Příběh ze života dítěte

Alexandr přijel do České republiky z Moldávie společně se svým otcem. Matka a mladší sestra zůstaly v jejich rodné zemi a měly se za nimi přestěhovat, až se otci podaří najít vhodné bydlení a odpovídající práci.

Otec prozatím pracoval jako pomocný dělník na stavbě, i když jeho vzdělání bylo vyšší, a žil s chlapcem na ubytovně. Chlapce se rozhodl vzít s sebou z toho důvodu, aby se Alex stihl v nové zemi a v novém jazyce zorientovat před nástupem na střední školu – dokončoval školu základní.

Přestože byl Alex na původní škole velmi dobrým žákem, jeho prospěch v České republice se rychle horšil, a to i v oblíbených předmětech, jako byla matematika a fyzika. Odmítal se věnovat mimoškolním aktivitám, přestože v Moldávii vynikal ve sportu.

Po domluvě s otcem zprostředkovala třídní učitelka návštěvu v pedagogicko-psychologické poradně, kde proběhlo vyšetření kognitivních (poznávacích) schopností a pohovor mapující úroveň adaptace na nové prostředí. Vše se dělo s ohledem na jazykovou výbavu chlapce (testy byly zadávány pomocí posunků, u rozhovoru byl tlumočník).

Vyšetření ukázalo, že z hlediska kognitivních schopností zde není důvod, aby měl chlapec špatné známky. Naopak, byly zde předpoklady úspěšného studia na střední škole. Příčina neprospěchu a uzavřenosti vyplynula z následného rozhovoru s psychologem.

Ukázalo se, že Alex má problém s několika spolužáky. Chlapci se mu vysmívají kvůli přízvuku, kvůli práci jeho otce, kvůli tomu, kde bydlí. Alex sám si těžko zvyká na socioekonomickou situaci, ve které se v nové zemi ocitli. Otec má podřadné zaměstnání. Alexandr byl několikrát svědkem toho, že i dospělí se chovají k jeho tátovi povýšeně. Stýská se mu po mámě a má strach, jestli se jejich rodina dá ještě někdy dohromady. Jestli – až se po dlouhé době odloučení setkají – bude vše jako dřív. Chtěl by, aby se vrátili domů. Říkal si, že když nebude ve škole prospívat a nepodaří se mu naučit se česky, otec se s ním vrátí zpět. Přímo o tom s otcem mluvit nechtěl, cítil by se před ním jako slaboch a bál se, že selhal.

Otec byl z informací překvapen. Sám řešil podobné věci při svém začleňování do nové společnosti a neuvědomil si, že i pro syna může být tato situace tak náročná. Měl pocit, že mu takto umožňuje lepší vzdělání.

Alexandr pochopil, že bojkotování školy není správným krokem. Třídní učitelka mu přidělila žáka, který mu byl ku pomoci. Tento průvodce vysvětloval Alexovi věci, kterým nerozuměl kvůli bariéře jazykové, ale i kulturní. Posměváčci byli výchovně usměrněni. Alex se dále rozhodl pokračovat ve svých sportovních aktivitách. Dostal tak možnost poznávat se s novými lidmi v prostředí, ve kterém si věřil a necítil se tak handicapován. Trvalo ještě nějaký čas, než se rodina spojila a dosáhla lepší úrovně, ale Alexandr postupně přicházel na to, že i v této nové zemi se dá žít a může si zde najít dobré přátele, kteří si ho budou vážit. Úspěšně zahájil studium na střední škole.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

Související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.