Zobrazit menuSkrýt menu

Čtenářské dotazy k článku Rozvod a děti: Víte, co je syndrom zavrženého rodiče?

Publikováno: 14. 6. 2013, aktualizováno: 7. 6. 2019 | Kategorie: Téma měsíce

Pokud byste se chtěli k problematice syndromu zavrženého rodiče na cokoliv zeptat odborníka, pošlete svoji otázku na e-mail nazory@sancedetem.cz. Odpověď odborníka pro vás zdarma zajistíme, zašleme vám ji e-mailem a anonymně bude zveřejněna i zde pod článkem.

Celý článek: Rozvod a děti: Víte, co je syndrom zavrženého rodiče? 

Na vaše dotazy k vlivu rozvodu na dítě odpovídá klinický psycholog PhDr. et PhDr. Radek Ptáček, Ph.D., MBA.

Jeden rodič navádí dítě proti druhému

Jsem tři roky rozvedený, s bývalou manželkou máme nyní 6letého syna, který je v matčině péči. Se mnou kluk tráví víkendy a část prázdnin. V poslední době se změnilo synovo chování ke mně, je odtažitější a někdy i drzý. Mám informace, že bývalá manželka mě před synem pomlouvá a předpokládám, že je syn proti mně od matky naočkovaný. Nevím, jak se tomu bránit a jak dítěti vysvětlit, kde je pravda. Co mám dělat? Mám nějakou šanci, že se to zlepší?

V některých případech, kdy se v důsledku rozvodu o dítě nestarají oba rodiče společně, se setkáváme s tím, že jeden rodič pomlouvá toho druhého před dítětem, v krajních případech ho i navádí k negativistickému chování (tzv. programování). Rodiče si tak mohou s tím druhým „vyřizovat účty“. Jedná se samozřejmě o situaci, která zásadním způsobem poškozuje dítě a může vést k jevu, který nazýváme syndrom „zavrženého rodiče“. Jde se o stav, kdy dítě v rozvedeném manželství chová k jednomu z rodičů silné negativní emoce, které nemají racionální příčinu (např. že by rodič přímo dítěti ublížil). Tento stav je z hlediska vývoje dítěte, které potřebuje rozvíjet vztah k oběma rodičům, zcela neakceptovatelný. V daném případě je nutné pokusit se s manželkou domluvit. V případě, že toto nebude možné a bezdůvodně negativní vztah syna se bude vyvíjet dál, musíte o tom informovat soud, požádat o znalecký posudek a řešení celé situace.

Manžel vyhrožuje, že už děti neuvidím

Po 10 letech manželství jsem se rozhodla podat žádost o rozvod. Důvodem je, že se ke mně muž chová dlouhodobě špatně, v podstatě mě psychicky týrá, i před dětmi mi neustále za něco sprostě nadává a nic mu není dost dobré. Sám přitom doma absolutně nic nedělá, často mění práci, bývá i nezaměstnaný… Máme tři děti – 10, 8 a 5 let. Moc bych si přála, aby pro ně byl náš rozvod co nejméně traumatizující, a požádala jsem o to i manžela, ale není s ním řeč. Naopak mi začal vyhrožovat, že mě vystěhuje (RD, ve kterém bydlíme, je jeho rodiny) a děti si nechá svěřit do své péče, já že už je neuvidím a podobně. Jsem zoufalá, bojím se o děti a nevím, co dělat. Už teď se nejstarší zhoršil ve škole, malý se začal v noci počurávat, a to jsme teprve na začátku rozvodového řízení... Prosím poraďte mi nějak.

Rozvod je velmi zátěžová situace pro dospělé a ještě více pro děti.  Základním předpokladem minimalizace negativních dopadů rozvodu na dítě je spolupráce rodičů. Jestliže toto není ve vašem případě možné, neváhejte kontaktovat nejen psychologa, ale i právníka, kteří vám ve spolupráci pomohou najít cestu, která zatíží vaše děti co nejméně.

Zavržená babička

Jsme s manželkou cca pět let rozvedeni. Dceři, kterou spolu máme, je nyní sedm let. Exmanželka již nemá své rodiče a tím pádem dcera nemá babičku a dědu z exmanželčiny strany. V této souvislosti byla dceři před lety vštěpena myšlenka, že jedna starší paní, se kterou se exmanželka stýká, je její babička.

Bohužel vztahy jsou stále napjaté, a tak je běžné, že ‚falešná‘ babička má de facto možnost kdykoliv hlídat nepravou vnučku, zatímco pravá babička, která má dceru opravdu moc ráda, je účelově ochuzována o kontakt s vnučkou.

Jak v tomto případě postupovat? Mám se snažit vysvětlit dceři, kdo je pravá a kdo nepravá babička? Nebo mám nechat stav takový, jaký je? Mám obavy z toho, že se dcera bude psychicky bránit poznání pravdy. Nehledě na reakci exmanželky, která už teď dceru zasvěcuje do našich soudních sporů, což jen vede ke vzrůstajícímu negativnímu postoji dcery vůči mně. A přitom jsme spolu s dcerou měli nádherný vztah. Dcera se mnou byla dva dny v týdnu (i přes noc) a pak každý druhý víkend od pátku do pondělí. Nyní brečí, tvrdí, že ke mně nechce.

Jeden příklad za všechny z poslední doby. Dcera u mě byla na víkend. Sobotu jsme spolu strávili na horách (oba máme hory moc rádi) a v neděli jsme byli v zoo. V pondělí (dle dohody) jsem dceru předal její matce s tím, že ještě před předáním jsme si s dcerou potvrdili, že za pár dní se zase na dva dny uvidíme. Oba jsme si řekli, že se na sebe vzájemně těšíme.  O tři dny později dcera pláče (mně připadá, jako když koukám na naprosto jiné dítě než to, které jsem před pár dny předal), že ke mně nechce, že chce být u mámy. Několik dní nato se konal soud a já mám silný pocit, že je s dcerou psychicky manipulováno. Dcera je v podstatě něco jako rukojmí proti své vůli, aniž by o tom věděla. Její dětský rozum nedokáže pochopit situaci, do které je stavěna. Ani v tomto případě nevím, jak dále postupovat.

Váš dotaz má dvě roviny.

1) Otázka babičky – ptáte se v podstatě, zda své dítě klamat, či nikoliv. Každé dítě potřebuje rozumět věcem, které se kolem něj dějí, stejně jako dospělý. Povinností rodiče je dítěti vysvětlovat, co se kolem něj děje a proč, a to způsobem odpovídajícím jeho věku. Každá lež a polopravda je špatná. Dítě potřebuje slyšet pravdu, pohybovat se ve světě, který není milosrdnou lží. Je lepší riskovat krátkodobé obtíže před dlouhodobým zklamáním – například až se pravdu dcera dozví v dospělosti.

2) Dopady rozvodu na dítě je nutné řešit vzájemnou a vstřícnou DOHODOU mezi rodiči, která bude zohledňovat především potřeby dítěte. Musíte proto vyvinout maximální úsilí, abyste nastavili péči o dceru tak, aby byla středem zájmu ona, a nikoliv zájem jednoho z rodičů.

V případě dalších pochybností je vždy dobré vyhledat odborníka, který Vám pomůže zorientovat se v situaci a doporučí vhodné postupy.

Má smysl vrátit se do vztahu jen kvůli dceři?

Obracím se na Vás s prosbou o radu. S manželkou se rozvádíme. Máme tříletou dceru. Tu vídám jednou za čtrnáct dnů. Pokaždé, když ji vracím k matce, brečí a nechce s ní být. Snažím se dceru nerozmazlovat, pokračovat ve výchově, pravidlech, aby neměla pocit, že u mne může vše. Každý víkend se snažíme si užít. Vše ale s rozumem a danými pravidly. Jak dceři pomoci zvládat situaci, když ji vracím k matce?Aby neplakala a věděla, že se zase uvidíme a že u matky je v bezpečí. Moc to bolí a nevím si s tím rady. K manželce se vrátit nechci, náš vztah nebyl ideální a poslední dva roky jsme nebyli schopni spolu žít jako manželé. Vše, co jsme společně dělali, tak jen pro dceru. Jinak to bylo vždy o jakési povinnosti být s tím druhým. Má smysl se vrátit do vztahu jen kvůli dceři a přežívat dál? Není lepší, když bude mít rodiče od sebe a šťastné?

Vím, že asi neexistuje jednoznačná odpověď, ale přesto prosím o radu, jak dceři pomoci toto období zvládnout.

Rozvod je mimořádný a dlouhodobý stres pro každé dítě, zvláště pak na počátku mladšího školního věku. A oba rodiče jsou odpovědní za to, že se v této mimořádné situaci snaží minimalizovat dopady na dítě. Váš dotaz je zcela správný, nicméně odpověď natolik složitá a rozsáhlá, že není možné dát správný návod ke konkrétnímu e-mailu v internetové poradně. Jestliže chcete dopady rozvodu na své dítě opravdu minimalizovat, domluvte se s matkou a spolu zajděte k psychologovi nebo do poradny pro mezilidské vztahy. V tomto případě Vám odborník musí dát rady pro konkrétní situaci a musíte se na tom podílet vy oba jako rodiče, přestože vztahy mezi vámi v době rozvodu nemusí být ideální. Nicméně v otázkách dítěte by rodiče měli být schopni dohodnout se vždy, bez emocí, čistě za účelem nejlepšího zájmu dítěte.

 

 

Na další dotazy odpovídá rodinná terapeutka MUDr. Elena Turnovská.

Syn mi nechce odpustit rozvod

Jsem rozvedená již šest let. V manželství jsme měli dva syny, v době rozvodu jim bylo patnáct a dvacet let. Rozvod byl z mé strany po 23 letech manželství, vše proběhlo v klidu. Odešla jsem pouze s osobními věcmi a dobrovolně. Přesto mi to starší syn, kterému je teď 27 let, neodpustil. Ztratil „mamahotel“. Mladší mi nic nevyčítá. Hrozně se tím trápím, nevím, jak si najít ke staršímu synovi cestu. Momentálně se nestýkáme.

Odpovědět na stručný popis Vaší rodinné situace je dost obtížné. Z toho, co píšete, není zřejmé, co jste v minulosti zkoušela dělat pro navázání kontaktu se synem a zda se vám někdy podařilo otevřeně spolu hovořit o svém vzájemném vztahu. Vzhledem k tomu, že se nestýkáte, zkuste synovi napsat dopis. Při psaní si můžete leccos připomenout, zavzpomínat na doby, kdy jste žili společně. Může Vás napadnout něco, co mělo význam pro vás pro oba, můžete dát synovi najevo, že Vám na něm záleží. A když Vám neodpoví, buďte trpělivá. Proč Vám syn neodpustil a co vše se skrývá za jeho odtažitostí, na to si můžete odpovědět jen vy dva. A dokud je z jeho strany neochota, nezbývá než dávat najevo vlastní zájem a trpělivostí vyjádřit vůli vyčkat, až bude zájem oboustranný. K osvětlení situaci může přispět i pohled druhého syna či bývalého manžela, nicméně nejvíc je to opravdu na Vás a starším synovi. Někdy se znovunalezení vztahu, který byl přerušen, neobejde bez bolesti a trápení. Přijetí nepříjemných pocitů, pochopení, co se za nimi skrývá, je součástí  hledání. Mateřská láska Vám bude dobrým průvodcem.

Jak mohu pomoci dceři, se kterou se manžel bez mého souhlasu odstěhoval?

S velkým zájmem jsem si přečetla článek o syndromu zavrženého rodiče… Naše rodina se ocitla ve velice náročné situaci – rozvádíme se s manželem za dost dramatických okolností. Známe se 23 let, manželé jsme 15 let, manželství bylo celou dobu v podstatě „víkendové“ – manžel často cestoval, já jsem se věnovala dětem a domácnosti.

Před dvěma lety dostal manžel výpověď a najednou se „ocitl“ doma, dosud nepracuje. Nebyli jsme vůbec zvyklí žít spolu všednodenní život. Začaly spory, které vyvrcholily tím, že manžel sebe a nejstarší dceru (13 let) prohlásil za oběť domácího násilí a začal dceru vozit bez mého vědomí do jednoho centra pro oběti domácího násilí.

O prázdninách jsem sobě a svým třem dětem zaplatila dovolenou, ale účast nejstarší dcery jsem byla nucena zrušit, protože mi manžel řekl, že v té době jí zařídil tábor (na který nakonec nejela a zůstala sama doma), izoloval ji ode mě. Dcera se ke mně chovala normálně a hezky (v rámci počínající puberty) jen tehdy, když nebyl manžel doma. Kdykoli se objevil, začala se ke mně chovat jako „ledová královna“, přehlížela mě, vůbec jsem nevěděla, co se děje.

Nekontaktovala mne ani pracovnice OSPODu. Situaci jsem podcenila, neměla jsem ponětí, čeho všeho je manžel schopen. Minulý týden se ke mně večer dcera tulila, nechtěla mě pustit ze své postele a řekla mi: „Mami, víš, já nechci bydlet s taťkou, ale nechci bydlet se sestrou.“ S mladší sestrou má totiž neustálé spory, manžel tvrdí, že za vše můžu já… Další den mi manžel oznámil, že si pronajal byt, kam se s naší nejstarší dcerou odstěhuje. Sebrali se a odjeli. Asi za hodinu mi dcera volala, jestli může druhý den přijít domů na návštěvu…

Mám co dělat, abych psychicky situaci zvládla. Nemohu obcházet instituce a vyvracet manželova lživá obvinění, mám doma dvě mladší děti, o které se manžel vůbec nezajímá… Snažím se také vydělávat, manžel nám žádné peníze nedává, naopak požaduje polovinu mého platu, na který prý má jako nezaměstnaný ze zákona nárok. Prosím o radu, jak mohu nejstarší dceři v této situaci pomoct, abych jí ještě více neuškodila? Mám pocit, že změny v její psychice jsou dost výrazné, a nevím, jak moc mohou být závažné…

Chápu a do značné míry oceňuji Váš zájem o získávání informací a inspiraci k zamyšlení prostřednictvím odborného příspěvku. Může vás to nasměrovat k řešení složité rodinné situace, jakou popisujete. Nicméně podstatně důležitější a náročnější je přijetí faktu, že výsledné řešení problémů záleží nejvíce na Vás a Vašem manželovi. Není nic neobvyklého, že každý z vás vnímá stávající problémy jinak. Rozcházíte se, jste jako partneři v konfliktu, zároveň jste rodiče, kteří chtějí chránit své děti. To vše je velmi složitý proces provázený negativními emocemi, které dále brání objevit a přijmout řešení přijatelné pro vás pro všechny.

Z Vašeho dotazu mám pocit, že jste v první řadě bezradná, vyčerpaná a pravděpodobně se též cítíte být na všechno sama. Nevíte, proč se některé věci ze strany manžela vyvíjejí tak, jak se vyvíjejí, proč jste vynechána z terapeutických aktivit, proč jste nebyla oslovena sociální pracovnicí. Tyto otázky jsou oprávněné. Odpovědi je třeba hledat společně, ať už s mediátorem, dětským psychologem, rodinným poradcem, nebo na specializovaném pracovišti s komplexním pohledem, kde je k dispozici tým pracovníků. Takovým je například Spondea v Brně či Dům tří přání v Praze. Odborný neutrální pohled vám může pomoci pochopit, co se děje, proč jednáte tak, jak jednáte, zprostředkovat pohled druhého z partnerů i toho, co je dobré pro děti a kdy a jaké odborné pracovníky můžete využít.

Vaše otázka je nyní zaměřena na nejstarší dceru - jak jí pomoci, abyste jí ještě více neuškodila. Vyslovujete obavu, že některé změny v její psychice jsou dost výrazné a mohou být trvalé. Pro děti je nejtěžší, mají-li se rozhodovat mezi rodiči, prožívají pak velmi těžký konflikt loajality, a to se v případě Vaší dcery děje. Abyste mohli být oba rodiči a dokázali jste dětem společně vysvětlit, co se stalo a co bude dál, aby vás oba mohly nadále vnímat jako ty, kteří se dokážou dohodnout a zajistí jim jistotu a bezpečí, je třeba zvládnout jednotlivé fáze vašeho rozchodu jako partnerů. K tomu je vhodné oslovit odborníka, který vás procesem rozvodu provede. Může vám poskytnout neutrální odborný pohled, doplnit informace, podpořit vás při hledání řešení sporných otázek, pomůže vám odžít a zvládnout doprovodné emoce. Vytvoří vám tak podmínky k vaší vzájemné domluvě a možnosti dospět k dohodě. Tuto odpovědnost nelze na nikoho jiného delegovat. Po zvládnutí partnerské krize pak můžete jako rodiče společně usnadnit dětem přijetí této životní změny.
Zkuste manželovi navrhnout, abyste situaci řešili spolu; zkoušejte to opakovaně, když se Vám to nepodaří hned, první kroky jsou těžké. Přeji Vám, abyste měla dost odhodlání, sil a nevzdávala se tváří v tvář obtížím, kterým nyní musíte čelit.

 

 

Přečtěte si o tématu více:

Související literatura
GARDNER, R. A. Syndrom zavrženého rodiče. Praha: JAN, 1996.
GARDNER, R. A. Terapeutické intervence u dětí se syndromem zavržení rodiče. Praha: Triton, 2010.
NOVÁK, T. Odcizený, izolovaný, nebo zavržený rodič?. Právo a rodina, roč. 8, č. 1/2006.
NOVÁK, T. Rodičovské judo: dítě během rozvodového řízení. Praha: Grada, 2000.
BAKALÁŘ, E. a spol. Průvodce otcovstvím aneb Bez otce se nedá dobře žít. Praha: Vyšehrad, 2002.
NOVÁK, T. – PRŮCHOVÁ, B. Jak přežít rozvodové peklo. Brno: Jota, 2004.
NOVÁK, T. – PRŮCHOVÁ, B. Předrozvodové a rozvodové poradenství. Praha: Grada, 2005.

Články na internetu
GJURIČOVÁ, Šárka. Syndrom zavrženého rodiče? 
Bakalář, Eduard – Novák, Daniel. Syndrom zavrženého rodiče v České republice 
BAKALÁŘ, Eduard. O zavrhovaném názvu syndromu zavrženého rodiče (SZR)
Český helsinský výbor: Co je syndrom odcizeného rodiče? 
Český helsinský výbor: Tři typy rodičovského odcizení
Českomoravská psychologická společnost: Syndrom zavrženého/odcizeného rodiče/dítěte z pohledu různých oblastí psychologické praxe
TRAMPOTOVÁ, Olga. Porozvodová situace: popouzení dítěte proti nerezidenčnímu rodiči a jeho sebehodnocení. Bakalářská práce. Brno: 2010.
SUCHÁ, Ivana. Porozvodová situace v rodinách s dětmi. Bakalářská práce. Brno: 2011.

Video
Česká televize, Reportéři: Jak se žije se syndromem zavrženého rodiče. 2006.
Česká televize, Události: Syndrom odcizeného rodiče. 2008.
Youtube: Záznam semináře k Mezinárodnímu dni boje proti syndromu zavrženého rodiče (SZR). 2012.

 

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS