Zobrazit menuSkrýt menu

ADHD mají i dospělí, symptomy jsou dohledatelné v dětství

Publikováno: 17. 1. 2018, aktualizováno: 17. 1. 2018 | Zdroj: Zdravotnické noviny

Poruchy hyperaktivity jsou až v 75 % případů dědičnou záležitostí. Pojí se s nimi nejen problémy související s neukázněností a přehnanou aktivitou, ale také prokrestinace a závažné emoční problémy, které přetrvávají až do dospělosti.

ADHD je jedna z vůbec nejčastějších příčin psychiatrické léčby v dětském věku, prevalence u nás je přibližně 3–7 %. Častou poruchou (prevalence 2–5 %) však je i u dospělých. ADHD je pravděpodobně nejvíce podceňovanou duševní poruchou v dospělém věku. Zejména u dětí ale není tato porucha pro medicínu rozhodně žádnou novinkou, píše se o ní více než sto let. Za tu dobu se potvrdilo, že tyto psychické a behaviorální problémy opravdu nejsou vždy důsledkem špatné výchovy, ve větší části případů bývají dané geneticky. Až do 90. let 20. století bylo ADHD považováno především za vývojové opoždění, z něhož děti prostě časem vyrostou.

ADHD je vrozená neurovývojová porucha s časným začátkem, příznaky se projeví nejpozději před 12. rokem života. Je typické, že při vyšetření si i dospělí pacienti bývají schopni vzpomenout na nějaké problémy, které měli na prvním stupni základní školy nebo i dříve, a fakticky souvisely s ADHD, tehdy velmi často nerozpoznanou. Podle zkušeností MUDr. Jana Čermáka pacienti s ADHD bývají chaotičtí, častá je také prokrastinace čili odkládání úkolů na později. Vyhýbají se situacím, kdy očekávají selhání, někdy ale naopak rozdělají mnoho činností najednou, ale nedokážou je dokončit. Časté u nich bývá denní snění.

Představa, že příznaky ADHD v průběhu vývoje dítěte vždy vymizí, je bohužel jen tradovaný mýtus, není tomu tak zdaleka ve všech případech. O perzistenci příznaků byly dokonce zmínky již ve studiích provedených v 60. letech, kdy se zkoumaly soubory mladých dospělých, kteří měli příznaky hyperaktivity a impulzivity a kteří měli podobné problémy také v dětství. Dnes již řada studií potvrzuje, že ADHD u značné části pacientů přetrvává do dospělosti. S věkem dochází často ke zmírnění viditelných příznaků hyperaktivity (například nevhodného opouštění místa k sezení), ale u většiny jedinců, kteří měli diagnostikováno ADHD v dětství, přetrvávají potíže plynoucí z nepozornosti, impulzivního chování. Pokračuje pocit vnitřního neklidu a nepohody, jen jeho vnější projevy se změnily. Jako dospělí nejhůře pociťují svoji poruchu pozornosti – a ta jim bohužel zůstává.

Nesporně zásadní jsou genetické faktory, představují asi 75% podíl. Negenetickými faktory vzniku ADHD jsou faktory prostředí, jednoznačně je to kouření a alkohol v matčině těhotenství. Negativními prediktory jsou také předčasné porody, nízká porodní váha a s ní spojené komplikace (dětí s ADHD může přibývat i proto, že nyní již přežívají i děti s velmi nízkou porodní hmotností), dále různé komplikace kolem porodu. Opakovaně potvrzovaným zjištěním je, že komplikace během těhotenství a porodu zvyšují riziko pro ADHD. Patří sem události jako toxémie, eklampsie, špatný zdravotní stav a vyšší věk matky, přenášení plodu, dlouhý porod a předporodní krvácení. Vztah k ADHD mají spíše komplikace, které vedou k hypoxii a dlouhodobému působení na plod (jako toxémie), než akutní, traumatické události (jako porodní komplikace), kvůli kterým dojde k nedokrvení mozku novorozence.

Celý článek naleznete v aktuálním vydání Zdravotnických novin.

další zprávy z médií

Nahoru

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS