5 příběhů ze života dětí a jejich rodičů očima dětského psychologa

Datum publikace: 25. 02. 2021
Periodikum
pronaladu.cz
Dlouho jsme nad uveřejněním tohoto drsného článku váhali. Protože však na pronaladu.cz usilujeme o co nejširší výběr témat, rozhodli jsme se ho použít. Jakkoli je to smutné, máme za to, že bohužel ilustruje dosti výstižně ne tak moc vzácnou realitu.

Jsem dětský psycholog a někdy mám opravdu dost. Ničí mě rodiče, kteří své děti psychicky mrzačí. Drtivá většina psychických problémů totiž pochází z dětství, přesněji řečeno, od rodičů. To oni jsou vzorem, který dítě napodobuje. U více než poloviny dětí, které k psychologovi posílají lékaři nebo učitelé s podezřením na různé poruchy (právě tak se ke mně většina klientů dostává), by jediná správná diagnóza musela znít takhle: dospělí kolem dítěte jsou idioti.

1. Čtyřletý klučina se chová agresivně, vrhá se na jiné děti na hřišti, ubližuje mladší sestřičce. Stačí desetiminutový rozhovor s otcem a matkou a všechno je zřejmé. V rodině ani dospělí neznají výraz „promiňte“, „prosím „ a „děkuji“. Zvykem je na sebe řvát, vyhrožovat si „… ti jednu vrazím“ a tak dále. To nejlaskavější, co v mé přítomnosti dítěti řekli, bylo: „Drž hubu, dacane!“ Otčímovi dítěte (přestárlému fanouškovi techna, kterému je podle občanky skoro čtyřicet a mentálně asi tak 13-14 let) připadá jako fakt dobrý fór naučit dítě, aby babičce na cokoli odpovídalo „Drž hubu, ty stará krávo“. Zkrátka, chlapec žádnou poruchou netrpí, pouze napodobuje rodiče.

2. Šestiletá holčička Jana o sobě mluví výhradně v mužském rodě jako o Honzíkovi. Porucha sexuální sebeidentifikace? Nic takového. Maminka s tatínkem chtěli zkrátka dalšího chlapečka a od dětství dítěti říkají, jaká škoda je, že se narodilo jako holčička. Na jakýkoli náznak slabosti reagují slovy: „Snad nebudeš jako holka!?“ (Nevadí jim, že jejich dítě skutečně je holka?!). Prosbu o zakoupení hezkých botiček vnímají jako důkaz, že z dcery vyroste prostitutka. Tohle slovo už Jana dobře zná. Se starším bratrem rodiče nadělají jako s princem, je to přece chlapec, že. Jana měla na výběr jen dvě možnosti. Buď navěky zůstat člověkem druhé kategorie, nebo se pokusit stát člověkem kategorie první. Zvolila si druhou možnost, což je zcela normální reakce člověka se zdravou psychikou, i když je ještě malý. Co je skutečně nenormální, takhle zamotat chytré a na svůj věk neobyčejně rozumově vyspělé dívence hlavu – v předškolním věku!

Celý článek najdete zde: https://www.pronaladu.cz/5-pribehu-ze-zivota-deti-a-jejich-rodicu-ocima-detskeho-psychologa/

Související články:
příběhy dětí