Omezení rodičovských povinností - jak v dané situaci jednat a jak dosáhnout nápravy?

Autor/ka: Mgr. Alexandra Floriánová
Datum publikace: 22. 10. 2019, Aktualizováno: 27. 02. 2023

Případy, kdy dochází k omezení, pozastavení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti, bývají pro všechny zúčastněné strany velmi náročné. Jde o řízení, která jsou složitá nejen z pohledu práva, ale také emocionálně a společensky. Jak zmíněné zásahy do odpovědnosti rodiče vypadají v praxi a jak postupovat, pokud chtějí rodiče rozhodnutí změnit?

Obsah článku:

Co je rodičovská odpovědnost?

Rodičovská odpovědnost je jedním ze základních institutů rodinného práva a základním atributem rodičovství. Jedná se o právní termín, pod nímž se skrývají práva a povinnosti rodičů, které spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění. Zákon stanoví, že rodičovská odpovědnost vzniká narozením dítěte a zaniká nabytím jeho svéprávnosti, tedy dosažením zletilosti. Rodičovská odpovědnost náleží oběma rodičům, ledaže jí byl jeden z nich zbaven. Občanský zákoník pracuje s univerzálním pojmem „rodič“, pod nímž se skrývají a nositeli rodičovské odpovědnosti jsou matka a otec, zapsaní v rodném listu dítěte. Zákon z pochopitelných důvodů nerozlišuje mezi rodiči sezdanými a nesezdanými.

Právo rodiče pečovat o dítě a analogické právo dítěte na péči rodiče je vedle roviny zákonné zakotveno i v rovině práva ústavního a rovněž práva mezinárodního. Je nutno doplnit, že způsob, jakým bude výkon rodičovské odpovědnosti fakticky probíhat je ponechán na vůli rodičů samotných, na jejich úsudku, svědomí, vlastních zkušenostech a rodinném zázemí. V tomto směru Listina základních práv a svobod rodičům garantuje, že do soukromého a rodinného života nebude z vnějšku státem bezdůvodně zasahováno.

Zbavení, pozastavení a omezení rodičovské odpovědnosti

Jak bylo zmíněno v úvodu tohoto článku, náleží rodičovská odpovědnost oběma rodičům, a to za předpokladu, že jí nebyl jeden z rodičů zbaven. Zbavení rodičovské odpovědnosti představuje nejzásadnější zásah do biologického a právem garantovaného vztahu rodiče a dítěte vůbec. Takový zásah je možný provést výlučně prostřednictvím rozhodnutí soudu, v zájmu dítěte, po zvážení veškerých okolností případu a důkladném zhodnocení předložených důkazů. Vedle zbavení rodičovské odpovědnosti zná občanský zákoník též její pozastavení a omezení.

K pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti dochází v případech, kdy rodič nemůže ze závažného důvodu rodičovskou odpovědnost vykonávat, a to pro závažnou překážku (okolnost), která mu v tom brání. Typicky jde o dlouhodobou hospitalizaci či ústavní léčení nebo pokud se rodič nachází ve výkonu trestu odnětí svobody.

O omezení rodičovské odpovědnosti hovoříme v případech, kdy rodič nevykonává svou rodičovskou odpovědnost řádně. V praxi se nejčastěji jedná o případy péče o majetek nezletilého dítěte, kdy je formou omezení rodičovské odpovědnosti v tomto směru majetek dítěte chráněn. S rozhodnutím soudu o omezení rodičovské odpovědnosti neoddělitelně souvisí i rozhodování, zda je nezbytné omezit také právo rodiče osobně se s dítětem stýkat.

Zbavení rodičovské odpovědnosti je vedle dříve popsaných zásahů do vztahu rodiče a dítěte tím nejradikálnějším zásahem a soud k němu přistoupí jen tehdy, byla-li rodičovská odpovědnost závažným způsobem zanedbána nebo zneužita na úkor dítěte. Jde ale vždy o případy, kdy rodič svou rodičovskou odpovědnost a práva a povinnosti z ní vyplývající neplnil, ačkoliv ji plnit měl a mohl a nebránila mu v tom žádná překážka.

Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2873/2005 judikoval, že „závažným zanedbáváním rodičovské zodpovědnosti je zejména dlouhodobé neplnění rodičovské zodpovědnosti, trvalé ponechání dítěte ve výchovném zařízení spojené s nezájmem o toto dítě a s neprojevením snahy převzít je do rodinné výchovy, nemorální způsob života rodičů, soustavné neplnění vyživovací povinnosti k dítěti, trestní postih pro zanedbávání povinné výživy apod. O takové zanedbávání jde i v případě, že rodič o dítě po dlouhou dobu neprojevil jakýkoliv zájem, neposílá mu žádné dárky, nad rámec běžného výživného mu neposkytuje ničeho, neinformoval se o jeho zdravotním stavu ani prospěchu ve škole a nepokusil se s nezletilým navázat kontakt.“ Při posuzování jednotlivých kauz není pro rozhodnutí soudu až tak rozhodné hledisko časové, jako spíše intenzita zanedbání rodičovské odpovědnosti.

Zvláštním důvodem pro zbavení rodičovské odpovědnosti jsou případy, kdy rodič spáchal proti svému dítěti úmyslný trestný čin (nejčastěji opuštění dítěte, pohlavní zneužívání, ohrožování výchovy dítěte), nebo své dítě (které není trestně odpovědné) k trestné činnosti použil nebo spáchal-li trestný čin jako spolupachatel, návodce, pomocník či organizátor trestného činu spáchaného jeho dítětem. V takových případech je zbavení odpovědnosti rodiče posuzováno obligatorně soudem vždy, a to z moci úřední. Závažnost druhého případu zbavení rodičovské odpovědnosti je dána jeho přesahem do trestního práva, které vedle zájmů jednotlivce chrání též zájmy celé společnosti.

Je-li rodič zbaven rodičovské odpovědnosti, znamená to pro něho v praxi to, že není nadále oprávněn zasahovat do běžného života dítěte a podílet se na jeho výchově a rozhodnutích, která ovlivňují běžný život dítěte (vzdělání, místo pobytu atd.). Se zbavením rodičovské odpovědnosti vždy souvisí zbavení práva styku s dítětem, a to až na vzácné výjimky, které zákon umožňuje činit v nejlepším zájmu dítěte. Naproti tomu ani zbavení rodičovské odpovědnosti nemá vliv na povinnost rodiče zajistit výživu dítěte. Zákon výslovně stanoví, že vyživovací povinnost a právo na výživné nejsou součástí rodičovské odpovědnosti a přetrvávají i tehdy, je-li rodič rodičovské odpovědnosti zbaven. Výživné dítěti nenáleží pouze do nabytí 18 let, ale po celou dobu, kdy si dítě není schopno z objektivních důvodů obživu obstarat samo (obvykle ukončení vzdělání).

Jak se proti rozhodnutí bránit

Ačkoliv je soudní řízení o zbavení rodičovské odpovědnosti velmi důkladné a soud k takovému zásahu dochází pouze po důkladném zvážení situace ve světle konkrétních okolností a po důkladném zhodnocení předložených důkazů, mohou se vyskytnout situace, kdy rodič považuje takové rozhodnutí za nespravedlivé a nesprávné a chce se vůči němu bránit.

Za předpokladu, že se rodič nachází v situaci, kdy soud o omezení odpovědnosti teprve rozhoduje, rozhodnutí bylo soudem u ústního jednání vyhlášeno nebo rodiči doručeno, ale neuběhla ještě odvolací lhůta, může rodič podat řádný opravný prostředek – odvolání. Odvolání se podává k nadřízenému soudu, kterým je příslušný krajský soud, který je vždy označen v poučení na konci rozsudku. Odvolací lhůta činí 15 dní a počíná běžet dnem následujícím po dni, v němž bylo rozhodnutí rodiči nebo jeho právnímu zástupci doručeno. Dokud nebude o odvolání rozhodnuto daným nadřízeným soudem, není výkon rodičovských práv omezen a nadále trvá v takovém rozsahu, jako tomu bylo dosud. Teprve rozhodnutí odvolacího soudu je pravomocné, a to hned jak dojde k jeho doručení všem stranám. 

Na rozdíl od prvostupňového rozhodnutí, které vydává vždy samosoudce, tedy jediná osoba, je řízení před krajskými soudy vždy vedeno tříčlenným senátem, nahlíženo tedy třemi různými osobami s rozdílnými názory a je tak možné, že odvolací soud dospěje k jinému názoru než soud prvního stupně. Odvolací soud při svém rozhodování vychází z obsahu spisu, jak mu byl postoupen soudem prvního stupně, může však rozhodnout, že dokazování bude rozšířeno o nové důkazy, které dříve nebyly použity. Stejně jako na prvním stupni jsou zájmy dítěte chráněny soudem určeným opatrovníkem (OSPOD). Názor dítěte je v řízení zjišťován buď prostřednictvím pohovoru s opatrovníkem, nebo přímo soudcem. Odvolací soud může na základě včasně podaného odvolání rozhodnout o potvrzení, změně nebo zrušení napadaného rozhodnutí a jeho vrácení zpět prvostupňovému soudu k novému rozhodnutí. Zvláštním procesním předpisem je v případě tohoto řízení zákon o zvláštních řízeních soudních, který v případě zbavení rodičovské odpovědnosti umožňuje též podání dovolání (§30). Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocným rozhodnutím, rozhoduje o něm vždy Nejvyšší soud České republiky a podává se ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí odvolacího soudu a pouze z důvodů, které zákon předvídá.

I poté, co bylo pravomocně rozhodnuto, je možné obnovení rodičovské odpovědnosti. V případech, kdy se po vydání pravomocného rozhodnutí změní poměry rozhodné pro otázku zbavení rodičovské odpovědnosti, může soud rozhodnutí týkající se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti změnit. Soud tak činí buď na návrh rodiče, který byl rodičovské odpovědnosti zbaven, ale může tak učinit i ex officio, čili z moci úřední. Kritériem zde ale vždy je, zda změna poměrů v daném případě je natolik závažná a zásadní, že opětovné nabytí rodičovských práv umožňuje. To znamená, že pominou důvody, pro které byl rodič na rodičovské odpovědnosti omezen nebo jí byl zbaven zcela.

Obecně patří veškerá řízení zabývající se zásahy do rodičovské odpovědnosti mezi řízení velmi náročná, jak po stránce emocionální a společenské, tak po stránce právní. Je proto vždy vhodné obrátit se v takové situaci na odborníka, který může s danou problematikou pomoci. Nemusí se však jednat pouze o specialistu z řad právníků, ale též o psychology, mediátory či další rozličné neziskové organizace, které se zabývají poradenstvím v oblasti rodinného soužití. Zásadní je též osobní účast na soudních jednáních a spolupráce s orgány soudů a kolizním opatrovníkem dítěte. Snažíte-li se o navrácení svých rodičovských práv, platí toto doporučení o to více.

Související literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně.

Zaujal Vás článek a chcete pravidelně dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru a sledujte nás na facebooku.

 

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

Autor/ka

Absolventka Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, působící jako samostatná advokátka zapsaná v seznamů advokátů vedeném Českou advokátní komorou.  Aktivní členka Unie rodinných advokátů, která je odbornou platformou zaměřenou na rodinné právo, ochranu tradiční rodiny, mimosoudní řešení sporů, výchovu a vzdělávání odborné i široké veřejnosti. Ve své advokátní praxi se zabývá civilním právem se zvláštním zaměřením na rodinné právo především v oblasti opatrovnického řízení a úpravy poměrů nezletilých dětí, rozvodu manželství, včetně rozvodů s mezinárodním prvkem, vypořádání společného jmění manželů i výživného, určování a popírání otcovství, mezinárodních únosů dětí a právě dědického. Poskytuje odbornou právní pomoc a poradenství též v oblasti práva nemovitostí a právě sousedského. Je spoluautorkou publikace Sousedská práva, která vyšla v roce 2017.

Články: