Zobrazit menuSkrýt menu

Jaroslav Šturma: Jít nad rámec toho, co je příjemné

Publikováno: 3. 1. 2018, aktualizováno: 3. 1. 2018 | Zdroj: tyzden.sk

Má konzervativní názory, přesto stojí v čele Českomoravské psychologické společnosti. Byl žákem a blízkým spolupracovníkem profesora Zdeňka Matějčka, průkopníka dětské psychologie v Česku. Pro Jaroslava Šturmu jsou děti osudem, jemuž se nikdy nebránil.

Jaroslav Šturma se v Dětském centru Paprsek věnuje dětem s mentálním a kombinovaným postižením.

Jak jste se dostal k dětské psychologii?

Mnoho jsem toho o dětské psychologii nevěděl, v šedesátých letech ten obor u nás teprve začínal. Já se původně chtěl věnovat románským jazykům. Pocházím z náboženského prostředí, s bratrem jsme jako jediní na celé škole nebyli v Pionýru. Ale nakonec jsem se na studium dostal - a pomohla mi v tom italština, která byla mojí vášní od dětství. Asi v šesté třídě mě náš ředitel, který za války bojoval v Albánii a psal o tom knihu, oslovil, abych mu pomáhal s překladem italských průvodců, protože Albánie byla nějakou dobu italským protektorátem. Tehdy mi řekl, že pokud bych měl někdy problémy kvůli té kádrové nedostatečnosti, ať se na něj obrátím. A skutečně mi přímluvou u jiné soudružky pomohl s přijetím na střední školu. Když jsem pak studoval jazyky, rodiče se roznemohli a musel jsem pomoci se zabezpečením mladších sourozenců. Jeden přítel tehdy pracoval jako lékař na dětské psychiatrii a nabídl mi místo vychovatele, přijal jsem a velmi se mi to zalíbilo.

Co vás na tom přitahovalo?

Abych tak řekl, jazyky jsou krásné a užitečné a rozšiřují obzory, ale užitečnější, konkrétnější a snad i zajímavější je práce s živými lidmi. Nedávno, po více než padesáti letech, se mi ozval jeden pacient, který si mě pamatuje ještě z dob, kdy jsem byl vychovatelem. Psal, že já si na něj určitě nevzpomínám, ale on na mě ano, tak se chce ohlásit, že žije a má se dobře. To si uvědomíte, že nic z toho, co učiníte, nezavane písek, a že když se podaří něco dobrého, má to sílu udělat svět trochu lepším místem k životu.

Tenkrát jste se také seznámil se Zdeňkem Matějčkem, nestorem české dětské psychologie.

V té době jsem, pod vlivem nově nabytého zájmu o psychologii, sledoval všechno. V roce 1963 se dostal do kin populárně - vědecký film Děti bez lásky - o dětech vyrůstajících v ústavech nebo i celotýdenních jeslích, na kterém se podílel a také v něm vystupoval Zdeněk Matějček. Tento film mě ještě víc nadchl a inspiroval a v Praze jsem Matějčka vyhledal. Pak už jsem se ho nikdy nepustil. Ještě jako student jsem k němu chodíval na praxi. Psychologů bylo tenkrát opravdu málo a v dětské psychiatrické léčebně v Dolních Počernicích jednoho hledali. Matějček mě tam ještě jako studenta doporučil.

Celý rozhovor k přečtení na https://www.tyzden.sk/spolocnost/45044/jit-nad-ramec-toho-co-je-prijemne/

další zprávy z médií

Nahoru

Facebook Šance Dětem YouTube SanceDetem RSS RSS