Zobrazit menuSkrýt menu

Čtenářské dotazy k problematice sebepoškozování

Publikováno: 3. 11. 2013, aktualizováno: 6. 12. 2018 | Kategorie: Téma měsíce

Pokud byste se chtěli v souvislosti s problematikou sebepoškozování u dětí na cokoli zeptat renomované dětské psycholožky, pošlete svoji otázku na e-mail nazory@sancedetem.cz. Odpověď pro vás zdarma zajistíme, zašleme vám ji e-mailem a anonymně bude zveřejněna na portálu.

O problematice se dočtete v článku Problémy se sebepoškozováním nebo ve videozáznamu z webináře

Na vaše dotazy související se sebepoškozováním odpovídá dětská a rodinná psycholožka PhDr. Ilona Špaňhelová

Sebepoškozování kvůli nešťastné lásce

Dnes jsme podruhé zjistili, že se dcera sebepoškozuje (řezáním), poprvé se tak stalo asi před rokem a pokoušela se o to nůžkami, udělala si poměrně hlubokou ránu na ruce, asi tři řezy. Když jsme na to přišli, řekla nám, že je to kvůli klukovi (v té době jí bylo 11 let a chlapci 15), který o ni nejeví zájem a ona ho miluje. Teď se to stalo podruhé, upozornila nás na to škola, jelikož to udělala tam a viděl ji spolužák, který to nahlásil třídní učitelce. Doma se poté svěřila, že je problém zase kvůli klukovi (dnes je dceři 13 a klukovi 15), opět se prý jedná o stejný problém, že ona ho miluje a on o ni nestojí. Vůbec spolu ale nechodili, on ji ani nenechával v nějaké naději, že by s ní někdy chodil, nemluvila ani o nějaké zesměšňování z jeho strany. Tentokrát si vzala doma žiletku (zranění jsou oproti minulému poškození povrchová).

Mám strach z toho, co nastane, až bude mít opravdové trable s láskou. Máme řešit problém s odborníky nebo ještě vyčkat, jak se vše bude vyvíjet? Nijak jsme ji za to netrestali, ale je pravda, že jsme se neudrželi a vynadali jí. Je pravda, že má dcera problém se svěřit s jakýmikoliv starostmi i radostmi, je vzácnou výjimkou, když se s něčím svěří, a to již od malička...

S manželem máme doma pěkný vztah (dcera je manžela z prvního manželství, ale žije s námi v rodině, já ji tedy beru jako vlastní). Máme ještě dvě další děti ve věku 2 a 6 let, se sourozenci vychází pěkně. My s manželem komunikujeme před dětmi, rozebíráme běžné starosti z práce, radosti, když nastane nějaký problém a dětem se třeba ukřivdí, nemáme problém se jim omluvit a problém rozebrat, proč se tak třeba stalo apod. Děkuji za jakoukoliv radu.

Ano – určitě vám doporučuji, abyste se obrátili na odborníka a vše s ním rozebrali. Vy i dcera. Je důležité začít s tím co nejdřív, aby se nehromadily starosti, radosti, otázky v dceři, ale aby věděla (i za pomoci odborníka), že je normální se ozvat, mluvit o tom, co má v srdci.

Velmi vám doporučuji, abyste jí s manželem znovu řekli, že jste připraveni ji vyslechnout, poradit jí. Zkuste udělat i nějakou pěknou chvilku, kdy budete mluvit o životě jen vy tři „velcí". Povídejte jí i vy, jak jste si prožívala svoje první lásky, co jste cítila v srdci, jak jste se vypořádala s určitým zklamáním. Běžte k ní večer, když půjde spát, a ještě se k ní chvíli skloňte a vyjádřete jí, že ji máte ráda, a krátce si řekněte, jaký byl den.

Bylo by vhodné, aby odborník zjistil i její vztah k biologické matce, co cítí a vnímá v tuto chvíli ve stavu puberty. I v tom může být zádrhel, zda netouží po svém identifikačním ženském vzoru. Nevím, jak to bylo v její minulosti a jak je to v tuto chvíli – jak se vídá s matkou.

Desetiletý vnuk si vytrhává vlasy...

Můžete mi poradit, jak odnaučit mého desetiletého vnoučka tomu, aby si pořád nehrál s vlasy? S menšími přestávkami si s nimi hraje odmala. V poslední době si je natočí nad čelem na prst a i vytrhne. Má tam již takové kolečko bez vlasů. Chodí do čtvrté třídy, na vysvědčení má vždy samé jedničky. Baví ho hry na počítači, střílečky s krví, které hraje posledního půl roku ve vyměřeném čase jedné hodiny. Rád čte, kreslí, recituje ve škole. Chodí již čtyři roky na hodiny klavíru. Vždy na jedničku. Žije v úplné rodině, kde taky navštěvuje nás babičku a dědu. Má mladší šestiletou sestru. Kdysi si okusoval nehty, to již nedělá, ale někdy si okusuje kůži na prstech. A v puse si kouše kůžičku. Poslední jmenované věci nedělá stále, jen někdy. Vlasy ale pořád. Dávám mu mast na prsty, domlouvám, vysvětlujeme s dědou, ale moc to nepomáhá...

Byla by vhodná velmi dobrá komunikace o dané věci s jeho rodiči, abyste zaujali k vytrhávání vlasů stejný způsob chování vy i jeho rodiče.

Zkuste zavnímat a odpovědět si na tyto otázky:

  • Dělal to opravdu vždy, nebo se to zhoršilo po narození sestry
  • Dělá to víc, když se dívá na střílečky s krví?
  • Jaký je povahově? Je spíše neklidný kluk? Nebo velký pohodář, usměvavý?
  • Jaký je stav ve škole? Je možné, že tam má problémy se spolužáky, existuje u nich ve třídě šikana, je naopak všechno výborné?
  • Chce na sebe víc upozornit?

Zkuste zapátrat po příčině, abychom ji odstranili: Kdy to vnouček dělá? Když je unavený, neklidný, nudí se? Jde odstranit tuto příčinu?

Způsobů řešení je více, možná jste už všechno vyzkoušeli:

  • Mluvte o tom s vnoučkem, navrhněte mu způsob pomoci - například když si začne kroutit vlasy, vždy mu dáte něco do ruky (míček na posilování, se kterým bude cvičit...).
  • Navrhněte mu zkusit znovu začít - rodiče ho ostříhají strojkem a to bude startovní čára, kdy mu pomůžete to nedělat a nechat vlasy růst.
  • Někdy zkoušíme s dětmi i paradoxní terapii – posilujeme je v tom, co nechceme, aby dělaly (je potřeba, aby tam nezazněla ironie, výsměch) čili dítěti vážně řekneme: Rozhodl ses, že si budeš vyškubávat vlasy, mně se to nelíbí, nesouhlasím s tím, pokud to ty chceš, dělej to. Dělej to, jak ty sám chceš dlouho, rozhodnutí je na tobě.
  • Někdy zkoušíme v poradně i bez jediného slova dávat dítěti do ruky něco, co ho může zaměstnat – třeba může trhat papír do krabice.

Pomohlo by mu říct, že se líbí nějaké dívce, aby měl motivaci?

Držím palce!

Dvanáctiletá dcera si pořezala ruku

Právě jsem se dozvěděla, že moje 12letá dcera si pořezala ruku na horní straně předloktí. Nestalo se to poprvé, ale již podruhé. Na otázku „proč“ jsem dostala odpověď, že to chtěla zkusit. Prý je zklamaná jedním klukem. Mám strach, aby se to vše nějak neopakovalo. Hlavně mě děsí ta představa, že už to bylo podruhé. Začíná mít pubertální nálady. Není moc výřečná, velice špatně se seznamuje a kamarádek moc nemá. Vůbec nevím co dělat. Řešila jsem to i s třídní učitelkou, protože ona na to přišla. Nevím, jak dceři pomoci. Jsem rozvedená už osm let, otec na děti moc času nemá. Snažím se jim věnovat, co nejvíc to jde. Ale o tomto problému se dcera moc bavit nechce. Já si myslím, že na sebe chce nějak upoutat pozornost, být oblíbenou v kolektivu. Co dělat, aby se to neopakovalo nebo aby nechtěla vyzkoušet něco jiného?

Někdy chce dítě tímto způsobem na sebe upozornit, někdy jakoby volá po pozornosti, lásce rodiče. Někdy si neví rady se situací a „řeší“ to tak, že si ublíží. Je to jakýsi zkrat. 

Velmi na dceru apelujte – vy ji máte moc ráda, vám jde o její život, o její zdraví. Zkuste i popřemýšlet, zda by nebylo vhodné navštívit psychologickou poradnu, kde by více s dcerou probrali to, co má na srdci, co si prožívá. Zdůrazněte, jak je pro vás důležitá, jak je pro vás důležité její zdraví. Zkuste si vzpomenout na to, jak jste řešila vy v jejím věku nějaké těžkosti. Ujistěte ji, že vy jste vždy ta, která jí chcete být na blízku, ujistěte ji o vašem vztahu. 

Podpořte i vaši společnou nebo jen její fyzickou aktivitu. Aby se z ní pocity a případné frustrace dostávaly ven formou pohybu, sportu, tance, …

Čtrnáctiletá dcera si opakovaně ubližuje

Objevila jsem u své 14leté dcery asi před rokem pořezané šrámy na zápěstí. Promluvila jsem s ní a věřila, že problém je zažehnán. Po čase se sem tam objevily další šrámy, které omlouvala tím, že je to spálené od žehličky či poraněné o keř, poškrábané od kočky… Vždy jsme si povykládaly o všem, co ji trápí. Když jsem zjistila, že vždy po nějakém zákazu ze strany dospělých si dcera ubližuje, tak jsem začala pročítat stránky o sebepoškozování a začala jsem to řešit. Vše se ale stejně stupňovalo až do okamžiku, kdy si před dvěma měsíci pořezala žiletkou břicho, kolem třiceti delších ran… Byla to reakce na zákaz odejít ven za kamarády, protože den předtím přišla později, než měla. Vzala jsem ji na kineziologii, kde jí odblokovali problémy z porodního období, a doufala jsem, že tím dceři pomůžu nejvíce. Dnes se znovu řízla do zápěstí, ale údajně si uvědomila, že je to hloupost, a nechala toho. Bylo to opět po stresu z toho, že měla problém ve škole. Chci věřit, že je to tak! I přesto se ale chci zeptat, zda se z toho může dostat takto lehce sama či s mou pomocí, nebo už potřebuje pomoc odborníka?

Já bych doporučila konzultaci s psychologem, popřípadě i psychoterapii pro dceru nebo celou rodinu. Podle toho, co píšete, je můj soud o situaci ten, že dcera nezvládá náročné situace, které jsou pro ni nepříjemné, které vy jí zakážete, a řeší to tím, že se pořeže. Možná chce na sebe více upozornit, možná neví, co se stresem, který pociťuje, a tak udělá to, co popisujete.

Bylo by důležité s psychologem se zamyslet nad tím, jak jste řešili období vzdoru (které se přirovnává prožitky u dítěte k období puberty), jaká je dcera povahově, jak umí pracovat s jinými překážkami, problémy. Jaký je její vztahový rámec v rodině – jak vnímá svoji roli a postavení, jak vnímá vaši roli, jak vnímá otce, popřípadě další sourozence; jak se cítí ve skupině vrstevníků… Je toho mnoho, a proto doporučuji sezení s psychologem.

Mám se pokusit pomoct dceři sám?

Nějak si nevím rady. Dnes mi moje dcera, které je 13 let, ukázala pořezanou ruku a přiznala, že se řeže. Prý to trvá dva měsíce. Potřeboval bych poradit, jak mám postupovat, jestli mám navštívit nějakou psychologickou poradnu anebo to mám zkusit vyřešit nějak sám. V případě že bych to mohl vyřešit nějak sám, prosím o radu, jak postupovat.

Můžete samozřejmě zkusit obojí – napřed jí pomoct vy sám (pozor však, někdy my rodiče nerozluštíme všechny příčiny, souvislosti, ...). Čili zkuste se jí zeptat na příčinu, můžete ji spolu vyřešit? Zkuste dceru co nejvíc podporovat v komunikaci a také v nějaké sportovní aktivitě, aby ze sebe vydala nahromaděné emoce. Můžete spolu s ní běhat, chodit na inline brusle, ...? Nepíšete, jaký vztah má dcera s matkou – jsou si blízké, mohla by více otevřít své nitro ve vztahu k ní?

Dejte si nějakou dobu, například měsíc, kdy budete pozorovat, zda se její stav mění a lepší. Pokud byste vy sám na to nestačil, určitě doporučuji obrátit se na dětského psychologa ve vašem okolí.

Mám dceři věřit, že se sebepoškozováním přestane, nebo ji mám kontrolovat?

Volám o pomoc, vůbec si nevím rady s chováním své 14leté dcery. Včera jsem zjistila, že u ní dochází opakovaně k sebepoškozování, způsobuje si na noze řezné rány žiletkou. Jsme úplná harmonická rodina s dcerami ve věku 16 a14 let. Obě navštěvují víceleté gymnázium s dobrými studijními výsledky. Máme spolu velmi dobré vztahy a dcery vědí, že za mnou mohou kdykoliv přijít s jakýmkoliv problémem. Nikdy jsem je neuhodila a nikdy jsem s nimi nemusela řešit žádný větší výchovný problém. Obě jsou společenské, spokojené a mají kamarády.

Důvodem jejího chování je prý tlak ve škole (snaží se být ve všem dobrá a mrzí ji špatné známky) nebo tím prý řeší, když udělá něco špatně nebo něco špatně řekne, stane se jí trapas apod. Tím se to špatné prý odplaví a zmizí. Je hodně přemýšlivá a neumí moc věci házet za hlavu. Tento způsob řešení jí poradil někdo z vyššího ročníku ve škole, v kom zřejmě vidí vzor. Nedokážu posoudit, jestli jenom experimentuje, nebo jestli to je větší problém.

Slíbila, že s tím přestane, a když se bude cítit špatně nebo bude mít problém, přijde za mnou. Prý jí mám věřit. Co s tím? Mám jí opravdu věřit, nebo ji mám kontrolovat? Bojím se, že čím víc to budu řešit, tím víc bude ve stresu a bude v tom pokračovat. Dá se to zvládnout a časem to odezní, nebo mám hned vyhledat odbornou pomoc? Čím víc o tom přemýšlím, tím víc se obviňuji, že je to moje vina, a bojím se, co bude dál.

Prvotně bych danou věc přijala a pracovala s ní. Vím, že je těžké mít se ráda a přijmout se v této situaci, kdy máte pocit, že jste selhala. Jsem si jistá, že jste výborná máma a toto byl zkrat dcery. 

Mé doporučení je: pracujte s tím v tom smyslu, že si ještě jednou uděláte vy dvě společnou chvilku a vy jasně dceři řeknete, co daná situace a její sebepoškozování u vás v nitru způsobilo – jak se cítíte, že máte o dceru obavu, jak jste se polekala, že toto udělala…

Obecně bych ji sledovala, protože bych chtěla mít jistotu, že v tom nepokračuje. Je na vašem zvážení, zda toto sledování budete dělat „tajně“, například když se dcera převléká nebo když s ní půjdete něco nakupovat, či jí vysvětlíte, že ji chcete vidět například dvakrát v týdnu proto, abyste věděla, že vaše domluva platí, že o ni – jako o milovanou dceru – nemusíte mít dát obavu, že si dál neubližuje. 

Nahraďte toto sebepoškozování povídáním a fyzickou aktivitou – jestli má z něčeho obavu, ať o tom mluví. Jestli je to možné, ať s ní jde sestra nebo někdo jiný v určitý čas a dny běhat, aby ze sebe i takto dostala své napětí… Mluvte i sama o sobě, jak vy se vyrovnáváte s tlakem, napětím…

Pokud by se ještě jednou zopakovalo sebepoškození nebo byste si nebyla něčím jistá v její pubertě, doporučuji, abyste vyhledala pomoc psychologa. Zvažte, jak se v této situaci podílí na řešení táta, jak ji táta utvrzuje v tom, že je pěkná, úspěšná. Holky to potřebují slyšet v tomto období často více od druhého pohlaví.

 

 

 

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS