Zobrazit menuSkrýt menu

Když s dítětem cloumají emoce

Publikováno: 6. 10. 2020, aktualizováno: 6. 10. 2020 | Zdroj: promaminky.cz

Nadpis je trochu zavádějící, ale mezi maminkami i rodiči často řešené téma. Když je toho vztekání a pláče moc, často sami nejsme úplně v klidu a uchylujeme se k různým řešením. Možná však jdeme z bláta do louže, nebo naopak. Chceme se vyvarovat toho, co dělali naši rodiče, ale nejde nám to a pak se jen víc trápíme. Jak z toho ven?

Co zaručeně nefunguje

Jako příklad si uveďme situaci, kterou zažíváme každý den, často i několikrát. Potřebujete se vypravit včas, do školky, k dotorovi nebo jen na hřiště či návštěvu. Když někam spěcháme a naléháme na dítě, většinou to neprobíhá v klidu. Nám záleží na tom vypravit se včas a tak spěcháme a myslíme si, že nám to dítě dělá schválně. Ale není to tak, ono ještě tolik nerozlišuje čas, nepřemýšlí dopředu, nedělá naschvály apod. Pokud je to jen trochu možné, dejte dítěti prostor a nespěchejte. Pokud vám za 20 minut jede autobus, oblečte dítě sami, ale pokud jdete jen tak na zmrzlinu, není kam spěchat. Občas, i když jdete do školky, dělejte, jako byste šli na hřiště a dopřejte si víc klidu.

Není třeba dlouhosáhlých zbytečných diskuzí, děti cítí naše emoce a stres. Pokud se hodíme více do klidu a budeme působit sebejistě, i dítě bude klidné a lépe spolupracovat. Starším dětem jednoduše řekneme “Moc se ti dnes nechce oblékat, viď. Je už však třeba jít. Zavážeš si boty sám, nebo ti mám pomoct?” Vždy jen popíšeme, co vidíme, nehodnotíme, řekneme, co potřebujeme vy a vybídneme ke spolupráci. Podobně to funguje i u čištění zoubků, jídla nebo i učení.

Jak se zbavit zažitého výchovného stylu

Pokud vás rodiče hodně bili nebo pořád křičeli, necítili jste se v tom dobře a možná jste si předsevzali, že vy dítě nikdy neuhodíte, nebo nikdy nezakřičíte. Jenže vy nic jiného neumíte a ve vypjatých situacích reagujete podobně jako vaši rodiče. Jedná se o černobílý výchovný přístup, který je pro dítě matoucí. Jednou je rodič moc hodný, podruhé moc přísný. Zažitý způsob výchovy v nás zůstane, my si musíme pomoci sebereflexí. Umět se zastavit a reagovat, tak jak bychom chtěli. Naučit se pracovat se stresem. Pokud “uklouzneme” a mrzí nás to, uznáme chybu, omluvíme se. Sami v klidu nebo i s dětmi si znovu přehrajeme situaci a řekneme, jak bychom to chtěli vyřešit příště.

Dělejte vše pro spokojenost dítěte a zároveň i vlastní, myslete i na sebe. Myslete na to, že dítě má nárok na vlastní emoce, vztekat se, plakat. To není o chování, ale o tom, jak (ne)umí zpracovat své emoce. Když mu řeknu “přestaň brečet, vztekat se”, zabere to? A na vás by to fungovalo? Raději se ho zeptejte, co by mu pomohlo, uznejte jeho emoci “vím, že si tu sušenku moc chtěl, ale mrzí tě, že ti spadla na zem”. V tuto chvíli dítě potřebuje vaši podporu, někdy beze slov, stačí že jste v blízkosti a nabídnete mu svou náruč. Respektuje své dítě i sebe, stejně tak by vás mělo respektovat i okolí, což se často neděje.

Když vaše dítě nechce jít, nebo se vzteká či dokonce leží na zemi, nejeden kolemjdoucí na něj mluví “já si tě vezmu, co ti maminka provedla, ty jseš ale škaredý chlapeček”. Na podobné komentáře i všudypřítomné pohledy nereagujte, i když je to někdy těžké. Myslete na sebe a vaše dítě, tak jako byste byli úplně sami. Někdy je třeba dítě vzít do náruče, chytnout za ruku a jít a doma v klidu si o všem promluvit. Co jste potřebovali oba, proč dítě plakalo, jak by to šlo udělat příště lépe. Je v pohodě, když se dítě vzteká, ale v pohodě není když třeba kope do dveří nebo dokonce do vás. Zde už je třeba nastavit hranice. A v neposlední řadě myslete na to, že i vy máte právo se vztekat. Bránit se emocím je větší zlo, ale je třeba držet na uzdě vaše reakce.

Celý text najdete zde: https://www.promaminky.cz/clanky/rozvoj-a-vychova-ditete-106/kdyz-s-ditetem-cloumaji-emoce-995

Nahoru

Facebook Šance Dětem YouTube SanceDetem RSS RSS