Zobrazit menuSkrýt menu

Chodicilide.cz: Proč není soucit s lidmi s postižením namístě?

Publikováno: 27. 12. 2012, aktualizováno: 24. 1. 2019 | Kategorie: Téma měsíce

Každý člověk si přeje, aby s ním ostatní jednali jako se sobě rovným, a lidé s postižením nejsou výjimkou. Tato myšlenka je základním kamenem kampaně chodicilide.cz, která usiluje o změnu postoje veřejnosti k osobám se zdravotním postižením a nabízí množství informací, praktických rad a návodů pro jednání s lidmi se zdravotním postižením bez nejistoty, strachu či ostychu.

Název kampaně chodicilide.cz pracuje s metaforou, že přirozenou schopností člověka je létání, takže všichni nelétající/chodící lidé jsou vlastně „postižení". To má široké veřejnosti pomoci představit si svět, po kterém se denně pohybují lidé s tělesným postižením – pohybovým, zrakovým nebo sluchovým –, a lépe se vžít do jejich potřeb.

Věříme, že k nastartování změny v myšlení většinové společnosti může přispět i následující článek PhDr. Kateřiny Stejskalové, Ph.D., která je jedním z „chodičů“ – osobou se zrakovým postižením na úrovni praktické nevidomosti.

Běh přes překážky aneb Hledání přirozeného kontaktu mezi „chodiči“ a „lítači“

Právě stojíte na startu jednoho, možná trochu obávaného, překážkového běhu. Nejspíš trochu nervózně přešlapujete u pomyslného startovního bloku na trati k problematice lidí se zdravotním postižením. Nebojte se, jako správný trenér, chodič s těžkým zrakovým postižením, vás budu co nejvíc podporovat a třeba i poběžím kousek s vámi… Když o tom tak přemýšlím, tak možná spíš vyšlu svou čtyřnohou bílou hůl – vodicí fenku Cookie. A věřte, že ta bude kvalitním sparing partnerem!

Anketa

Doufám, že vám následující řádky alespoň trochu pomohou s tréninkem přirozeného kontaktu s lidmi se zdravotním postižením. Konkrétní překážky a cílovou rovinku v přímém setkání s těmito osobami už pak budete muset zvládnout sami.

Chci se teď společně s vámi pokusit odbourat všudypřítomné pocity ostychu, strachu, studu, nervozity, lítosti, soucitu…, které se nezřídka do kontaktu s námi, osobami s poruchou létání, a tudíž se zdravotním postižením, vměšují a výrazně tak celou překážkovou trať k normálnímu přístupu a porozumění prodlužují. Výsledný čas a celkový výsledek vzájemného potkávání pak většinou nebývá zcela podle představ ani jednoho ze závodníků. Pro tuto chvíli těmto pocitům věnujme už pouze tichou vzpomínku. Jste v tréninku, tak na tyto emoce zapomeňte, asi jako na hranolky, smažáka a podobně!

Napětí stoupá, vše je připraveno ke startu… Tak jen do toho: připravit, pozor, startujeme!

A právě nám na trať vyrážejí dva sousedé – chodič a lítač – a společná cesta je „donutila“ začít spolu normálně mluvit. Jdeme právě včas, abychom byli u toho.

↑ nahoru

– „Mně je vás chodičů tak líto! To musí bejt strašný!“

– „Počkej, on někdo z nás umírá nebo co, že s námi máš soucit?“

– „To ne, ale musíte mít přece příšernej život, když nelítáte! Úplně mám strach jenom si to představit!“

– „Hele, a zeptali jste se nás, vy lítači, vůbec někdy?“

– „Ne, tak to je takový blbý, co kdyby se vás to dotklo?“

– „Tak zaprvé: klidně se nás zeptej, my fakt nekoušem, tedy spíš nekopem. A případného trapasu se bojíme asi tak stejně jako ty, tedy jako každý jiný člověk, který poznává někoho nového. Takže pusť obavy z hlavy a prostě se mě zeptej na cokoliv, co tě zajímá nebo co potřebuješ pro komunikaci se mnou vědět. A za druhé: my chodiči máme stejná nebo minimálně podobná přání, potřeby, zájmy a sny jako lítači, jen je zkrátka naplňujeme trochu jinak, po chodičsku. Taky chceme mít – a máme –  rodinu, přátele, práci, která nás baví…“

– „No to právě obdivuju fakt nejvíc, víš, že ještě k tomu všemu pracujete, to je fakt úžasný!“

– „Prosím tě, co vám všem na tom přijde tak úžasnýho? Ty taky pacuješ a já tě fakt obdivovat nehodlám! Upřímně, nejvíc mě dokáže naštvat, když jsou všechny úspěchy nás chodičů posuzovány pouze ze zorného úhlu našeho postižení – protože jsme chodiči, je to rázem úspěch na druhou, jenže proč? Možná nás to stojí trochu víc úsilí, ale chceme, aby výsledek stál za to, stejně jako vy lítači! Pracujeme, protože chceme, můžeme a protože nás to baví a naplňuje. Vás lítače snad ne? “

– „No dobře, asi máš pravdu, ale když vy chodiči musíte překonávat tolik překážek a nesnází…“

– „Něco na tom je, ale každý přece máme nějaký problém, a postižení jednoduše nemusí být tím největším problémem našeho života. Ale je fakt, že těch fyzických překážek v našem životě je spousta a každý den nás překvapují další a další. Ale mnohem víc nás omezují ty komunikační a společenské bariéry mezi lítači a chodiči, s nimi se bojuje mnohem hůř. V tomhle směru je skvělé, že už spolu normálně mluvíme a že už se konečně nebojíš a ptáš se!“

– „Ale strach jsem fakt měl, takový ten strach lítače před chodičem, hlavně abych neudělal nějaký trapas. Taky jsem se bál, abychom měli vůbec o čem mluvit…“

– „Vidíš, a právě tyhle bariéry jsou fakt vytvořené jenom uměle. Porozumění přece není otázkou toho, zda chodíme, nebo lítáme. Závisí jen na nás – na chodičích i lítačích – jestli najdeme společnou cestu a budeme se snažit vzájemně si vyjít vstříc, porozumět si. A nikdo netvrdí, že ti nutně musí být každý chodič sympatický, to je přece úplně normální, že ti někdo sedne a někdo ne, ať už je to chodič, nebo lítač!“

– „No jo, no, když já mám ale furt strach, abych vás, jako chodiče, nějak neurazil, nezranil… Pořád se prostě trochu bojím toho, jak začít…“

– „Já to na jednu stranu chápu, je to přirozené, že to, co neznáme, co je nové, toho se bojíme, a tomu, čeho se bojíme, se snažíme vyhnout. Co vás lítače ale na nás chodičích vlastně nejvíc děsí? Čeho se v komunikaci s námi vlastně bojíte? Překonejte prosím ten strach nebo ostych, či co to je! Pojďte nám to říct na rovinu, udělejte ten první krok a my vám samozřejmě půjdeme naproti!“

– „Upřímně jsem rád, že to říkáš, protože aspoň vím, že to není jenom na mně, ale i na vás chodičích.“

– „Přesně, každá mince má přece dvě strany a musíme se snažit i my sami!“

– „A co si teda o našem společném soužití myslíš, když už se bavíme takhle otevřeně?“

– „Jsem rád, že jsi zmínil otevřenost, té se prosím drž! A naše společné soužití? Zatím žijeme s vámi lítači jenom vedle sebe, i když i to, oproti dobám minulým, je pokrok. Teď je čas udělat další krok, v případě vás lítačů vlastně let. Zkusme žít spolu, a ne jen vedle sebe.“

↑ nahoru

Kde je tedy problém? Pojďme si, samozřejmě i poleťme, společně objasnit některé aspekty vzájemného vztahu lidí s postižením a bez postižení.

Svou roli zde (kromě jiného) hrají i dvě nepěkná S – strach a soucit. A přitom existuje tolik lepších slov začínajících na toto písmeno: sympatie, smích, společnost, spontaneita, sdílení… Psychologové by řekli, že strach je nelibá emoce a že je normální reakcí na nebezpečí nebo ohrožení. Zdravotní postižení je právě takovým podvědomým zdrojem nebezpečí a ohrožení pro většinovou, létající společnost bez postižení, která pak přirozeně reaguje strachem. A spirála se stáčí ještě dál – ze strachu pak plyne řada mýtů a předsudků, které jsou ve společnosti zakořeněné a poměrně dlouho už rostou, z některých je dokonce pěkně vzrostlý strom. Třeba mýtus, že všichni nevidomí lidé mají skvělý, často absolutní, hudební sluch je toho příkladem.

Je přirozené, že čemu člověk nerozumí a čeho se bojí, tomu se snaží vyhnout, nebo to alespoň zlehčit ve formě předsudku a stereotypu. Zdravotní postižení je pro většinu společnosti podvědomě ohrožující – je důkazem, že se může něco zvrtnout, je připomínkou, že dobré zdraví není neměnný stav. Předsudek a stereotyp je pak určitým únikem a zjednodušením subjektivně nepříznivé situace, ohrožuje potřebu jistoty a bezpečí. Jinakost, ať už fyzická, či projevující se v chování, je pak vnímána jako cizí, ohrožující nebo přímo nebezpečná.

Pro zajímavost: Dokonce i u zvířat lze vysledovat odmítání jedinců téhož druhu, kteří nevykazují druhové znaky (třeba albíni). U společensky žijících opic můžeme například pozorovat, že sociální status příslušníka skupiny závisí na jeho fyzickém vzhledu a zdatnosti. Slabí příslušníci naopak zůstávají na nižší úrovni nebo se dostávají na okraj skupiny (Vágnerová – Hadj-Moussová – Štech, 2000).

Zdravotní postižení se tak stává předmětem stigmatu, určitého znamení, které označuje člověka určitým způsobem nepřijatelného a je chápáno jako varovný signál.Tyto charakteristiky postoje k osobám se zdravotním postižením se předávají z generace na generaci, jsou společensky zakotvené. Úspěšně tuto tendenci však překonává dětská spontaneita, která předčí i zkušenosti řady dospělých.

ilustrační obrázek - vodící pesStojím takhle na tramvajovém ostrůvku a čekám společně se svou vodicí fenkou na dvojku směrem do práce. V hlavě mi běží všechny pracovní povinnosti, upřímně hlavně resty, které mám, a také myšlenky na vánoční dárky pro mé přátele. Z rozjímání mě vytrhli dva malí kluci školou povinní. Jak jsem očekávala, upoutal je pes, a určitě v tom nejsou sami. Ale oproti jiným se tihle dva kluci zkrátka nebáli zeptat… „Paní, to je slepecký pes?“ Tahle otázka už mě nepřekvapuje, a proto nevtíravým způsobem opravuji nesprávné označení „slepecký“, když odpovídám: „Hmm, přesně tak, je to vodicí pes.“ Ale nebyla to nejspíš zcela uspokojivá odpověď, protože druhý kluk na to s určitým rozhořčením v hlase povídá: „Ale vy nejste slepá!?“ To už jsem ale bohužel nastoupila do tramvaje a rozhovor tak musel skončit. Kluci to každopádně vystihli – na rovinu se zeptali na to, na co se řada lidí zkrátka bojí zeptat. Přirozeně je to zajímalo, protože se přece obecně předpokládá, že člověk s bílou holí nebo s vodicím psem nevidí vůbec nic, a bylo zcela zřejmé, že já ještě něco málo vidím. Nebylo to ani těžké, ani nepříjemné. Mnohem nepříjemnější než přímá otázka „Co vlastně vidíš?“ je, když člověk nekomunikuje, případně komunikuje z pozice nejistoty nebo nadřazenosti.

↑ nahoru

Motto:
„Dělejte to, z čeho máte strach. A dělejte to opakovaně. To je nejrychlejší a nejjistější způsob, jak strach porazit.“

(Dale Carnegie)

A druhé S – soucit. Věrným parťákem, který jde strachu v patách, bývá právě soucit, a to zpravidla ten ponižující a znesvéprávňující člověka se zdravotním postižením. Pavla Francová, nevidomá malířka, to vystihla docela přesně: když se v tramvaji odněkud ozve „tak pusťte toho slepce přece sednout“, přestává se cítit nejen jako žena, ale prožívá jakési vyloučení z lidského rodu vůbec.

Soucit, lítost, nebo empatie? Je v tom vůbec rozdíl? Nepleťme si soucit s empatií – vcítit se není totéž co soucítit. Obě emoce se opírají o city, ale jejich obsah je odlišný. Určitě je důležité něco cítit, umět se vcítit, ale není nutné soucítit! Soucitu k osobám se zdravotním postižením je nutné říct třikrát NE, neboť je nevhodný, nefunkční a neefektivní. Jinými slovy: soucit člověku se zdravotním postižením v ničem nepomůže, nic nezlepší ani nic nevyřeší. Naopak se může velice snadno stát, že vám soucit zavře dveře. Soucit totiž osoby se zdravotním postižením dostává automaticky do podřízené pozice, způsobuje asymetrii vašeho vztahu, člověk s postižením se kvůli němu necítí být rovnocenným partnerem.

Zvládnete-li najít jiný úhel pohledu, dokážete-li se podívat na svět očima nevidomého člověka, projít se světem lidí s tělesným postižením, naslouchat světu se sluchovým postižením, a to bez soucitu, může být vzájemný kontakt chodičů a lítačů přirozený. Nemusíte soucítit, stačí „pouze“ porozumět. Víme, že to nebude úplně snadné  – postižení jako předmět soucitu a křesťanské lásky, ze které vyplývá nutnost péče, se ve společnosti objevuje již ve středověku.

ilustrační obrázek - dívka na vozíku s asistenčním psemSlužbu nám chodičům bohužel neprokazuje ani většina médií. „Medializace této problematiky někdy sklouzává k zobrazování lidí s postiženímznevýhodněním jako jedinců až zcela závislých na pomoci druhých (příkladem může být velkolepé atraktivizování pravidelných benefičních akcí; ačkoli jde o dobré počiny, podoba reklamy na ně a informování o nich nebývá vždy dobře zvolena), jindy se naopak vyzdvihují příběhy výjimečných jedinců, kteří svůj handicap dokázali výrazně překonat a dosáhnout výjimečných úspěchů ve sportu (paralympionici), umění nebo jiných aktivitách. Co však schází, je skutečně solidní informovanost o osobách s postižením jako o docela obyčejných lidech (a takových je naprostá většina), kteří prožívají naprosto běžné radosti, starosti i problémy (jenom navíc i některé další, z našeho pohledu velmi specifické), a ač třeba nikdy nedosáhnou žádných výjimečných výsledků, také se nestali zcela závislými na dobročinnosti a darech okolí“ (Slowík, 2010, s. 26).

Člověk se zdravotním postižením se stává bytostí redukovanou na holý handicap, neschopnost, nemohoucnost. „Pouze bude-li společnost, včetně jejích jednotlivých členů, schopna překročit konvence a stereotypy, nebude postižený vnímán pouze pod zorným úhlem postižení, ať už s odmítáním, nebo se soucitem“ (Vágnerová, Hadj-Moussová, Štech, 2000, s. 13). Postižení se stává dominantní charakteristikou člověka. Je to výrazný identifikační znak, který je současně spojen s řadou přičítaných limitů, neschopnosti, nesoběstačnosti a závislosti. Primárně jsme však my, chodící lidé, lidé s postižením, lidmi jako všichni ostatní, až sekundárně nás charakterizuje přívlastek „s postižením“.

↑ nahoru

Motto:
„Proti urážce je možno se bránit, proti soucitu však ne.“

(Erich Maria Remarque)

A proto hledejme cesty k přirozené lidské vzájemnosti. „Člověk je tvor společenský, zoon politikon, jak řekl Aristoteles. Lidská společnost je založena na vzájemném kontaktu, na respektování druhého, na solidaritě, na potřebě prospět druhému, protože to nakonec prospěje i mně“ (Špaček in Michálek (ed.), 2007, s. 2).

Co napsat namísto závěru? Nebojte se, na strach rovnou zapomeňte a nedělejte nic jen proto, že by se to mělo, že se to patří. Přirozenost je to, co chybí našemu vzájemnému kontaktu. Takže neváhejte a jen se bez ostychu ptejte!

Literatura pro informacechtivé hlavy aneb Kde najdete další „zprávy“:

SLOWÍK, J. Komunikace s lidmi s postižením. Praha: Portál, 2010.

VÁGNEROVÁ, M. Oftalmopsychologie dětského věku. Praha: Karolinum, 1995.

VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Čtvrté, rozšířené a přepracované vydání. Praha: Portál, 2008.

VÁGNEROVÁ, M. – HADJ-MOUSSOVÁ, Z. – ŠTECH, S. Psychologie handicapu. Praha: Karolinum, 2000.

www.chodicilide.cz

Videorozhovor s autorkou článku PhDr. Kateřinou Stejskalovou, Ph.D.

Zaujalo Vás Téma měsíce a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Přihlášení k odběru newsletteru

 

Další související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.  

Autorka článku

PhDr. Kateřina Stejskalová, Ph.D.

Působí jako odborná asistentka Ústavu speciálněpedagogických studií Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Je rovněž koordinátorkou Centra podpory studentů se specifickými potřebami při Univerzitě Palackého v Olomouci. V rámci vědecko-výzkumné činnosti se zabývá problematikou osob se specifickými potřebami se zaměřením na osoby se zrakovým postižením. Kromě odborných kompetencí je sama nositelkou těžkého zrakového postižení na úrovni praktické nevidomosti.

 

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS