktuální riziko vzniku poruchy chování. Podle Greenberga (1999) je v rámci multifaktoriálního kontextu nejistá organizace citové vazby jedním ze zásadních faktorů vzniku externálních psychických poruch v adolescenci. Riziko maladaptivního vývoje společně s nejistým typem citové vazby značně zesiluje nepodporující chování rodičů, slabá supervize adolescentů (např. Branstetter a kol., 2009) a výchovná zátěž (fyzické tresty) ve středním školním věku a adolescenci (např. Sroufe, Carlson, Levy a Egeland, 1999, Allen a kol., 2007, Kochanska a kol., 2009). Cílem výzkumu je charakteristika citové vazby v rané adolescenci v kontextu emoční regulace a adaptace. V práci popisujeme aspekty citové vazby v rané adolescenci a jejich rozdíly vzhledem k poruše chování. Dále jsou analyzovány souvislosti aspektů citové vazby s emoční regulací a problémovým chováním. Na zjišťování organizace citové vazby (reprezentace podpory matky a otce a všeobecné strategie chování) jsme použili německou metodu Interview o citové vazbě v pozdním dětství (Zimmermann a Scheuerer-Englisch, 2003). Osobnostní regulační dimenze (ego-flexibilita, ego-kontrola a závislost na poli) jsme zjišťovali Kalifornským dětským Q-sortem (CCQ, Block a Block, 1978). S těmito metodami, které nejsou zatím v české psychologii zavedeny, jsme v rámci studie získali převážně pozitivní zkušenosti. Výsledky výzkumu jsou v souladu s teoretickými poznatky v této oblasti. Potvrdily se významné rozdíly v reprezentaci podpory matky a otce a všeobecné strategii chování mezi adolescenty bez a s poruchou chování. Probandi z klinického vzorku jsou také méně ego-flexibilní, více impulzivní a více závislí než probandi z neklinického vzorku. Aspekty organizace citové vazby jsou ve významném vztahu s osobnostní regulací (ego-flexibilita a ego-kontrola) a problémovým chováním adolescentů. Podle regresní analýzy je slabší vliv citové vazby na problémové chování mediován prostřednictvím ego-flexibility adolescentů. Ego-flexibilita a ego-kontrola významně predikují problémové chování v rané adolescenci. Disertační práce nabízí souhrn teoretických poznatků o citové vazbě zejména v rané adolescenci a jejich souvislostech s emoční regulací a poruchami chování. Závěry výzkumu přispívají k porozumění vztahům organizace citové vazby, seberegulace a adaptace a jejich specifik pro adolescenty s poruchou chování. Studie nabízí podněty pro další výzkumy v oblasti vztahů citové vazby s adaptací dětí a adolescentů, a také implikace pro diagnostiku a terapii poruch chování.

Oponent práce Lenka Lacinová.