Exekuce není konec. Neziskovky mohou dítěti zaplatit obědy v jídelně či poskytnout potravinové balíky

Periodikum
lidovky.cz
Obrázek
Holčička připravuje zdravou snídani

Říká se, kdo rychle dává, dvakrát dává. I ono "dávání", tedy pomoc, o niž v tíživé situaci někoho žádáme, má svá pravidla. Někdy se zbytečně zlobíme na pomalost

úřadů, sociálních pracovnic, neziskových organizací. Realita může být taková, že tyto instituce narážejí spíš na zbytečnou bariéru z naší strany. Představa, že stačí zavolat, napsat dopis, kde popíšeme svou zoufalou situaci, a druhý den nám na účtu přistanou peníze, neplatí.

Úřady přiznávající dávky zadávají naše informace do systémů, z nichž vypadneme třeba kvůli nedodání nějakého údaje. Profesionální neziskové organizace zase cítí zodpovědnost za dary a peníze dárců a nemohou jejich velkorysost zklamat. Proto i ony potřebují doklady a důvěryhodný, ověřitelný životní příběh žadatele. Ne proto, aby někoho soudily a hodnotily. I ony musejí zachovávat mlčenlivost o osobních datech. Pomoc, která má být rychlá, férová a účelná, se totiž opírá o jistá pravidla.

Pečlivé vyplnění žádosti

Alena Lemerová a Dita Kubisková jsou zkušené koordinátorky Patrona dětí, charitativního projektu Nadace Sirius. Jejich rukama prošly během tří let trvání organizace stovky žádostí o pomoc v nouzi. Shodují se, že žadatelé si dobu čekání na pomoc někdy zbytečně prodlužují sami. Nejdůležitější je totiž dávat pozor při vyplňování žádosti a veškeré údaje napsat dobře. "Zní to jako banalita, ale řada lidí nepošle správně napsaný e-mail, který aktivně používají a z něhož se mají dozvídat důležité informace, co mají dělat dál, co potřebujeme případně doložit nebo podepsat. Potom marně čekají a diví se, že se nic neděje," upozorňuje Dita Kubisková. "Je potřeba čas od času také kontrolovat spam a nebát se používat naší klientskou zónu – tam je vše přehledné," připomíná ještě drobnost Alena Lemerová. Chybou dle koordinátorek bývá, že žadatelé včas nedoloží potřebné doklady a nereagují ani na volání nebo SMS zprávy. Zkrátka je třeba vyhradit si dostatek času a pozornosti na vyplnění žádosti, připravit si do mobilu či počítače kopie dokladů a před odesláním zkontrolovat e-mail.

Kdy si říct o pomoc?

Když jsme až po uši ponořeni v neustálém řešení svého problému – nemáme nadhled a nevidíme žádné východisko.

Když naše problémy začínají ovlivňovat život našich dětí nebo osob na nás závislých.

Když se (pokud jde o materiální problémy) situace blíží ke krajnosti, jako je například vystěhování z bytu.

Když se několik týdnů (měsíců) "točíme v kruhu" – opakovaně se nám vracejí stejné situace, a my nechápeme proč a neumíme s nimi zacházet.

Když se nám v hlavě víří katastrofické myšlenky, které nejsme schopni jakkoli ovládat.

Když zažíváme nepříjemné pocity a stavy, a nedokážeme odhalit proč – patří sem i "nevysvětlitelné" úzkosti, strach, stažený žaludek, bušení srdce, zimnice…

Když na materiální a praktické starosti reaguje tělo psychosomaticky vleklými nebo nárazovými zdravotními obtížemi – často se vracejícími virózami, bolestmi zad nebo zubů, ženskými obtížemi, problémy s menstruací, u mužů třeba problémy s erekcí, vysokým krevním tlakem apod.

Ty skutečně profesionální organizace mají nějaký systém kontroly, aby dobroty dárců nezneužívali podvodníci. Patron dětí má například tzv. Patrona – tedy člověka, který dítě a rodinu dobře zná a může potvrdit, že pomoc opravdu potřebuje. Tady je dle koordinátorek nejlepší volit někoho z oficiálních organizací (sociálního pracovníka, učitele, lékaře, pracovníka volnočasových organizací…), který žadateli případně sám pomůže žádost o pomoc sepsat.

Podle koordinátorek je mnohdy zarážející spíš to, kolik lidí, kteří by pomoc skutečně potřebovali, se o ni říct ostýchá. "Člověka vždy zaskočí, v jakých podmínkách žijí některé osamělé mámy s dětmi," říká k tomu Alena Lemerová. "Děti spí na nafukovacích matracích. Dostávají plátek toastového chleba ke svačině, na obědy ve škole nechodí, protože na ně máma peníze nemá, a pak jsou v družině bez oběda do tří čtyř hodin odpoledne. Nepřísluší mi hodnotit, jen mi v hlavě táhne, jak je smutné, že nemají z blízkých ani přátel nikoho, kdo by jim pomohl. Nebo si toho z okolí nikdo nevšimne?"

V kontrastu s nimi jsou pak podle ní lidé, kteří zkoušejí žádat o nadstandardní dar, například trampolínu za 40 tisíc…

Brněnská psycholožka Alena Plšková a spolupracovnice Patrona dětí vysvětluje, proč často necháme svůj menší problém dojít až velkému průšvihu (klasický je případ s dluhy a exekucemi), místo abychom si včas řekli o pomoc. "Náš ostych přiznat se, že jsme v úzkých, ovlivňuje výchova i zkušenost. Hlavně starší a střední generace byla zvyklá, že si nikdy nesmí stěžovat. Co si kdo sám navaří, ať si taky sní, i kdyby se měl udusit. Někdy se i blízcí přátelé dozvěděli, že se jejich kamarádka stará o mentálně postiženého sourozence, až po letech. Často až když zkolabovala."

Zablokovat tak přirozenou věc, jako je prosba o pomoc, dokážou i dominantní jedinci, orientovaní na výkon a výsledek a zvyklí vítězit. Ti věří, že se dá tvrdou prací a dobrým plánováním vše vyřešit. Samostatnou kapitolou jsou pak ženy, jež podporují všechny ostatní kolem sebe do sebezničení. Ani si neuvědomí, že by pomoc potřebovaly samy.Exekuce není důvod k zatracení

Celkem 783 053 obyvatel Česka vedla v roce 2019 centrální evidence exekucí s počtem 4 476 069 exekučních řízení, vyplývá z oficiálních údajů Exekutorské komory ČR. Ani dluhy a exekuce nejsou nic k chlubení, zároveň ale ani k věčnému zatracení a trestání dětí, které za prohřešky rodičů nemohou. Jenže exekuce bývají důvodem, proč se lidé propadají ve svém finančním marasmu ještě hlouběji. Neodváží se hledat pomoc ani u neziskových organizací. Dílem právě ze studu, že by se měli ke svým dluhům přiznat, dílem z pocitu, že by stejně o pomoc z jejich strany přišli. Pletou se, jen musejí s barvou ven, aby byla pomoc účinná.

U příležitosti třicátého výročí pádu komunistického režimu provedl v roce 2019 Český rozhlas velký výzkum, v němž sociologové rozdělili českou společnost do šesti společenských tříd. Do které z nich patříte vy?

Zajištěná střední třída je podle výzkumu nejmajetnější z nich. Nastupující kosmopolitní třída má oproti ní menší majetek, který ale může rychle stoupat díky kontaktům, kulturnímu kapitálu a jazykovým a digitálním dovednostem. Dohromady tyto dvě prosperující třídy tvoří zhruba třetinu společnosti, píše iRozhlas.cz.

Do některé z nižších středních tříd pak spadá polovina české populace. Jsou to členové tradiční pracující třídy se solidním příjmem a majetkem, kterým ale chybí další zdroje. Ohrožená třída má naopak dobré kontakty a často i vzdělání a kulturní přehled, svůj potenciál ale nedokázala naplnit a přetavit ve vyšší příjem či majetek. Unikátní pro Česko je podle autorů výzkumu třída místních vazeb – lidé těžící z toho, že mají vlastní nemovitost a dobré kontakty tam, kde bydlí, z hlediska ostatních kapitálů jsou ovšem spíše chudí. Každý šestý člověk pak spadá do strádající třídy. Sociologové ji tak podle Českého rozhlasu nazvali proto, že její členové postrádají všechny typy kapitálů – příjem, majetek, sociální kontakty i kulturní zázemí a nové typy kompetencí.

Pomáhající organizace nejsou ani moralisté, ani – pokud to tedy není součástí jejich pracovní náplně – nositelé finanční osvěty. Důvod, proč o exekucích potřebují vědět, je čistě praktický. Neziskové organizace, které vědí o exekucích, neposkytují finanční pomoc ani takové dary, jež by mohl exekutor zabavit. Mohou ale pomáhat nezbytnou materiální pomocí, jako jsou třeba potravinové balíky, zaplacení obědů dětem v jídelně přímo na účet školy, uhrazení zájmových kroužků… "Přiznání se k pravému stavu své finanční situace beru i jako projev vzájemné důvěry. Život je příliš složitý na to, aby někdo někoho soudil. Všichni děláme chyby, ale nelze hazardovat s laskavostí dárců," říká Daniela Balajková, která všechny údaje v Patronovi dětí prověřuje v oddělení risku.

Celý text a více informací najdete zde: https://www.lidovky.cz/byznys/moje-penize/exekuce-neni-konec-neziskovky-mohou-diteti-zaplatit-obedy-v-jidelne-ci-poskytnout-potravinove-baliky.A201223_113738_moje-penize_ssu