Podpora pro děti vyrůstající v rodině se závislostí

Děti a dospívající, v jejichž širší nebo užší rodině se vyskytuje závislost, je možné do jisté míry vnímat jako rizikové a náchylnější k sociálně patologickému chování. „Cílem projektu Závislí na závislých je proto snaha zocelit je a vybavit k tomu, aby v budoucnu sami závislosti nepodlehli,“ říká terapeut Filip Kadlec.

Jakou cestou se děti do vašeho programu nejčastěji dostávají?

Mnohdy se stává, že když už rodiče závislost porážejí nebo právě absolvovali dlouhodobou léčbu, sami docházejí k tomu, že by bylo dobré děti do programu zapojit. Kontakt se ale často naváže i skrze OSPOD, protože jde o rodiny, které jsou z nějakého jiného důvodu nefunkční nebo nestabilní, systém už se o ně zajímá a doporučuje jim návaznou péči. Starší děti si občas službu vyhledají samy a ozvou se nám.

Máte celkem dvě terapeutické skupiny, pro mladší děti (7-14 let) a pro starší (15-20 let). O kterou z nich je větší zájem?

V zásadě je stejný, ale o něco lepší je mít početnější skupinu pro mladší děti. Ta je sama o sobě mnohem více socioterapeutická a objevuje se v ní celá řada dalších zakázek, které děti mají. Často jde o školní neúspěšnost, ale zdaleka ne jen výkonnostní, ale často spíš sociální. Děti zažívají problémy s vrstevníky, nezapadají, a naším úkolem je naučit je v kolektivu dobře fungovat. Ve skupině můžou zažít korektivní zkušenost a větší počet dětí je, tím pádem, samozřejmě lepší. Navíc, menší děti jsou náchylnější k vypadávání z programu a jejich docházka hodně záleží na tom, na kolik jsou motivovaní jejich rodiče. Starší děti a dospívající mají výrazně „tvrdší“ terapeutickou skupinu, která je více zaměřená na jejich konkrétní témata. Chodí na ni sami za sebe, jsou nezávislejší, a tím pádem v ní pak i déle setrvávají, bez ohledu na výkyvy rodičů.

Liší se se postoj dětí a dospívajících k programu, když je do skupiny někdo přivede, od toho, kdy jde o jejich vlastní rozhodnutí?

Je přirozené, že většině dětí přijde systém práce na začátku trochu divný. Není to přece jen klasický kroužek, při kterém bychom vyráběli nějakou hmatatelnou hodnotu. Ale to, pro co si děti do skupiny chodí a co samy reflektují, je vědomí prostoru, kde můžou mluvit otevřeně a před lidmi, kteří jim rozumí. Tohle sdílení těžkostí a pocit, že na to nejsem sám, jsou pro ně hodně cenné.

Zmiňujete, že jde o místo, kde se můžou děti otevřít, ale pro řadu z nich to určitě musí být těžké. Tomu, jestli budou o svých trápeních mluvit, necháváte naprosto volný průběh?

On vlastně není tak úplně volný, protože skupina má nějakého ducha a děti přicházejí do prostředí, které má nějaká pravidla a lidi se v něm k sobě určitým způsobem chovají. Když vidí u ostatních, jak a o čem spolu mluví, není třeba je k ničemu nutit, jejich témata jim pak sama přicházejí na mysl. Důležité je, aby získaly důvěru ve skupinu, věřily jí a viděly, že ostatní to mají stejně. To je síla vrstevnického kontaktu – když vidím, že stejně staří lidé můžou mluvit o tak vážných věcech a řešit je, tak si řeknu, že to vlastně můžu zkusit taky.

Věkové rozpětí skupiny pro mladší děti je poměrně široké. Přece jen jinak se přistupuje k prvňáčkovi, jinak k deváťákovi a jiné věci je baví i trápí. Jak taková skupina funguje?

Moc dobře se tady uplatňuje mechanismus, že starší taky bývali malí, a naopak ti mladší budou jednou staršími. Vztah, který mezi dětmi vzniká, není tedy už čistě vrstevnický, ale jde o to, že malí se učí, jak si vhodným způsobem říct o pomoc, a kdy na druhou stranu podporu odmítnout, protože chtějí něco zvládnout sami. Starší děti zase zkouší pomoct někomu slabšímu, ale nebýt moc invazivní. My na skupině řešíme, že každý z nás máme jiné možnosti a schopnosti, ale potřebujeme a chceme být spolu. Takže musíme vymyslet, jak si nějakou aktivitu nebo hru užijeme všichni. Například, když je potřeba čtení a malé dítě to zatím moc neumí, ostatní zkusí vymyslet nějakou roli, při které se zapojí. Bude z toho mít dobrý pocit a nebude vadit, že něco nezvládá. Do jisté míry to funguje i u starší skupiny, kde jsou na jednu stranu lidé končící základní školu a pak třeba vysokoškoláci, kteří začínají bydlet samostatně. Když mají deváťáci obavu z toho, jaký jejich život bude až přijde vysoká škola, tak tam s nimi sedí někdo, kdo to aktuálně zažívá, což je skvělé.

Jaká jsou témata, se kterými děti v obou skupinách nejčastěji přicházejí? U těch menších už jste zmiňoval problémy ve škole nebo vztahy s vrstevníky.

Další se týkají oblasti rodinného soužití, ať už se sourozenci, nebo rodiči. Jak v rámci rodiny fungovat, jak s ostatními koexistovat, jak pracovat s odpovědností, kterou mi občas někdo vloží, občas nevloží i jak pracovat s vlastní odpovědností vůči škole. A pak jsou to události, které se stanou reálně přímo ve skupině. Při různých aktivitách se objevují určité konflikty a projevují se specifické způsoby chování a reagování. My se k nim s dětmi vracíme, rozebíráme je a učíme se, jak se příště zachovat jiným způsobem.

U dospívajících jsou tématem například i partnerské otázky, nebo volby, kam pokračovat v životě dál a co od něj chtít. Někteří mají třeba i zkušenosti s hospitalizací, jsou medikovaní, prošli stacionářem nebo mají obavu, že s nimi psychicky něco není v pořádku. Pomáháme jim tedy tyhle zkušenosti zvládat nebo se vyrovnat s tím, že mají nějakou diagnózu. Důležité je ale říct, že ve skupinách nejsou jen děti, které by měly v přímé rodině závislost. Pokud by to tak bylo, zbytečně by jim to zužovalo jejich pole zkušeností a sdílení životních příběhů.  Máme tam tedy i děti ze sociálně slabých rodin, děti s rodiči s psychiatrickou diagnózou, nebo děti z prostředí komplikovaných rozvodů, kde se vyskytovalo třeba i domácí násilí.

Jaký význam má skutečnost, že skupiny vedete v terapeutickém páru?

Je to další důležitý rozměr skupiny, prostřednictvím kterého můžeme korigovat, že dítě nemá dobrou zkušenost s dospělou rodičovskou autoritou. Umožní mu to tedy zažít, jaké to je, když dva dospělí, kteří vůči němu stojí v jakési nadřazené pozici, můžou fungovat dobře a spravedlivě vůči dítěti, i sobě navzájem. Je to pro nás naprosto klíčový metodický prvek, který navíc dítěti dává možnost vybrat si z našeho páru toho, ke komu má blíže, a na koho se může lépe navázat.

Zároveň hodně kladete důraz na rituály a pravidla. Proč jsou tak důležité?

Vytvářejí pocit bezpečí, který je vůbec nejpodstatnější při práci s dětmi a dospívajícími. Rituál je něco, co znám, dává mi pocit jistoty a můžu se na něj spolehnout, což je něco, co děti mnohdy ze svého rodinného prostředí moc neznají. Jsou často z rodin, které jsou bezhraniční, bez pravidel a věci se v nich mění ze dne na den. Pravidla a rituály je tedy zase zpátky usazují a vytvářejí jim prostředí, které je bezpečné a můžou se v něm orientovat. Zároveň to pomáhá udržovat i ducha celé skupiny a společnou identitu, sounáležitost a pocit důvěry, což je důležité, aby práce mohla být intenzivnější a hlubší.

Jaké konkrétní rituály na skupinách využíváte?

Jsou hodně spojené se začátkem a koncem skupiny. Pokaždé třeba zapalujeme svíčku a říkáme si, kdo se dneska z jakého důvodu omlouvá a proč na skupinu nedorazí. Když mluvíme, předáváme si určitý předmět jako takový „totem slova“. A na konci pak každý, klidně jedním slovem, řekne, jak se měl. Jsou to klasické, opakující se věci, které ale mají své pevné místo. Většinou je v nich prostor pro každého a umožňují nám cítit, že jsme tam v jednu chvíli všichni společně.

Spolupracujete intenzivněji i s rodinami dětí?

Jsme rádi, když se nám daří scházet se v pravidelných intervalech i s rodiči dítěte. Bavíme se společně o tom, jaký má pro ně i pro dítě celý proces přínos, jaké pozorují změny, s čím jsou spokojeni, a s čím naopak ne. Bohužel ti, se kterými bychom tenhle kontakt nejvíce potřebovali, jsou nejhůře dostupní.

Na čem spolupráce vázne?

Část rodin, která je už zachycena v rámci sociálního systému, cítí, že daný systém může fungovat do určité míry represivně. Umí zakazovat, přikazovat a kontrolovat, což v nich vytváří spíše nedůvěru a obavu. Hodně se proto snažíme zdůrazňovat, že my nejsme ona represivní část a to, že se s námi budou o daných tématech bavit, neznamená, že selhávají. Druhým faktem je, že pro mnohé je obtížné si vůbec nějak zorganizovat čas. Když třeba řeší vážné existenční otázky, tak nějaká schůzka s terapeutem jde v jejich osobním programu prostě stranou.

Představuji si, že děti, které ve své rodině citově strádají, můžou mít větší tendenci k vám, jakožto terapeutům, přilnout. Jak těžké je v tomhle směru udržovat hranice?

Jsou to častá témata našich supervizí. Samozřejmě se stává, že děti přilnou, ale je důležité pracovat s nimi na tom, že i náš vztah má určité mantinely. Jsme v pozici osob, na které se můžou obrátit a o kterých ví, že jim rozumí. Ale nemůže to být o tom, že by vznikla vazba, která by měla na sto procent suplovat tu rodičovskou. Do takové míry se to navíc téměř nikdy nestane, protože i když jejich rodiče zrovna moc dobře nefungují, tak děti mají potřebu, aby byli dobří, a chtějí je mít rádi. Netouží po tom přemazávat je jinými osobami.

Jsou si rodiny, v nichž se objevuje závislost, do jisté míry něčím podobné?

Nemusí jít jen o rodiny závislých, ale většinou se setkáváme s tím, že jsou pro děti zmatečné nebo nepřehledné. Věci, které jeden den platí, jsou druhý den jinak. S nepředvídatelností a nestabilitou souvisí i to, že se plány nedotahují nebo ve výsledku nedopadnou tak, jak bylo domluveno. V rodinách chybí i rituály ve smyslu, kdy se vstává, chodí spát, nebo kdy se všichni společně potkávají. Pro děti je právě tohle to klíčové, pro co si do skupiny chodí a co na ní doceňují. Když třeba vyjíždíme na pobyty mimo Prahu, těší se na to, že budou mít pevnou strukturu – společně vstáváme, jíme, nebo se dělíme o práci. Navíc vždycky podle klíče, na kterém jsme se domluvili a který je spravedlivý. Někdo by řekl, že to jsou maličkosti, nebo dokonce otrava, ale pro děti to tak ve výsledku není. 

Přichází tahle zpětná vazba od dětí spontánně?

Velká část zpětné vazby je spontánní v danou chvíli, ale část je i od rodičů. Některé děti se snaží momenty, které ve skupině zažívají, přenášet i domů do vlastních rodin či dalších kolektivů, a vést je tak k tomu, aby začaly fungovat jinak. Když děti najednou říkají, že by třeba taky chtěli jíst společně nebo dodržovat to, co bylo domluveno, jako to zažily na výjezdu nebo na skupině, jsou z toho rodiče často překvapení. 

Probíráte s dětmi téma závislosti v rodině napřímo, nebo se spíš zaměřujete na konkrétní potíže, se kterými se ony samy ve svém životě potýkají?

Hodně vycházíme z toho, s čím přicházejí děti, a ony ve většině případů v rámci skupiny tahle témata explicitně nepojmenovávají. Problémy ale samozřejmě postupně vylézají. Motiv toho, že rodiče jsou nespolehliví a že si nemůžou být ničím moc jistí, se objevuje pravidelně. V každém případě děti hodně využívají prostor k tomu, aby řešily svoje vztahy s vrstevníky, což samozřejmě taky pramení z toho, jak jim to funguje doma. Řešíme s nimi tedy hlavně konkrétní věci, se kterými mají možnosti něco samy udělat. U starších dětí se dá už lépe pracovat s tím, jaký zaujímají postoj, jak můžou samy sebe ochránit a situaci zvládnout. Téma závislosti a závislého rodiče se nám tedy daří oslovovat i nepřímo. 

Jak těžké je pro děti odlišit, že je sice dobré tady pro svého rodiče být a podpořit jej, ale zároveň je potřeba sám sebe ochránit před přílišným sebeobětováním?

To je oblast, na které s dětmi často pracujeme. Hlavně u starších, kteří mají mnohdy tendenci se v podstatě stávat rodiči svých rodičů. Vzpomínám si na dívku, která opakovaně sháněla svým rodičům práci a zajišťovala chod domácnosti. Jenže tohle není její úkol. Děti potřebují prožít normální dětství, pubertu, trochu blbnout a nepřebírat odpovědnost, která jim nenáleží. Měly by v první řadě rozvíjet samy sebe a rodič by tam měl být pro ně. Učíme je tedy, aby rozpoznávaly, že máma nebo táta nejsou v pořádku, potřebují pomoc a že je dobře, že to tak cítí, ale že teď není jejich úkolem obětovat jim svůj život, dělat věci za ně a zachraňovat je.

Umí si samy děti říct o pomoc, když ji potřebují?

Pokud vyrůstají ve špatně fungující rodině od dětství, často je ani nenapadne, že se něco děje špatně, protože neznají jiný model. Případně to pouze vytuší ze srovnání s rodinami vrstevníků ve třídě, nebo v partě. Starší děti už se dokážou ozvat o něco lépe, ale na druhou stranu se u nich objevuje pocit, že si o pomoc nemůžou tak jednoduše říci, protože jejich příběh je těžký a nejde s ním jen tak vyjít ven. V tom může být zase hodně nápomocná právě skupina, kde můžou sdílet, co je trápí, štve a trochu tam upustit páru. Samy říkají, že se nemůžou svěřit jen tak někomu, protože ne každý jejich situaci porozumí, a zdaleka ne každý o ní chce slyšet.

Rozhovor vedla redaktorka Alice Zoubková s terapeutem Bc. Filipem Kadlecem. 

Zaujal Vás článek a chcete pravidelně dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru a sledujte nás na facebooku.

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

Související literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně.