Zobrazit menuSkrýt menu

Čtenářské dotazy k výchově dětí

Publikováno: 15. 8. 2013, aktualizováno: 3. 11. 2013 | Kategorie: Téma měsíce

Pokud byste se chtěli k problematice související s výchovou dětí na cokoliv zeptat odborníka, pošlete svoji otázku na e-mail nazory@sancedetem.cz. Odpověď odborníka pro vás zdarma zajistíme, zašleme vám ji e-mailem a anonymně bude zveřejněna i zde.

matka s dítětem na zádechCelý související článek: Vývoj dítěte a jeho potřeby

Na vaše dotazy související s vývojem dítěte odpovídá dětská a rodinná psycholožka PhDr. Ilona Špaňhelová.

 

Jak vhodně zacházet se vzteklým batoletem?

Dobrý den, chci se vás zeptat, jak zacházet se vzteklým dítětem. Mám dceru, které budou tento měsíc dva roky. Je to šikovná holčička, ale je velmi svéhlavá, když si cokoli vezme do hlavy a její přání není splněno, velice intenzivně vříská a já to velmi špatně snáším. Jak bych měla v těchto situacích, kdy se vzteká, reagovat? Je lepší nereagovat a počkat, až se vyvzteká? Nebo je lepší i zvýšit hlas, plácnout ji přes zadek?Jsem asi impulsivní typ, nakonec vždy vypěním a na zadek dostane, protože dobré slovo, vysvětlování nepomáhá. Nevím, kde najít míru v razantnosti svého zacházení, vyžaduje velkou trpělivost ustát její pískání, které nemá žádný důvod, nedokážu si vysvětlit její myšlenkové pochody. Proč se děti v tomto věku tak vztekají? Mám ještě dvě dcery – se starší tyto problémy nebyly, naopak se s ní člověk vždy domluvil. Poraďte mi, prosím, jak nejmoudřeji zacházet se vzteklým batoletem, nerada bych ji poškodila ať už příliš tvrdou reakcí, nebo příliš benevolentní reakcí.

Vzdor dítěte je v tomto věku věc přirozená a do života dítěte patří. Dítě si prožívá větší osamostatňování, stává se z něj větší individualita – a to přináší i větší prosazování sebe sama.

To, proč to může mít každé dítě jinak, pramení z povahových vlastností, temperamentového zaměření (jinak se bude projevovat dítě typu flegmatika a jinak dítě typu cholerika).

Na míře a intenzitě vzdoru se projevuje u dítěte i jednotnost výchovného procesu. V této době se může na míře vzdoru projevit i dětská žárlivost. Někdy může dítě tímto způsobem projevovat svou touhu po tom, abychom si ho více všimali, někdy tak projevuje svoji velkou únavu.

Obecně bych vám doporučila, abyste se co nejvíc na určitých projevech v jejím chování shodli s manželem. Například – pokud řeknete, že daná pohádka bude v televizi poslední , pak na tom budete oba dva trvat. To proto, aby se nestávalo, že pak bude oba provokovat tím, že bude chtít ještě další.

Pokud bude dcera vzdorovat a je k tomu vhodná příležitost (časová, prostorová, složením lidí), nechala bych ji vyvztekat. Vždy bych dbala na to, aby si neublížila (nebouchla se při vzdoru do něčeho …). Doporučuji i vám (zřejmě dle povahy, jak se definujete za osobu spíše impulsivní), abyste v danou chvíli také udělala něco, co by vám pomohlo impulsivitu vydat ze sebe ven, ne však ve vztahu k dceři. Například obrátit se a do stěny hlasitě říct, že už toho máte plné kecky, jste rozčílená… A až poté se obrátit k dceři, a pokud se vám zdá, že už je to možné, tak s ní vzdor dokončit. Zadupat si s ní, vše vážně, říct, že tomu rozumíte, že ji štve to a to… Z vaší strany daný zákaz nebo příkaz platí.

Pokud někdy budete moci využít formu kompromisu, udělejte to – například dejte dceři konkrétní čas, nastavte kuchyňskou minutku a řekněte, že až zazvoní, ať přijde, že už si budete obouvat boty a půjdete. Je to také vhodný způsob, jak dceři pomoct se sebou více pracovat. Ona bude v danou chvíli odpovědně sledovat minutku a pak přijde upozornit vás.

Užívejte vždy slova, kterým dcera rozumí – čili ne za chvilku (tu můžeme mít jinou my dospělí a jinou dítě a stejně je to slovo neuchopitelné). Je vhodnější říct – až skončí pohádka, tak…, až dáš panenku do postýlky, tak… Být co nejvíc konkrétní v tom, co chcete.

Nechtějte po dceři formu slibu. V danou chvíli po vzdorovité reakci se udobřete, dejte si pusu, pohlaďte se a věřte, že pár minut snad bude klid.

Forma fyzických trestů je vždy na zvážení rodiče, aby vnímal, že trest dává dítěti ve chvíli, kdy on sám není rozčílený a kdy má pocit, že to na dítě působí. Obecně nejsem zastáncem těchto trestů, můj dojem z nás rodičů je ten, že dáme dítěti na zadek spíše ve chvíli, kdy už nevíme, co se situací, a tak mu ještě jednu lupneme.

Pokud má však rodič „provokatéra“ a zdá se mu, že nic jiného na něj neplatí, je vhodné před lupnutím na prdelku počítat a říct například „prosím, ukliď ty hračky“. Pokud není možná domluva, může rodič vyzkoušet i formu „počítám do tří, prosím, začni s úklidem, jinak ti dám na zadek“. A poté počítat, a když dítě nezačne, na prdelku dát, protože to rodič řekl. Pokud však má rodič zkušenost, že se pak dítě začne smát a stejně nezačne uklízet, není to dobrý výchovný model. Poté má rodič na chvíli odejít, nabídnout klidně i pomoc dítěti, nechat úklid na další den… Zvážit, jakým způsobem se ze situace pohnout.

V některých chvílích je zase vhodnější na prdelku lupnout než dlouze znovu vysvětlovat. Mám tím na mysli například situaci, kdy dítěti už po padesáté říkám, že má vždy stát u přechodu, a pokud po padesáté první do něj vejde bez zastavení, vhodnější než dlouhé vysvětlování je ho plácnout. Nebo zvýšit hlas, být pevný.

Pokud se rodič splete a dá na prdelku dítěti proto, že už nemůže, a vnímá, že to bylo spíše jeho selhání, doporučuji formu omluvy ze strany rodiče, která je dle mých zkušeností u dítěte vždy dobře vnímána. 

Kolem třetího roku věku dítěti daleko více roste sebevědomí. Po této době bych tedy velice zvažovala fyzický trest, aby nedocházelo ke snižování sebevědomí.

Hodně spolu cvičte, buďte fyzicky aktivní, ať tak preventivně dcera vydává energii.

Držím palce!

 

Partner nemá pochopení pro syna v pubertě

Měla bych na Vás prosím dotaz, který se týká mého 13letého syna z prvního manželství. Myslím, že si přestává rozumět s mým partnerem, se kterým jsem od synových 8 let (tedy pět let, máme spolu 4letého syna). Partner je ode mne o 12 let starší a má v určitých věcech samozřejmě odlišné názory ve výchově. Doma je to on, kdo je tvrdší, zásadovější a přísnější. Ve spoustě věcí s ním ale musím souhlasit, takže jeho autoritu nepodrývám, ale syna (staršího) mi je momentálně líto. Partner nemá pochopení pro jeho nynější pubertální projevy, týkající se především jeho prý přehnané péče o jeho zevnějšek (vlasy, oblečení, deodoranty atd.), vysedávání u PC nebo chození po venku. Syn má pocit, že mu nedá vůbec žádný prostor k tomu, aby mohl říct, co chce on sám, že ho ihned zastaví, že se mu nelíbí, jakým tonem mluví, že nerozpozná srandu apod. Také začíná mít pocit, že ho nemá rád, protože mu jen něco přikáže, rozkáže nebo naopak zakáže. Partner říká, že nechce, aby byl rozmazlený a přerostl mi přes hlavu, a že chce, aby z něho byl slušný člověk. Také vím, že partner je hodně urážlivý a vztahovačný a jakákoli hlubší nebo vážnější diskuze s ním je hodně náročná. Proto i já se doposud k tomuto tématu s ním nedostala a Vás bych chtěla moc poprosit o jakoukoli radu v této situaci.
Syn se mi trápí a mě to bolí a partner bude reagovat, že neměl raději nikdy nic říkat a že už se do nás plést nebude a naštve se. Nevím kudy kam, ale cítím, že pokud se to nezačne řešit, může být hůř. Také ještě podotknu, že partner je s mým starším synem velmi málo, protože je pracovně vytížen, a že i můj bývalý manžel se chce vložit do řešení tohoto problému, což nevím, jestli by nám spíš neuškodilo.

Jak píšete, puberta je náročná nejen pro dítě, ale především pro rodiče nebo pro ty dospělé, kteří se kolem dítěte vyskytují a podílí se na výchově. Obecně je velmi dobré nechat dítě mluvit. To proto, abychom věděli, jaké má názory, jaké má potřeby, jaké má touhy, a abychom jej mohli za něco pochválit, za něco obdivovat a v něčem usměrnit.

Obecně bych se pustila do rozhovoru s partnerem. Měla by to být komunikace v tom stylu, že byste si spolu sedli a vy byste mu pouze řekla, jak svého syna vnímáte, co u něho respektujete, v čem se vám jeho chování nelíbí, na čem pracujete. Co vás trápí, co vám přináší radost. Čili moje doporučení je – mluvit. Najít si na to čas a mluvit sama za sebe – já vnímám, mně se líbí, … To znamená, že by to partner neměl chápat jako útok z vaší strany… Co se týká synova biologického otce – ať on řeší věci, když je syn u něho, ať zapracuje v jeho čase na tom, na čem může. Pokud by se „pletl“ do vaší výchovy, předpokládala bych, že tím nadělá víc těžkostí nebo zmatků nebo nějakých jiných nepříjemností než užitku. 

Také vám doporučuji, abyste někdy svého partnera poslala někam jen se svým synem – plavat, na dřevo do lesa, smontovat něco. Aby se víc užili, poznali pouze oni dva v tomto jeho „novém věku“.

 

 

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Facebook Šance Dětem YouTube SanceDetem RSS RSS