Zobrazit menuSkrýt menu

Depersonalizace a derealizace u dětí a rodičů

Publikováno: 4. 11. 2019, aktualizováno: 8. 11. 2019

Depersonalizace je poměrně častým projevem duševních potíží a poruch, ač se o ní v médiích nepíše zdaleka tolik, jako o jiných duševních problémech. O to více jsme pak zaskočeni, když depersonalizace potká nás samé nebo někoho blízkého. V tomto článku depersonalizaci blíže představíme a ukážeme, jaké jsou možnosti její léčby a komunikace s blízkým člověkem, u kterého se depersonalizace objeví. 

Obsah článku:

Cítím se, jako bych neexistoval, řekl mi Jakub tiše. Je to už tři týdny. Začalo to z čista jasna, vracel jsem se po škole ulicí, zamotala se mi hlava a nemohl jsem se nadechnout. Srdce mi bušilo jako o závod, lapal jsem po dechu a dostal strašný strach, že umírám. A pak najednou jsem si připadal tak zvláštně cizí. Špatně se to popisuje, ale jako bych to ani nebyl já. Jako bych byl jen robot či automat a nepatřilo mi moje tělo. Jen jsem vykonával pohyby, které ani nebyly moje. Od té doby, jako bych snad žil za skleněnou tabulí nebo v nějakém kresleném filmu. A pořád to trvá, mami.

Co je to depersonalizace?

Depersonalizace se může rozvinout samostatně, ale mnohem častěji se sdružuje s jinými psychickými problémy, například depresemi či úzkostnými poruchami – jako v případě Jakuba, kterému se objevila náhle v otevřeném prostranství s panickou atakou. Jejím základním projevem je pocit vyvlastnění, oddělení či odcizení od vlastního já, tělesného vnímání, emocí, takže si člověk připadá sám sobě cizí. Jeho tělo, jako by mu nepatřilo, emoce nebyly jeho. Může se dokonce polekat při pohledu do zrcadla, neboť má zvláštní pocit jako by na něj koukal někdo cizí. Depersonalizaci často doprovází derealizace, kterou definuje pocit cizosti okolí. Okolní svět a druzí lidé se mohou jevit jako by byli za oponou, sklem, mlhou, kreslení, zautomatizovaní nebo ve filmu. V takových situacích mluvíme o syndromu depersonalizace a derealizace.

Depersonalizaci řadíme mezi mírnější psychické poruchy. Ačkoliv s sebou přináší značný diskomfort a zhoršení kvality života, nedochází u ní ke ztrátě náhledu, jako tomu bývá u psychotických onemocnění typu schizofrenie. Také zpravidla významně nebrání v pokračování ve studiu, práci, rodinném životě a jiných obvyklých činnostech. Člověk si je dobře vědom, že se ve skutečnosti nestal robotem či automatem a s obtížemi hledá přirovnání, kterými by nám svůj stav vysvětlil. Můžeme mu pomoci už jen tím, když ho klidně vyslechneme, dáme mu dostatek času a prostoru, aby našel slova, kterými by svůj stav popsal, nehodnotíme jej, hned neradíme, netlačíme na řešení, raději nasloucháme, ptáme se a chceme porozumět.

Známe ji všichni, ale škodí jen někomu

S mírnějšími podobami depersonalizace se potká téměř každý, stejně jako se každý v životě potkává se špatnou náladou či obavami. Depersonalizace představuje umocnění jinak přirozené a adaptibilní schopnosti naší mysli vyrovnávat se s obtížnými situacemi a velmi intenzivními pocity. Je to naše schopnost „vypnout“, „jet na autopilota“ či jednat s „chladnou hlavou“ v situacích, kdy potřebujeme jednat racionálně a nebýt ovlivňováni pocity. Díky této schopnosti jsme schopni se dlouhodobě starat o své stárnoucí a nemocné blízké, ačkoliv je to náročné a vyčerpávající, efektivně pomoci obětem autonehody či nevnímat bolest hlavy. Depersonalizaci také můžeme přechodně prožít, když nejsme ve své kůži, když jsme nevyspalí, unavení, nemocní nebo jsme to předchozího večera přehnali s alkoholem.

Pokud se potýkáme i s jinými psychickými problémy, může být dočasná či trvalá depersonalizace velmi častá. Podle výzkumných studií s ní může mít zkušenost třetina až polovina pacientů s úzkostnými, depresivními nebo osobnostními problémy. Těm ale mnohem více překáží, než pomáhá, neboť je provokována v docela běžných situacích, kde není příliš potřebná. Může se objevit v jakémkoliv věku, nejčastěji však během dospívání a v mladé dospělosti. Může být spuštěna stresovou nebo traumatickou událostí, po užití alkoholu či drog, ale objevit se může i bez zjevné příčiny. Může se postupně pomalu rozvíjet, nebo se objevit zcela náhle jako u Jakuba. Může být setrvalá, její intenzita však může i fluktuovat nebo dokonce zcela mizet.

Související články na portálu Šance Dětem

Proč zrovna já?

Mnozí lidé si kladou otázku, proč potkala depersonalizace zrovna je. Někteří se na tuto otázku začnou natolik soustředit, že denně tráví množství času filosofickými a náboženskými úvahami, zda skutečně existují, jaká je povaha svobodné vůle a co je to „já“. Podobně jako u jiných onemocnění jsou příčiny vzniku depersonalizace individuální a tzv. multifaktiorální. Zpravidla se tedy sejde kombinace několika různých, u každého jedinečných, faktorů:

  • Vrozené předpoklady, výskyt duševních poruch v rodině.
  • Užívání drog, zvláště marihuany a halucinogenů. I ojedinělé užití drogy může u citlivých jedinců působit jako spouštěč skrytých potíží.
  • Stresová zátěž, náhlá úzkost a traumatické události. Negativní dopad mají závažná traumata jako je ozbrojené přepadení. Negativní vliv má ale i dlouhodobý stres a přetěžování, např. několik let trvající 60hodinové týdenní pracovní doby.
  • Osobnostní faktory, např. naučený a kdysi adaptivní sklon k přehlížení a popírání pocitů a problémů.

Pokud jste například jako děti čelili zanedbávání nebo psychickému násilí v rodině a dělali bez větší šance na úspěch vše možné i nemožné, abyste od rodičů dostali, co jste potřebovali, vaše frustrace a neustupující negativní pocity vám po čase přestaly poskytovat jakoukoliv novou informaci o vašem prostředí. Vaše mysl raději zablokovala veškeré emoční reakce, neboť vám nebyly k užitku a jen vám dělaly zle. Jako dospělí lidé tušíte, že ve vašem dětství nebylo vše v pořádku, ale nevíte přesně co. Možná měli rodiče potíže s alkoholem nebo byl chaos a řvaní v rodině na denním pořádku, a tak jste se ochránili depersonalizací. Schovávali jste se v dětském pokojíčku a snili, že máte jiné rodiče. Dnes je obtížné vrátit se k běžnému vnímání a původně funkční depersonalizace se stala vlastním problémem.

Když má depersonalizaci rodič

Když se depersonalizace rozvine u dospělého člověka, často se velmi trápí náhlou ztrátou pocitu blízkosti a lásky ke svým dětem či partnerovi. Jako by k nim najednou nic necítil a cítil se prázdný a otupělý. Bolest, kterou mu to působí, přitom může znamenat jen jedno. Jeho děti, rodina a spojení s emocemi a druhými lidmi, jsou pro něj důležité, a proto jeho ztráta bolí.

Je naprosto přirozenou tendencí nás lidí vyhýbat se negativním pocitům a nepřijemným zážitkům. Bez této tendence bychom nepřežili. Někdy nás to vede k honbě za štěstím. Přejeme si ze svého života odstranit vše nepříjemné a negativní a honíme se za duševním klidem, štěstím a spokojeností. Dokonce si někdy myslíme, že být duševně zdráv znamená být zcela bez negativních pocitů. Pravdou ale je, že utrpení, traumata, nemoc a negativní pocity k životu neodmyslitelně patří. Pokud se rozhodneme v životě dělat cokoliv, co má pro nás osobní hodnotu a smysl, jako je například nalezení partnera a založení rodiny, nepřináší to jen pocit spokojenosti a naplnění, ale také to nevyhnutelně znamená konflikty, nezdary a ztráty.    

Depersonalizace je extrémně nepříjemná. Přirozeně to vede k vyhýbání se všem činnostem, které ji evokují a zhoršují. Někdo se kupříkladu začne vyhýbat kontaktu s partnerem a dětmi, neboť přitom nic necítí. Strach, že by se mohl brzo zbláznit, jej vede k neustálému sledování příznaků depersonalizace. Bojuje s ní a vyhlíží její konec. Paradoxně pak tráví množství času s něčím, co pro něj smysl nemá (depersonalizace) a vyhýbá se situacím, které hodnotu mají (vztahy).   

I když to plně neprožíváte, dělejte to, co pro vás má hodnotu či smysl. Obejměte svého partnera, zažijte něco pěkného s dětmi. Nakonec z toho velmi pravděpodobně budete mít dobrý pocit. Dovolte si neustále s depersonalizací nebojovat, nemonitorovat ji. Mohu vás ujistit, že vaše mysl se od těla neoddělí a vy se nezblázníte. Nečekejte, až depersonalizace skončí. Můžete začít žít svůj život už teď – i s depersonalizací.  

Kdy vyhledat odbornou pomoc?

Pokud váháte, zda se s depersonalizací dokážete potýkat sami, nebo již potřebujete pomoc odborníka na duševní zdraví, odpověď nemusí být jednoduchá. Řídit se můžete těmito třemi základními vodítky. Určitě vyhledejte pomoc pokud:

  • se svými stavy trápíte
  • ztrácíte schopnost fungovat v důležitých oblastech vašeho života jako je studium, rodina nebo práce
  • máte sebevražedné myšlenky

Obrátit se můžete na síť ambulantních psychiatrických zařízení. Psychiatr vám může pomoci kontrolovat úzkosti, deprese a depersonalizaci antidepresivy a dalšími psychiatrickými léky. Doporučení dostanete od obvodního lékaře, nebo si psychiatra sami vyhledejte podle referencí.

Zároveň zvažte pravidelné docházení do psychoterapie, kterou poskytují kvalifikovaní psychologovépsychiatři. Někdy se na mě obracejí pacienti s dotazem, zda bych jim poskytl kontakt na psychoterapeuta v jejich okolí, který se specializuje na depersonalizaci. To často není možné, na druhou stranu ani klíčové. Dnes jsou odborníci na duševní zdraví většinou dobře o depersonalizaci informováni a mnohem důležitější je, abyste s psychoterapeutem dokázali navázat vztah. Hledejte proto někoho vřelého, s kým se budete cítíte pochopení a přijatí a komu se dokážete otevřít. Klíčem k úspěchu psychoterapie, nejen při léčbě depersonalizace, je také motivace, pravidelnost a trpělivost.

Když má depersonalizaci dítě

Z retrospektivního vyprávění dospělých pacientů víme, že depersonalizace u dětí rozhodně nemusí být neobvyklá, děti samy se s ní ovšem příliš často nesvěřují. Mnohdy se za ni stydí, nebo nenacházejí slova, kterými by své neobvyklé prožitky sdělily. Pokud se odváží, mohou použít různá přirovnání, aby své změněné vnímání vysvětlily:

  • „Cítím se jako ve snu.“
  • „Cítím, jako bych nebyl ve svém těle.“
  • „Bojím se, že nejsem skutečný.“

To, že se vám děti svěřují, že se cítí nereálné, pro ně bývá už samo o sobě velká úleva. Tu jim může přinést také informace, že jejich potíže mají jméno, a že je zažívají i jiní lidé. Dětem také pomůže vědět, že stojíme při nich, a že jsou jejich potíže řešitelné, a že jim pomůžeme najít odborníky, kteří jim pomohou.

Děti a dospívající, kteří se vám svěří nehodnoťte ani nekritizuje, i když se vám zdá, že udělaly chybu nebo vás zklamaly. Možná se jim depersonalizace spustila po experimentu s nějakou drogou, ale to teď není tak podstatné, jako jejich duševní stav a váš vzájemný vztah. Trpělivě naslouchejte a buďte při nich.

Co můžete dělat dále?

  • Zamyslete se, jaký stres se vyskytuje v prostředí vašeho dítěte a pokuste se jej snížit.
  • Naučte je uzemňovací techniky. Když se cítí nereálné, mohou se například sprchovat studenější nebo teplejší vodou nebo si třeba hrát s kinetickým pískem.
  • Pokud se příliš soustředí na změněnou percepci, zkuste navrhnout aktivity, které odvedou jejich pozornost. Zahrajte si s nimi nějakou hru, přečtěte si knížku.
  • Vyhledejte odbornou pomoc (přes pediatra).

Literatura

  • Overcoming Depersonalization Disorder – a mindfulness and acceptance guide to conquering feelings of numbness and unreality.

Související literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Přihlášení k odběru newsletteru

Autor článku

PhDr. Adam Chalupníček

Klinický psycholog a Gestalt psychoterapeut. Provozuje soukromou psychologickou praxi v Brně (http://www.psychologos.cz/). Autor stránek www.depersonalizace.info.

Nahoru

Facebook Šance Dětem YouTube SanceDetem RSS RSS