Zobrazit menuSkrýt menu

Čtenářské dotazy k problematice selektivního mutismu

Publikováno: 11. 11. 2013, aktualizováno: 6. 12. 2018 | Kategorie: Téma měsíce

smutná holčičkaPokud byste se chtěli v souvislosti s tématem selektivního mutismu  na cokoliv zeptat, pošlete svoji otázku na e-mail nazory@sancedetem.cz. Odpověď odborníka pro vás zdarma zajistíme, zašleme vám ji e-mailem a anonymně bude zveřejněna na portálu.

O problematice se dočtete v tomto článku:
Selektivní mutismus v dětském věku v otázkách a odpovědích
 

Na dotazy odpovídá PhDr. Pavla Sychrová

Čtyřletá holčička nekomunikuje ve školce s učitelkami ani dětmi

Moje dcera (v červnu bude mít 4 roky) chodí od září do školky. Ve školce ale nekomunikuje ani s učitelkami, ani s dětmi. Ve školce se jí snad líbí, i to sama říká. Doma nám vše, co se děje či učí ve školce, říká. Zpívá písničky, přehrává pohádky. Doma je upovídaná až moc. Ve školce si řekne pouze „prosím málo“ u polívky a „prosím pomoc“ u oblékání. S některými holčičkami si hraje, ale sama nepovídá. Včera měli besídku. Doma nám všechny písničky několikrát přezpívala. Na besídce pouze otevírala pusu, jako by mluvila, ale potichu, ne nahlas.

Začínám mít obavu, že je to selektivní mutismus. Nevím, jestli s ní zajít k odborníkovi nebo vzhledem k jejímu věku ještě počkat či jak ji motivovat, aby začala komunikovat. Děti, když ji slyší v šatně s námi mluvit, tak se diví, že mluví. Říkáme jí, že když si bude s dětmi povídat stejně jako s bratrem, bude se jí ve školce líbit ještě víc. Negativně na to nereaguje, vždy se uculí, někdy to i souhlasně odkýve, ale stejně nemluví.

Týká se to snad jen její školky (třídy). Když s ní jdu do třídy pro syna, tak sama otevírá dveře a nahlas křičí „dobrý den“. Ve své třídě pozdraví potichoučku. Nevím, zda je to naší přítomností. Když je s námi, tak se chvilku otrká a pak se baví. Někdy se ani nepotřebuje otrkat. Jinak cizímu prostředí (o samotě) vystavená není. Učitelky jsou trpělivé, ale chtělo by to nějak řešit, už to trvá skoro devět měsíců.

Budu ráda za každou radu. Jestli se někam obrátit, či ještě počkat a nějak ji motivovat, případně jak.

Z dotazu je patrné, že dcera nastoupila do mateřské školy již ve věku tří let. Pro dívenku mohla být taková změna v tomto nízkém věku opravdu silným stresovým faktorem a bude trvat delší dobu, než vyspěje do osobnosti, která nebude mít se začleňováním do kolektivu obtíže. Některé děti dozrávají pro vstup do mateřské školy a odloučení se plně od rodičů později. Pokud je dívka v mluvení aktivnější v přítomnosti rodičů, a to i v cizím prostředí, může si bez nich nepřipadat v bezpečí. Na cizí prostředí bez přítomnosti rodičů nemusí být připravena, zejména pokud není jinému cizímu prostředí bez rodičů vystavována.

Vzhledem k tomu, že ale obtíže přetrvávají již skoro celý školní rok, obrátila bych se zřejmě na speciálního pedagoga, logopeda i na dětského psychologa. Ten může být velice nápomocen nejen vám jako rodině či přímo vašemu dítěti, ale může i poradit vhodný přístup pedagožce v mateřské škole, případně navrhnout postupy práce s kolektivem dětí v dívčině třídě tak, aby docházelo k motivaci dívky ke komunikaci. Někdy dokáže dobře vedený kolektiv dětí mnohem víc než skupina odborníků. Nachází-li se ve třídě například dítě, s nímž by se mohla dívka setkávat i mimo prostředí mateřské školy, můžete zkusit dívku podpořit v tom, aby s ním postupně komunikovala v jiných prostředích (například doma, na hřišti, …). Pokud si dívenka na svého nového blízkého kamaráda zvykne, bude si s ním i v prostředí mateřské školy potom třeba připadat bezpečněji a bude ochotná s ním zde i komunikovat. Postupně pak může počet blízkých přátel rozšiřovat. Přijmout hned najednou velkou skupinu osob za své přátele nemusí být pro každého jednoduché, zvlášť pokud je vyžadováno, aby jim bylo aspoň v určitém smyslu důvěřováno.

Pokud je však dívenka v mateřské škole schopna slušně požádat o menší porci polévky nebo o pomoc při oblékání, můžeme usuzovat, že pro ni existují určitě „vyhraněné“ situace, kdy ví, že se bez komunikace neobejde. Bylo by tedy pro začátek například vhodné zkusit najít takových situací více a postupně povzbuzovat dívenku, aby si například řekla zvlášť o pomoc při nazouvání botičky, při podání hračky, která není v dosahu, při potřebě toalety a podobně. Motivace k řečovému projevu samozřejmě logicky klesá, je-li vše předem připraveno podle potřeb dítěte, všeho je dostatek, vše jde samo a vše je po ruce.

Také jednoznačná pochvala za řečový projev podaná multismyslovým způsobem může být pro dívku více motivující. Pochvalu slovní (slyšenou) je tedy možné doplnit o úsměv tváří v tvář (zrakový podnět), o pohlazení (hmatový podnět) a podobně. Některé děti reagují na hmatové či zrakové odměny lépe než na pouhé slovní hodnocení. Dítě by mělo z mluvního projevu zažívat pocit úspěchu a naplnění svých potřeb.

Někteří speciální pedagogové využívají k motivaci malých dětí k řeči také komunikace prostřednictvím maňáska či dětského telefonu. Dítě drží sluchátko, oblíbenou hračku či maňáska v ruce a mluví v jeho roli. Tedy přání a požadavky dítěte jsou vyjadřovány například „ústy“ plyšového medvídka. I tento přístup je možné vyzkoušet, nehodí se však pro každé dítě a je třeba dbát na to, aby dítě chápalo, že hračka je tu jen pomocníkem, který podporuje odbourávání strachu z komunikace. Dítě by se nemělo na hračce stát závislým.

Některé děti také přijmou raději komunikaci neverbálním („bezeslovním“) způsobem. Je pro ně příjemnější nejprve ukazovat gesta či obrázky vyjadřující jejich pocity a potřeby. Teprve až později, kdy dítě zažívá pochopení a úspěch v komunikaci neverbální, je ochotno přejít ke komunikaci slovní.

Samozřejmě je také vhodné zauvažovat o tom, zda nejde pouze o to, že vzniklá „konstelace“ dětí a pedagožek ve třídě, kam dívenka dochází, jí zkrátka jen nesedla. Křehká bojácná dívka si ve třídě, kde převažují aktivní hlasití chlapci „raubíři“, může připadat jako na cizí planetě. Pak je možné uvážit přesun dívky do jiné třídy. Ne vždy je to však řešení vhodné a situace se může opakovat. Někdy ale stojí za to tuto variantu například na nějakou kratší dobu vyzkoušet, pokud je taková varianta v mateřské škole možná.

Rodičům v takovéto složité situaci většinou nezbývá nic jiného než obrnit se trpělivostí a nevzdávat to. Své dítě musí neustále a opakovaně ujišťovat slovy i svým chováním, že prostředí, do něhož dochází, je bezpečné a není třeba bát se v něm komunikovat, a to i v případě, že rodiče nejsou zrovna na blízku. Za neochotu komunikovat v cizích prostředích dítě nijak netrestat, nezesměšňovat či nestresovat. Také postupné učení překonávat stud a neustálá pochvala za každý komunikační úspěch může hodně přispět k úspěšnějšímu zvládnutí začlenění se do kolektivu.

Dívka s mutismem v první třídě a obavy paní učitelky

Již více než 20 let učím 1. a 2. třídy základní školy. Od září bych měla mít ve třídě dívenku s diagnostikovaným mutismem. Dle sdělení maminky je holčička velmi šikovná, ale u zápisu do 1. třídy nekomunikovala ani šeptem s maminkou. Pouze mi odpovídala na otázky kývnutím hlavou. Rodiče mne přesvědčovali, že během dvou až tří měsíců od začátku školního roku problémy zmizí a dcera bude normálně komunikovat. Vzhledem k tomu, že jsme menší obec s jednou mateřskou a jednou základní školou, spojila jsem se s paní učitelkou ze školky. Ta mi však sdělila, že ani po třech letech s nimi dívenka komunikuje, velmi zřídka šeptem a po delší absenci vůbec. Nedovedu si v této chvíli představit, jak bych měla v první třídě spolupracovat s takovouto holčičkou. Vždyť první třída je hlavně o povídání si, hraní, dramatizacích... A to nemluvím o výuce čtení – jak poznám, zda dívenka umí číst, když to nebude moci předvést? S individuálním přístupem samozřejmě počítám, ale v první třídě je velmi obtížné zadat dětem práci a věnovat se jen jednomu žáčkovi. Mohli byste mi, prosím, poradit?

V reakci na uvedený dotaz bych ráda opětovně zdůraznila, že mutismus představuje ztrátu řečových projevů, která není podmíněna organickým ani funkčním poškozením centrálního nervového systému. Dívenka tedy zřejmě opravdu bude v běžných dovednostech šikovná a schopná řeči rozumět. Z informací uvedených v dotazu je však patrné, že nové prostředí, noví lidé, nebo opětovný vstup do cizích prostředí je pro dívenku traumatizující a stresující. V těchto situacích se tedy komunikaci vyhýbá a odmítá ji, a to i když je schopna komunikovat šeptem verbálně.

Velice vhodným rozhodnutím autorky dotazu je odhodlání přistupovat k dětem individuálně. U takovéto dívenky s mutismem bude tento postup základem získání její důvěry k učiteli, k prostředí i ke skupině spolužáků. Jestliže potřebuje dívka delší čas na to, aby vůbec začala alespoň šeptem komunikovat, je třeba v tomto čase udělat vše pro to, aby zažívala pozitivní zkušenosti a přijetí taková, jaká je. Jakožto pedagog mohu nestále chválit její snahu jakkoli komunikovat – gesty, pohyby, pohledem očí, úsměvem, případně pomocí jednoduchých obrázků či symbolů představujících základní úkoly, pocity a potřeby (například: dívka má po ruce kartičku s obrázkem lahve s vodou, a pokud ji přinese ukázat pedagožce, vyjadřuje tím potřebu napít se). Také pochvala za dobře vykonanou práci v jiných oblastech, než je komunikace, umožňuje v novém prostředí získat sebedůvěru a lépe se v něm adaptovat. Je možné, že dívka bude při samostatné práci, při níž není nucena hlasitě se vyjadřovat, podávat velmi dobré školní výsledky a zadané úkoly bude svědomitě a kvalitně plnit.

Pokud však půjde o úkoly, při nichž je třeba hlasitě se vyjadřovat, rychle reagovat slovy nebo uvádět nějaké informace, měla by mít dívka vždy otevřenou možnost zareagovat neverbálně. Taktéž sledování spolužáků, jak je pedagožka za jejich verbální projev chválí, může podpořit ochotu dívky k tiché komunikaci. Nejde však o srovnávání, kdy lepším a šikovnějším žákem je ten, kdo komunikuje hlasitě, ale o vyjádření pochvaly za dobře splněný úkol.

Děti a žáci s mutismem často po té, co se seznámí s prostředím a děním v něm a získají k němu důvěru, chtějí komunikovat či mají snahu se dorozumět pomocí ukazování a gest, jen jim psychický blok způsobený touto poruchou nedovoluje komunikovat verbálně a využívat hlas. Odbourání stresu, navození klidu a důvěry je u těchto dětí hlavním předpokladem k tomu, aby se u nich projevila prvotní snaha tiše komunikovat. Odbourávání psychických bloků je z velké části záležitostí psychologickou, jako vhodné by tedy bylo i navázání kontaktu s psycholožkou (například z poradenského pracoviště) a postupy práce s žákyní s ní konzultovat.

Dívčiny spolužáky bude také třeba od prvopočátku vést k tomu, že každému se něco daří více či méně, a není proto třeba někomu se smát nebo ho odsuzovat za to, že se mu nedaří mluvit tolik jako ostatním. Pozitivní přístup kolektivu také může značně dopomoci dívce v novém prostředí cítit se lépe.

Je pravděpodobné, že se u dívky s mutismem ve školním prostředí zaměřeném na výkon a dovednosti objeví přecitlivělý strach z chyb, ze selhání, z neúspěchu, a to hlavně při komunikaci. Osoby s mutismem často hledají chyby, které si zakazují a kterých se musejí vyvarovat před tím, než cokoli udělají. Snahu verbálně komunikovat vykazují tedy nejčastěji v situacích, ve kterých jsou schopny kontrolovat své chování a jednání. Tedy v klidném a známém prostředí. Nejde o vědomé jednání, ale o reakci organismu při stresu. Postupné odbourávání strachu a stresu bude – zejména v počátku školní docházky – zásadní.

V dotazu také zaznívají obavy z výuky čtení. Čím více budeme dítě s mutismem nutit vyjadřovat se nahlas, tím více bude ve stresu a jeho verbální komunikace bude pohasínat. K tichému šeptanému čtení by měla dívka postupně sama dospět, i když je vhodné ji k tomu postupně motivovat. Může to však trvat velice dlouho a nemusí k tomu v průběhu první třídy vůbec dojít. Je třeba počítat i s touto variantou a netlačit dívku k hlasitému čtení, když na to nebude připravena. Zpočátku by tedy bylo vhodné, aby dívka cvičila ve známém prostředí a se známým člověkem, kterému důvěřuje. Například může číst doma s maminkou. Porozumění čtenému textu je možno zkoušet pomocí přiřazování obrázků k napsaným slovům a samotné čtení bude možná pro dívku snadnější předvést mimo kolektiv spolužáků nebo v přítomnosti maminky. Zkoušíme nové mechanismy chování k dítěti či nové způsoby komunikace. Neochota hlasitě verbálně komunikovat totiž bývá často provázena sociálním ústupem a alespoň částečnou, nebo i úplnou izolací. Jedinci postižení mutismem se ostýchají společenských kontaktů s jinými lidmi, jsou citlivější  a stahují se do sebe.

Zejména na počátku školní docházky – v průběhu adaptačního období – by bylo vhodné postupovat podle jednoduchých pravidel:

  • Verbální i neverbální systémy komunikace spíše nabízet, ale nikdy nenutit.
  • Navrhnout jiné způsoby podání odpovědí a vyjádření potřeb, než je hlasité mluvené slovo.
  • Neustále motivovat pochvalou za dobře splněné úkoly.
  • Nenutit dítě s mutismem, aby se stalo v rámci výuky či hry středem pozornosti.
  • Za mlčení dítě nijak netrestat a nijak ho neshazovat před spolužáky.
  • Jednat klidně a trpělivě, nespěchat.
  • Spolupracovat s rodiči a psychologem.
  • Počítat s tím, že terapie, získání důvěry dítěte i rozvoj verbální komunikace může být velice zdlouhavý proces. (Existují i případy, kdy se nepodaří odstranit příčinu nebo kdy se příznaky mutismus příliš zafixují a dítě odmítá verbálně komunikovat v průběhu celé školní docházky.)

Zanedbávaná šestiletá holčička nekomunikuje

Znám šestiletou holčičku, která prožila zlé dětství. Biologický otec ji mlátil za každou maličkost, například když nechtěla jíst zeleninu, zmlátil ji a kopal ji až do pokoje. Matka se s ním rozešla, ale holčička (Terezka) bohužel nekomunikuje, komunikuje jenom se mnou, a to jenom když jsme spolu samy. Její matka má dítě s dalším chlapem a tu týranou holčičku podle mě zanedbává, zaměřuje svoji pozornost na druhé dítě, které objímá, a když někam odchází, tak se s Terezkou ani nerozloučí. Mohli byste mi prosím poradit, jak mám s Terezkou komunikovat? A jak nejlépe říci lidem okolo ní, aby s ní měli trpělivost, že za to Terezka nemůže? Její matka teď má třetího chlapa, s kterým čeká další dítě, a jak jsem si všimla, tak ,,budoucí tchyně“ na Terezku tlačí, aby mluvila –  pokud nepromluví, tak nedostane bonbon atd. Poraďte mi, prosím, jak mám Terezce pomoci. Děkuji

Závažnou otázku položenou čtenářkou jsem se rozhodla konzultovat s dalšími odborníky. Z popisované situace je zřejmé, že se nejedná o jednoduchou rodinnou situaci a komunikační obtíže popisované dívenky jsou vlastně sekundárním důsledkem nevhodného, nedostatečně podnětného a nestimulujícího prostředí, které dívku zjevně dále také neurotizuje a traumatizuje (více v článku Zanedbávané děti: nejméně viditelně, s vážnými následky, pozn. red.).

Řešení takovéto složité rodinné situace je spíše v kompetenci dětského psychologa či psychologa zaměřujícího se na práci s rodinou, případně v kompetenci vhodně zvoleného taktního sociálního pracovníka, než v kompetencilogopeda nebo osob z řad neodborné veřejnosti, které přichází s dítětem do kontaktu.

Odborník by měl do problémů rodiny vstoupit opravdu šetrně a jeho cílem by mělo být taktně vést rodinu k úpravě prostředí a výchovného stylu. Je zde však třeba podotknout, že rodina sama musí být k tomuto kroku a ke spolupráci s odborníky ochotná. Považovala bych za vhodné k řešení takto složité rodinné situace a k řešení přístupů k popisované dívce některého z výše uvedených odborníků přizvat. Oslovit takového odborníka může například i pedagožka z mateřské školy.

K popisované dívence je dle mého názoru třeba přistupovat velice klidně a citlivě. Považovala bych za vhodné vytvářet kolem ní pozitivní a klidné prostředí, stimulovat ji k aktivitě, podporovat její sebevědomí v rámci úspěchu při hře i jiných činnostech. Rozhodně bych však dívku nenutila komunikovat řečí pod hrozbou nejrůznějších trestů, netlačila bych ji do řečové komunikace, ale spíše bych jí umožňovala komunikovat i jinými způsoby než řečí (prostřednictvím obrázků, kresby, gest, …) a za každý komunikační projev bych se ji snažila ocenit pochvalou.

 

 

 

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS