Zobrazit menuSkrýt menu

Ministryně školství pro Šanci Dětem: Inkluze už je na řadě škol praxí

Publikováno: 20. 4. 2016, aktualizováno: 12. 10. 2017 | Zdroj: sancedetem.cz

Slovo inkluze je v posledních měsících slovem hojně skloňovaným a uváděným. Na někoho působí jako zaklínací formulka pro něco neznámého, čeho je namístě se obávat, jiný vyčkává, co se ze všeho vyvrbí. Portál Šance Dětem se proto rozhodl za tímto účelem oslovit osobu zřejmě nejpovolanější: ministryni školství Kateřinu Valachovou.

Koho nemůže inkluzeinkluzivní vzdělávání nechat chladnými, to jsou rodiče školou povinných dětí. Logicky i oni jsou totiž nyní často zmítáni mezi dvěma břehy názorů, zda je čeká změna k lepšímu, či naopak. Než se níže dostaneme k obecným otázkám a odpovědím ministryně školství na toto téma, s pomocí literatury se pokusme s inkluzí blíže seznámit.

Například Pedagogický slovník formuluje pojem inkluze jako: „... zapojování postižených do hlavního proudu dění ve společnosti. Používá se také jako synonymum integrace. Snaží se odstraňovat diskriminaci zdravotně postižených ve vzdělávání, socializaci, enkulturaci i ergotizaci. Opakem inkluze je exkluze. Inkluze se často nepřesně používá jako ekvivalent integrace."

Odborná literatura obecně uvádí, že inkluze je principem a filozofií, která předznamenává, že školy by měly vytvořit unifikovaný systém vzdělávání všech žáků dohromady, a to při zachování stejné úrovně kvality ve vhodných věkových skupinách, raději než zachovávat již existující strukturu postavenou na duálním systému, který segreguje studenty a učitele.

Dá se tedy chápat jako stav, kdy se člověk (dítě) s postižením rodí do společnosti, která akceptuje jeho odlišnost a odlišnost každého svého člena, kdy je tedy normální být jiný. Je to stav, v kterém se takové dítě rodí do společnosti, která se nad jeho stavem vůbec nepozastavuje. Jedním z asi nejdůležitějších kladů inkluze a inkluzivního prostředí (školy) je tedy poznání, že všechny děti mají nějaké dary nebo nadání, které mohou být přínosem pro ostatní, a jejich odlišnost obohacuje učení a vyučování. Součástí filozofie inkluze je i přesvědčení, že každý člověk získává tím, když se naučí lépe rozumět druhým a vážit si jich.

↑ nahoru

Paní ministryně, proč se podle Vás veřejnost začala nyní tak bát inkluzivního vzdělávání?
Těch důvodů je několik, ale já hovořím v těchto souvislostech hlavně o velkém pokrytectví. U nás společné vzdělávání dětí - nebo chcete-li inkluze - už totiž minimálně deset let probíhá. Co je ale také pravda, je to, že učitelé, děti i rodiče doposud neměli žádnou skutečnou podporu - a to nejen odbornou, ale ani finanční. Myslím samozřejmě finanční podporu z hlediska potřeb těch dětí, které je třeba v takovém případě zajistit. Školy do té doby zatím nic takového neměly. Domnívám se, že jak učitelé, tak i rodiče a děti mají nyní zkrátka obavu, pokud pokračujeme touto cestou, jestli budepodpora konečně realitou a jestli skutečně přijdou i ty finanční prostředky.

Takže de facto jde o situaci, kdy je spousta lidí již vlastně začleněná do inkluzivního vzdělávání, ale ani si to neuvědomila - je to tak?
Dá se to tak říci. Na besedách s učiteli se mně velmi často stává, že paní učitelka líčí situaci v rámci malotřídky v menší obci. Učí tam deset dětí, z nichž dokonce mnohdy i šest vyžaduje vyšší míru podpory. A řekne: ‚A teď do toho přijde ještě ta inkluze.' Z hlediska inkluzivního vzdělávání si přitom neuvědomuje, že ho již praktikuje. Možná je nečekaná, nezvaná, ale zkrátka už to je na mnoha místech v České republice skutečnost a praxe.

Je ale též pravda, že učitelé o všech výzvách a úkolech, které na ně v posledním období kladou rodiče, společnost a koneckonců i politici, mluví jako o něčem, co je samozřejmé, i když dosud na to byli vždy sami. Pokud tedy ty debaty, třeba i o inkluzivním vzdělávání, slyším, přijde mi, že v rámci učitelské profese i mezi speciálními pedagogy nebo výchovnými poradci panuje zatím skutečně vysoká míra nedůvěry či stresu a frustrace. S tím, že - upřímně - ministerstvu školství a vůbec systému nikdo moc nevěří, k tomu učitelé mají dlouholetou zkušenost, že každý přijde s mnoha novinkami, ale před tabulí a žáky zůstane pak ten učitel sám. To určitě je přítomno a i velmi prožíváno ze strany učitelů.


Zmínila jste, jak a z jakých důvodů se nyní mohou cítit učitelé. Co od inkluze podle Vás mohou čekat rodiče dětí?
Především společné potřeby vzdělávání bez ohledu na to, zda se jedná o děti nadané nebo děti, které mají nějaké zvláštní potřeby, že jsou například na vozíčku. Určitě je správně, když tyto děti spolu žijí v dané obci, hrají si, potkávají se, že se stane přirozeným, pokud se budou tyto děti potkávat i ve škole. Myslím, že to nakonec snad ani nikdo nezpochybňuje.

To, v čem ale panuje obava rodičů obou stran - tedy rodičů, kteří mají děti zdravotně postižené, i rodičů, kteří mají to štěstí, že jejich děti nemají takovéto potřeby - je to, že se na jedné straně bojí, zda v případě té školy skutečně budou potřeby jejich dětí opatřeny. A na druhé straně jsou zase obavy rodičů dětí, které nemají zvláštní potřeby, ti se bojí, zda jejich vzdělávání nebude nějak zpomaleno či méně kvalitní.

Dá se tedy vlastně říci, že teď se tak nějak všichni bojí všech. Myslím si, že je proto důležité říct, že v naší republice, v našich školách... společné vzdělávání ve stovkách až tisících škol už probíhá. Týká se osmdesáti procent dětí, které mají takovéto zvláštní potřeby vzniklé třeba zdravotním postižením, zvýšenými vzdělávacími potřebami či potřebami spojenými se znevýhodněným sociálním prostředím. Zahrnout se do toho dají i děti, které pocházejí z prostředí, které třeba není tak podnětné, jak bychom si přáli z hlediska vzdělávacích potřeb. Všechny tyto děti v již takřka osmdesáti procentech opravdu již do běžných škol chodí. Takže to není nic nového. Důležité je si říct a přiznat si, proto mluvím opět o pokrytectví minulých deseti let i těch politiků, kteří se dneska tváří, že zachrání učitele, děti i rodiče před jakousi tajemnou inkluzí, že ve skutečnosti zapírají fakt, že společné vzdělávání probíhá. Oni selhali, protože v minulých letech nezajistili ani učitelům, ani dětem a jejich rodičům to, co zajistit měli. Tím mám na mysli reálnou podporu, aby na to ti všichni nebyli sami. Nechali je chodit doslova od čerta k ďáblu, rodiče si museli sami mnohdy těžko a složitě najít školu, která byla potřebám jejich dítěte otevřená. A školy musely s málo penězi vyjít mnohdy na úkor platů učitelů, aby mohly hradit asistenta pedagoga. Je třeba přiznat, že takováto situace byla a v řadě případů pořád je. Ale teď je naděje, že se to změní.


Nač mají dítě připravit rodiče, pokud bude navštěvovat školu, v které bude fungovat inkluzivní vzdělávání?
Sama jsem maminkou dvou malých dětí, dcera od září nastupuje do první třídy, a přiznávám, pokud se přátelíme s mými různými kamarády, je pro nás normální, že se moje děti úplně přirozeně setkávají v rámci her a vzájemných návštěv s dětmi, které mají Aspergerův syndrom nebo mají některou poruchu autistického spektra či třeba Downův syndrom. Z mého pohledu to není nic zvláštního - takové děti tu jsou, žijí s námi. Moje děti jsou zvyklé na to, co to znamená, a jsou to jejich kamarádi. Tak bych chtěla ubezpečit i ty rodiče, kteří mají obavu z toho, že se dosud s žádným takovým dítětem nesetkali, aby k tomu přistupovali tak, že jsou to děti, které mají speciální potřeby, ale neznamenají přítěž pro jejich potomka. A aby to takto též dávali najevo svým dětem. Naopak - v dobře organizované třídě to může znamenat přínos pro všechny zúčastněné. A když říkám v dobře organizované třídě, mám samozřejmě na mysli i to, že je vše rovněž finančně zajištěné a pokryté. Děti se speciálními potřebami v rámci běžného kolektivu dosáhnou na vyšší výstup a zase naopak děti, které mají to štěstí, že nemají speciální potřeby, ale třeba jsou dokonce mimořádně nadané, tak mohou k tomuto svému nadání získat i to, co se učí touto zkušeností. Tedy schopnost vyjít s různými lidmi, umět si porozumět, umět se navzájem vnímat.

Všechny ty zkušenosti - zdůrazňuju však, že ale musí existovat reálná podpora a finanční zajištění - jsou předpokladem pro to, že se nemusejí rodiče ničeho bát. Naopak, měli by se bát jen toho, kdyby se dál nic nestalo. Jen bychom seděli a říkali si: ‚Už se nám sem ta tajemná inkluze vloudila, nebudeme tedy nic dělat, nebudeme se zajímat o to, zda ta podpora funguje nebo peníze máme, nebo nemáme.'

Všechny ty případy, co se v poslední době objevují v médiích, svědčí přitom vždy hlavně o selhání společného vzdělávání. Pramení z toho, že nám dosud něco chybí. Chybí nám ta podpora učitelů, rodičů i dětí a chybí nebo chyběly nám zatím ty finance. To ale mění nyní novela, kterou schválil v minulém roce Parlament ČR a prezident. Pokud bychom to chtěli dál odkládat, odmítneme tím tu momentálně nabízenou pomocnou ruku. Jen díky ní můžeme zabránit přitom tomu, aby už ty špatné zkušenosti nebyly.


Tím se dostáváme do fáze, kdy je namístě se zeptat i na nějaká nepochybně existující úskalí inkluzivního vzdělávání. Co třeba v této souvislosti často zmiňované riziko šikany?
Co se týká šikany, byl bych velmi nerada, pokud by se se společným vzděláváním spojovala. Šikana je důsledek nezdravých vztahů ve škole, způsobených většinou všemi aktéry, a rozhodně tam neplatí žádné rovnítko a není ani vědecky prokázané, že by tato situace, kdy se děti vzdělávají společně, znamenala zvýšenou pravděpodobnost vzniku šikany. Naopak - řada odborníků a dětských psychologů říká, že ne. Podle nich toto prostředí spíše vede k tomu, že se projevuje, jak děti mají ochranářské tendence, pokud se s nimi dobře pracuje. Vůbec se tedy nedá říci, že by z inkluzivního vzdělávání byla stvořena nějaká rychlá zkratka vedoucí k tomu, že by jedny děti šikanovaly ty, které jsou jiné.

Šikana existuje. Když se setkávám s rodiči, dozvídám se, že jejich děti se s ní opravdu poměrně často setkávají. Ale důvody jsou jiné - často třeba proto, že se dítě víc hlásí ve škole nebo je šikovné, nadané, spolupracuje s učitelem. Proto se některé děti stávají oběťmi šikany. Šikana v našich školách a její řešení bude i do budoucna mnohem složitější oříšek, než abychom to vše smrskli na to, že je to způsobeno například tím, že některé děti mají zvýšené vzdělávací potřeby. To ne. Takhle to nefunguje. Určitě bych chtěla říct, že špatné příklady toho, čeho se pak lidé obávají, velmi často plynou z pokrytectví, které tady deset let je a které jsem již zmiňovala.

Už v roce 2005 došlo ke zrušení zvláštních škol, nastolili jsme cestu společného vzdělávání ve školách, vybádali jsme, že děti jsou spojeny s nějakými speciálními potřebami vzdělávání. Ale už nikdo nezajistil, aby učitelé měli dostatečnou podporu, aby ve školách byli přítomni školní psychologové, speciální pedagogové, nezajistili jsme, aby ty děti, které potřebují asistenta pedagoga, ho nejen dostaly, ale aby na ně ta škola dostala taky finanční prostředky. To jsme nezajistili a deset let se o tom nikterak silně nemluvilo. Protože se snažím být optimistou, z mého pohledu tedy, jestli je něco dobrého na tom, co se v poslední době děje, je dobré to, že se konečně všichni probrali a poctivě popisují, co to všechno znamená a jak je to náročné pro učitele, pro děti i rodiče.

Proto je důležité, abychom odvedli dobrou práci a naše české školy byly prostředím, kde každé dítě dosáhne na to nejlepší vzdělání a nemusí se mezi svými vrstevníky navzájem jedno druhého obávat. Měli bychom se dostat do stadia, v kterém se nemusí vzájemně ani rodiče mezi sebou osočovat, jestli jejich děti jsou méně kvalitně vzdělávané a kdo za to může. To skutečně chce ještě hodně dopracovat, ale já tvrdím, že jsme za posledních několik měsíců udělali hodně. Do začátku nového školního roku uděláme ještě víc a rozhodně jsem si jistá, že až úplně naběhne ta nejsilnější míra podpory, kterou ta novela školského zákona předpokládá, tak se domnívám, že ta situace bude pro všechny klidnější a fér.


Existují v tuto chvíli nějaké analýzy toho, kolika dětí se nakonec inkluzivní vzdělávání u nás dotkne?
S určitou nadsázkou se dá říci, že se společné vzdělávání dotkne všech dětí. Někteří sice tento můj výrok ještě na podzim do určité míry skandalizovali a začali ho vykládat tak, že všechny děti sebereme ze všech možných škol a všechny je nastrkáme do spádové školy bez ohledu na jejich potřeby, bez ohledu na vůli jejich rodičů. To je samozřejmě nesmysl. Rodiče si pořád volí a budou volit svoji školu, jak si přejí, ale fér je to, že si mohou zvolit takovou, jakou si opravdu přejí, a svobodně. Ne že budou trpět stresem, kde najdou tu školu, která jejich dítě přijme a bude na to připravená. To mně přijde mnohem pravdivější, než je to doposud, s čím se musejí ti rodiče poprat. Nerušíme ani speciální školy, jak by se někdo mohl pod tlakem všech nepřesných informací domnívat.

Znamená to, že naše vzdělávání v naší republice jako celek není plně inkluzivní, nejedná se ani o plošnou inkluzi, jak někdo straší a volá. Běžné školy i speciální školy jsou v ČR vedle sebe a rodiče si zvolí podle potřeb svého dítěte, kterou školu preferují, a my do budoucna na tom nic neměníme. Zdůrazňuji to i proto, že někdy ze speciálních škol zaznívá strach, jaká bude jejich budoucnost, když se pořád mluví o běžných školách a společném vzdělávání.

Je důležité zopakovat, že speciální školy jsou součástí našeho systému, nic se na tom nemění a i do budoucna s nimi počítáme. A také s jejich podporou - nejen prostřednictvím našich národních finančních prostředků, i prostřednictvím peněz z Evropské unie. Pro běžné školy půjde do podpory kvality vzdělávání dětí, přípravy a vzdělávání učitelů z evropských prostředků 4,5 miliardy korun po dobu dvou let. Připravujeme ale i vyhlášení výzvy pro speciální školy. Říkám to schválně, jelikož vím, že často kolegyně a kolegové ze speciálních škol nesou velmi nelibě a mají pocit, že jsou diskriminováni v přístupu k evropským finančním prostředkům. Že se s nimi jaksi nepočítá. Není to pravda - rozhodně se s nimi počítá. Naše ministerstvo i prostřednictvím evropských peněz bude dál podporovat jejich aktivity v rámci speciálních škol.
  

Videozáznam rozhovoru najdete na hlavní stránce Šance Dětem, v rubrice: Víte, že...  



↑ nahoru

Vědělí jste?

  • Pojem „inkluze" se objevil v politické diskuzi v Evropě poprvé v 90. letech v kontextu vzdělávací politiky Salamanského usnesení. Na světové konferenci pořádané organizací UNESCO a španělskou vládou roku 1994 v Salamance na téma „Pedagogika pro speciální potřeby" s cílem „Vzdělání pro všechny" podepsaly vlády 92 zemí rezoluci, ve které propagovaly a stanovily si za cíl zásadní politickou a pedagogickou změnu ve vývoji inkluzivní pedagogiky, to znamená pedagogiky a školy pro všechny děti.
  • Z tohoto vzniklé inkluzivní vzdělávání („inclusive education") se již nezaměřuje - na rozdíl od integrace - na vzdělávací nebo výchovné problémy jednotlivých, dříve definovaných žáků, resp. na rozsah jinakosti, ale na společnost, na skupinu, třídu, na strukturu systému, ve kterém se mají vzdělávací podmínky a účast na vstupech do heterogenní studijní skupiny organizovat především společně. Účast znamená se společně učit s ostatními a pracovat s nimi při společném procesu učení.
  • Inkluze popírá vylučování některých lidí ze společnosti, jakékoli předsudky a diskriminaci. Úkolem je vybudovat společenství pečující o všechny a otevřené všem, prostředí, kde už děti se speciálními potřebami nejsou jiné, protože každé z nich má svou cenu.

Jaké jsou rozdíly mezi integrací a inkluzí?


Integrace

  • Zaměření na potřeby jedince s postižením
  • Expertizy specialistů
  • Speciální intervence
  • Prospěch pro integrovaného studenta
  • Dílčí změna prostředí
  • Zaměření na vzdělávaného postiženého jedince
  • Speciální programy pro studenta s postižením
  • Hodnocení studenta expertem

 

Inkluze

  • Zaměření na potřeby všech vzdělávaných
  • Expertizy běžných učitelů
  • Dobrá výuka pro všechny
  • Prospěch pro všechny studenty
  • Celková změna školy
  • Zaměření na skupinu a školu
  • Celková strategie učitele
  • Hodnocení učitelem, zacílení na vzdělávací proces


Poznámka: Pojmy integraceinkluze dosud nedosáhly definitivního vymezení v naší odborné literatuře ani ve vztahu k sobě navzájem. Pojem inkluze je spíše chápán v širším významovém smyslu ve srovnání s termínem integrace. V České republice se zatím častěji používal termín integrace. (Zdroj: osobnostnirozvojpedagoga.cz )

Kde hledat informace o inkluzi?

- www.inkluze.cz - stránky o. s. Rytmus o inkluzivním vzdělávání
- www.ferovaskola.cz - stránky Ligy lidských práv o inkluzivním vzdělávání
- www.inkluzivniskola.cz - stránky sdružení META o inkluzivním vzdělávání
- www.projektvahy.cz - metodiky pro inkluzi dětí se sociálním znevýhodněním skrze volnočasové aktivity
- www.rodicezainkluzi.cz

Další literatura:
BOOTH, T. and AINSCOW, M.: Ukazatel inkluze - Rozvoj učení a zapojení ve školách. Rytmus, o. s., 2007.
LANG, G., BERBERICHOVÁ, CH.: Každé dítě potřebuje speciální přístup. Praha. Portál, 1998
POKORNÁ, V.: Inkluzivní a kognitivní edukace. Praha. PedF UK, 2006
SPILKOVÁ, V. a kol.: Proměny primárního vzdělávání v ČR. Praha. Portál, 2005

 

Zpracovala a ptala se: Alena Hechtová
Foto: MŠMT

 

Čtěte také: Speciální pedagogické potřeby
                    Jak funguje inkluzivní škola?
                    Integrace a formy alternativního vzdělávání u žáků se zrakovým postižením

 

Pokud byste se chtěli v souvislosti s tématem šikany na cokoli zeptat renomovaného odborníka, pošlete svoji otázku na e-mail nazory@sancedetem.cz. Odpověď odborníka pro vás zdarma zajistíme, zašleme vám ji e-mailem a anonymně bude zveřejněna i na portálu Šance Dětem.

 

Nahoru

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS