Zobrazit menuSkrýt menu

Čtenářské dotazy k tématu smrti a truchlení u dětí

Publikováno: 27. 6. 2014, aktualizováno: 6. 12. 2018 | Kategorie: Téma měsíce

Pokud byste se chtěli v souvislosti s problematikou dětskou truchlení na cokoli zeptat renomované klinické psycholožky, pošlete svoji otázku na e-mail nazory@sancedetem.cz. Odpověď pro vás zdarma zajistíme, zašleme vám ji e-mailem a anonymně bude zveřejněna na portálu.

O problematice se dočtete v článku O dětech, smrti a truchlení.

Na vaše dotazy související se sebepoškozováním odpovídá klinická psycholožka Mgr. Kateřina Krtičková

Nevyléčitelně nemocný manžel a děti

Manžel je nevyléčitelně nemocný (karcinom slinivky), zbývá pár měsíců, přičemž konec asi nebude jednoduchý. Máme pět dětí (ve věku 10, 9, 7, 5 let a půl roku), vůbec netuším, jak to ponesou, co mohu udělat pro to, abych jim to usnadnila teď i do budoucna, čeho se vyvarovat a naopak v čem jim pomoci odžít si to. Můžete mi, prosím, poradit? Předpokládám, že využiji časem i odbornou pomoc, ale není to jednoduché – péče o manžela, děti a doprava „někam“…

Fakt, že Vás čeká nesmírně náročné období, pro Vás nebude žádnou novinou. Podle obsahu dotazu si dovedete dosti realisticky představit povahu následných problémů a jste díky své otevřenosti zaměřena na řešení případných starostí. Nicméně již tohle období si v sobě nese poselství toho, jak děti odchod svého tatínka ponesou.

Karcinom pankreatu patří mezi nejzávažnější onkologická onemocnění, ale záleží na tom, jak nyní vypadá manželova léčba, byť jen paliativní, čemu je vystaven a potažmo čemu jsou vystaveny děti. Při dlouhodobém onemocnění v rodině jsou děti svědkem léčby, jejíž důsledky (chemoterapie) se jen stěží utají. Rodina tudíž obvykle má příležitost o nemoci mluvit, přičemž zpočátku všichni věří, že se rodič plně uzdraví. Ve Vaší rodině se ale téma případného úmrtí otce dětí již začíná otevírat.

Ptáte se, čeho se vyvarovat v období, když by tu už manžel nebyl. Nicméně důležité je vyvarovat se některých situací již za života manžela.

Velmi podstatná je celková atmosféra v rodině, jak celou situaci a průběh nemoci i nezvratitelnost situace nese manžel. Velice významný je vliv pomáhajícího sociálního okolí (prarodiče, přátelé, školní prostředí) nejen ve formě záchranné sítě, ale i momentálního zprostředkování nějakého programu pro děti, díky kterému by mohly načerpat radostnější energii. Praktikujete-li v rodině víru, určitě je podstatná i spirituální úroveň vyrovnávání se s tímto stavem v celé rodině.

Záleží na aktuálním průběhu onemocnění (zda má manžel bolesti, zda se vlivem nemoci mění jeho fyziologie – kachexie, a tudíž jeho tělesný obraz). Samotné terminální stadium rodiče, kdy se zásadně mění jeho tělesný stav nebo nemohou být bolestivé stavy úplně potlačeny opiáty, nesou děti velice špatně. Vizuální vjem takto nemocného rodiče je natolik emočně silný, že dítě nezřídka doprovází i do období jeho dospělosti a má moc „přebít“ všechny příjemné vzpomínky na rodiče. 

Po odchodu manžela a otce dětí Vás čekají dvě roviny truchlení. Budete se muset sama za sebe vyrovnat s jeho odchodem a jeho ztrátou (zpočátku v rovině partnerské, ale časem se Vás dotkne i praktický a existenční dosah). Souběžně pečujete o děti, o jejich denní praktický život, ale také o ten duševní, kdy budete s nimi prožívat jejich truchlení.

To, co v několika následujících letech bude tak náročné (péče o pět dětí), se časem může přetvořit v přednost ve Vaší rodinné semknutosti, vzájemné propojenosti a ojedinělé pospolitosti. Vytvořte si „vzpomínkový rituál“, kde si děti mohou zavzpomínat, ale i pobrečet a vyjádřit, v čem jim tatínek chybí. Vy sama pocity neskrývejte, je přirozené, že i rodič si dovolí plakat.

Nechtějte po sobě to, že všechnu tíhu unesete! Jak zmiňujete, uvažujete o odborné péči. Provázející forma dlouhodobé psychoterapie pro Vás bude důležitá, dopřejte si možnost trochu tíhy odložit. Okolí totiž bude reflektovat aktuální čas a aktuální starost o děti. Po nějakém období můžete mít pocit, že „už to nikdo nechce poslouchat a že to říkáte pořád dokola“, a terapie umožní právě mluvit opakovaně o tom, co Vás trápí. Úmrtí rodiče se totiž různými způsoby promítá do života dětí i v dospělosti. Pro děti to bude svým způsobem celoživotní téma (nebojte se však, že by je intenzivně provázelo), spíš jde o to, že dosah tohoto traumatu se může projevit kdykoliv v jejich životě. Podstatné je porozumět tomu, s čím jejich problémy mohou souviset. Důležité bývají průběžné konzultace o dětech a jejich prožitcích.

Myslete i na sebe – to Vám v tuto chvíli přijde možná až absurdní, ale děti Vás budou potřebovat dlouhodobě silnou, takže někde doplňujte optimismus, sílu a energii. Vaše sebeobětování by dětem přineslo jen pocit viny a selhání.

 

Dcera se bojí, že umřu

Mám dceru (5,5 roku). Nevím, jak k tomu došlo, ale jednou za čas začne plakat, že nechce, abych umřela, a propadá zoufalství. Nevím, co jí na to říci. Většinou o tom začne mluvit v naprosto nečekaných situacích a v pro mě nesrozumitelných kontextech. Jsem rozvedená (žijeme spolu jen my dvě) a s manželem už skoro čtyři roky nežiji. Podporuji, aby se s dcerou stýkali, bohužel on sám moc velký zájem nejeví a setkává se s ní zhruba jednou za měsíc dva na pár hodin – nevím, jestli by to mohlo mít vliv. Nechci dceři lhát, že neumřu, její zoufalství mě ale staví do bezradné situace. Samozřejmě nemůžu vědět, jak dlouho s ní budu moct být, tak nevím, zda jí říct, že to bude za dlouho (a zítra mě srazí auto), nebo se snažit křečovitě měnit téma. Už několikrát jsem se jí ptala, jak na to přišla, ale nepovedlo se mi nic zjistit.

Možná Vás překvapí, že v podstatě v odpovědi na Váš dotaz nebudeme hovořit o smrti, o způsobu vysvětlení, a potažmo zvládnutí obavy dítěte ze smrti rodiče. Proč? Protože ačkoli se Vaše dcera chce ujistit „že jí neumřete“, ve skutečnosti se úzkostně obává jiné podstatné skutečnosti. Tématem Vaší dcery je totiž strach z opuštění.

Z terapeutických zkušeností víme, že pokud se dítě začne často a intenzivně dotazovat na téma smrti, které nekoresponduje s životní situací rodiny a jejích členů, bývají to zástupné dotazy. Obvykle zažilo rozchod svých rodičů a bylo jedním opuštěno. To ostatně vyplývá i z Vašeho dotazu.

Vaše dcera se obává, aby o Vás také nepřišla, abyste ji neopustila, což v dětských představách v citlivém věku dcery může být schováno a vygradováno za „definitivní a nevratné opuštění“, které právě dětská fantazie zpracuje jako extrémní formu, a tedy smrt. Definitivní odchod, definitivní opuštění.

„Nechci, abys mi umřela“ ve skutečnosti znamená „nechci, abys mě opustila (jako táta…)“. Vaším partnerským rozchodem dcera přišla o základní pocit bezpečí. Možná namítnete „vždyť jí bylo teprve rok a půl, to si nemůže pamatovat“. Ano, verbálně, tak aby se Vás tehdy vlastními slovy zeptala a rozumově to zpracovala, jistě ne. Ale její zkušenost byla emoční, vnímala neklid, napětí, třeba i pláč a zlost, prostě emoce, které k takovému rozchodu patří.

Vzpomínám si na maminku, která přišla v doprovodu dvouletého chlapečka kvůli rozvodové situaci, kdy otec odešel k jiné ženě. Maminka neměla pro dítě hlídání, tak chtěla využít hracího koutku v sousední ordinaci. Chlapeček si začal hrát s autíčky, ale jen maminka zmizela mezi dveřmi, spustil ryk, nezadržitelně křičel, plakal a se slovy „neopouštěj mě, mamí“ se doslova přilepil na matku. Tímto příběhem jen chci demonstrovat, jak silně a nepředvídatelně děti prožívají rozchod-opuštění svých rodičů.

V tomto případě se nenechte svést svou dcerou k hovorům o své smrti. Už tak je znatelná i Vaše úzkost, sama máte o prožitky dcery velký strach, což může zvyšovat i Vaši úzkost „co by s ní bylo, kdybych opravdu umřela?“. Otevíráním neaktuálního tématu by se úzkost jen prohlubovala a upevňovala, což by mohlo mít za následek nadměrnou fixaci dítěte na Vás, až neschopnost vzdálit se od Vás (dítě se tolik bojí opuštění, že se na rodiče doslova přilepí, „hlídá si ho“). Osvědčuje se za pomoci prarodičů a okolí „otužovat a trénovat“ vzdalování se od dítěte, čímž si tvoří zkušenost, že i když bylo na chvilku opuštěno, nic zlého se nikomu nestalo.

Navzdory specifické situaci dotazu se ale nechci vyhýbat vysvětlení, kdy a o čem v tématu smrti s dětmi mluvit. Děti projevují „vývojový“ zájem o smrt, setkají se s ní v pohádkách a příbězích. Uvědomují si formy fyzického nebytí, ale obvykle úroveň duševní pro ně žádnou hranici nemá. Klidně si povídají se svými zemřelými zvířecími kamarády, ale i sourozenci nebo rodiči. Se svými blízkými často udržují mentální kontakt.

S dětmi je třeba mluvit ve chvíli, kdy je na životě vážně ohrožen někdo z blízkých anebo někdo v rodině zemře. Než ale začneme s dětmi o tomto tématu mluvit, ujistěme se, jaká je aktuálnost a na jakém reálném podnětu se dotaz objevil. Zkusme si uvědomit, zda se za tím neskrývá právě onen strach z opuštění jako v dotazu.

 

 

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Facebook Šance Dětem YouTube SanceDetem RSS RSS