Mozek potřebuje mámu
Jako klinická ředitelka ústavní léčby pro těžce narušené adolescenty jsem pracovala s chlapcem, který – mimo jiné – podpálil svůj dětský domov, píše ve svém článku Sebern Fisher, psycholožka, která proslavila neurofeedbackovou léčbu traumatu. Jeho matka po sedm let trpěla poporodní depresí a otec coby alkoholik své ženě neuměl nabídnout pomoc ani se postarat o syna. Přestože za sebou neměl zneužívání ani zjevné zanedbání péče, byl jedním z nejnebezpečnějších chovanců, které jsem kdy léčila. Neměl empatii ani svědomí a nechápal souvislosti příčin a následků. Po několika měsících v ústavu jeho matka požádala o propuštění – a ústav jej navzdory mým námitkám nechal jít.
Po dvou týdnech utekl z domova; krátce poté se nakazil HIV a snažil se infekci předat co největšímu množství dalších lidí. Tento chlapec netrpěl: chybělo mu „self“ nebo schopnost prožívat utrpení. Tou dobou ale neexistovaly prostředky, kterými bych jej mohla léčit. Ani já, ani jeho matka jsme pro něj neexistovaly – a bez terapeuta není terapie. Když jsem roku 1996 objevila neurofeedback, chtěla jsem si děti, kterým jsme nepomohli, pozvat zpátky – a tento chlapec by byl prvním z nich. S neurofeedbackem bych měla naději, že bych zvládla přetvořit tu nejplastičtější oblast jeho mozku, pravý orbitofrontální kortex.
Orbitofrontální kortex je kousek mozkové kůry přímo nad očima (orbit – oční důlek; frontální – vpředu). Účastní se vědomí, motivace, zpracovávání emocí, morálního úsudku, schopnosti empatie – a hraje zásadní roli v sebeovládání. Úzce souvisí se vznikem závislostí a jeho poškození se projevuje například neschopností chápat sociální vztahy a disinhibovaným chováním – třeba neregulovanou sexualitou, kompulzivitou nebo nadáváním (činnost orbitofrontální kůry je abnormální například u pacientů s Tourettovým syndromem).
Sebern Fisher proto léčí posttraumatickou poruchu – a další poruchy osobnosti a attachmentu, které chápe jako důsledek dřívějšího traumatu – neurofeedbackem. Pomocí EEG při terapii snímá činnost mozku pacienta, v tomto případě aktivitu amygdaly nebo OFC. Okamžité počítačové zpracování dat potom dává klientovi zprávu o tom, jakým způsobem jeho mozek v danou chvíli funguje, jestli se blíží „cílům“, které nastavil terapeut, nebo ne.
Klient se tak může učit svůj mozek aktivovat jiným, vhodnějším způsobem. Neví sice, jak přesně by měl zintenzivnit nebo utlumit činnost mozku v určité oblasti – ale pomocí okamžité zpětné vazby se to postupně učí, podobně jako nás přepadávání na jednu nebo druhou stranu nakonec naučí udržet rovnováhu na kole. Mozek je zároveň plastický a neustále se mění. Pokud taková terapie pravidelně pomáhá aktivovat určitou oblast – třeba orbitofrontální kůru, její neurony přirozeně rostou.
Celý článek najdete na: https://psychologie.cz/mozek-potrebuje-mamu/
