Zobrazit menuSkrýt menu

Rodiče v hlavě

Publikováno: 24. 2. 2012, aktualizováno: | Zdroj: lidovky.cz

S dětskou psycholožkou PhDr. Václavou Masákovou o vlčích dětech, milovaných psech a tajemství rodičovské lásky.

Ředitelka největší pedagogicko-psychologické poradny v Praze úřaduje v pátém patře, v domě stojícím na rozhraní Vinohrad a Vršovic. Ze své zabydlené pracovny má znamenitý rozhled. Po letech praxe a zkušenostech trojnásobné matky má ale nadhled i nad úrazy dětských duší. Jejich zákeřnost spočívá v tom, že na rozdíl od modřin nebývají na první pohled vidět. A nejhorší na tom je, že je zpravidla způsobí ti nejmilovanější lidé – maminka a tatínek.

- Před pár týdny byl vynesen zatím nepravomocný rozsudek v kauze tzv. vlčích dětí, tedy dětí, které nikdy nechodily ven, neměly oblečení ani hračky, úřady o nich nevěděly. Jejich otec dostal osm let nepodmíněně. Kde vlastně z hlediska dětského psychologa končí jinakost, alternativní životní styl rodiny, a začíná trestný čin?

Já to vidím tak, že alternativní životní styl si můžou volit dospělí lidé. A pokud ho volí i pro své dítě, tak jedině za podmínky, že má naplněné všechny své potřeby. Už z toho, co proniklo do médií, je zřejmé, že tyhle děti strádaly biologicky, psychologicky i sociálně – jejich kostní dřeň a jejich fyziologický vývoj nebyly v pořádku, měly opožděný vývoj řeči, nesměly se stýkat s vnějším světem. Takže nebyly naplněny jejich základní potřeby, což jsou nepochybně rysy týrání.

- Může mezi námi žít "vlčích dětí" víc?

Myslím, že jich tolik není. Jsou ale rodiny, které žijí alternativním způsobem života – rozhodnou se třeba, že budou žít bez televize, v souladu s přírodou, ne podle představ většinové společnosti. Často se pak taky rozhodnou pro domácí výuku dětí. Pár takových znám. Ty rodiny mohou být určitě ohrožené nějakým sektářstvím, protože jsou v menšině, stýkají se jen sami mezi sebou, a potvrzují si tak svůj žebříček hodnot. Podstatné ale je, že rodiče své děti mají rádi a starají se o to, aby se rozvíjely, třebaže trochu jinak. Ty děti jsou emočně i fyzicky nasycené, i když třeba nejedí maso. Ale tyhle "vlčí děti" byly ještě navíc nechtěné. Pro jejich rodiče to bylo, skoro jako by se jim vloudila do života jakási divná věc. Oni nevěděli, co s tou "věcí" mají dělat. Sice se zaštiťují nějakou pseudofilozofií, ale vlastně ani neuměli ty děti vzít do rukou. Nevěděli, jak se jich dotknout.

- Proč je to dotýkání tak důležité?

Člověk je, jak praví termín, bio-psycho-sociální bytost. A k tomu biologickému v člověku dotek prostě patří, je to taky neurofyziologická stimulace. Prožívání doteku jiného člověka je vlastně prožívání vztahu k němu. Jak mrňavé dítě pozná, že ho má někdo rád? Z toho, že ho ten člověk pochová, že má kontakt s jeho fyzickým teplem – a v tom fyzickém teple se přece každé dítě v mamince vyvíjelo. Naše potřeba jistoty pramení právě z doteků. Taková ta studená výchova, se kterou se někdy v poradně setkáváme, skoro vždycky vede k zneurotizovanému dítěti. Profesorka Kolouchová, která u dětské deprivace, tedy strádání, použila už v 70. letech termín "vlčí děti", vedla kojenecký ústav a tam zjistila, že děti prospívají lépe, když se jich sestřičky hodně dotýkají. A protože neměly tak velkou náruč, aby se do ní všechny děti vešly, zkoušely je třeba ovívat šátky, stimulovat je aspoň takhle.

- Spojuje nás potřeba doteků se zvířaty?

Ano, dotýkat se potřebují i zvířata. Taky jedny z prvních experimentů, jak je důležitý dotek, se dělaly s malými opičkami. Přišlo se na to, že když neměly k dispozici maminku, které by se mohly držet, dotýkat, byly smutné, opravdu strádaly, nerozvíjely se. Ale stačilo, když jim dali aspoň opici umělou, ale chlupatou. Pevně se držely té chlupaté napodobeniny, vlastně ji přijaly jako náhradní matku.

- Často se mluví o důležitosti prvních třech roků v životě dítěte. Co se do tří let stane tak významného?

Do tří let se rozvíjejí základní sociální dovednosti, dítě se učí vztahovat se ke světu. Učí se, že s každou cizí paní jít nemůže, učí se hrát si s druhými dětmi a máma nebo táta ho při tom s láskou korigují – že menší děti se nebijí, že se jiným dětem neberou hračky. Do těch tří let se ale dítě musí především stihnout ukotvit citově v nějakém prostředí, ukotvit se citově u nějakého člověka a uvědomit si, kam patří. Do tří let se musí naučit mít rád a rozlišovat: Tihle lidé ke mně patří, vždycky mě pochovají, pohladí, když mi není dobře. A pak jsou jiní lidé, kteří už tuhle magickou schopnost nemají. Pokud dítě tohle základní schéma nemá nasyceno, což bývají právě děti z dětských domovů, tak potom toho "svého" člověka vlastně hledá celý život. Bývají to lidé, a někdy i úspěšní, kteří mají tendenci okamžitě nasávat velmi intenzivně vztahy od druhých lidí. Ale ta díra je vlastně jakoby nezaplnitelná. Pár jich znám: Vědí o tom, jsou s tím nějak srovnaní, ale zkrátka jim něco chybí, skoro jako by se narodili bez nohy. A ta noha jim prostě už nikdy nedoroste.

- Česká společnost patří k těm, kde se podle policejních statistik děti týrají a zanedbávají nejvíc. Vloni bylo evidováno skoro 6000 případů, nejvíc za posledních deset let. Odhaduje se, že ve skutečnosti může zažívat násilí až 40 000 českých dětí. O čem to svědčí? A souvisí to s krizí?

Krize to může ovlivňovat, zvlášť pokud jde o sociálně slabé rodiny. Když žijí na hranici bídy, nervozitou a na to se nabalujícími jevy, jako je alkoholismus a gamblerství, se zvyšuje nebezpečí, že to postihne i děti v podobě násilí. Možná to taky svědčí o tom, že přece jen jsou lidé všímavější a týrat dítě se nebere jako normální. Když dřív táta zmlátil kluka, a třeba i hodně, každý si řekl, že na to má právo. Dneska už řada lidí ví, že všechno má své meze. Možná je těch případů víc taky proto, že je víc rozpadlých vztahů, takže děti jsou pak častěji monitorovány orgány sociálněprávní ochrany dítěte.

- Jak se vlastně pozná psychicky týrané dítě? Jsou symptomy, které odborník vidí hned?

Ono to zase tak těžké není, protože z těch dětí to většinou vypadne samo, jakmile najdou někoho bližšího: "Máma je na mě zlá. Pořád křičí." Samozřejmě se to někdy musí filtrovat. Ty děti můžou být taky smutné. Dětská krizová centra dobře znají i to, že takové děti začnou své citové problémy somatizovat, prostě začnou být hodně nemocné. Bolí je tělo, protože je bolí duše. Což platí nejen pro děti. Taky můžou být naopak nadměrně divoké. Prostě mají nestandardní způsoby chování.

- Máte vy jako dětská psycholožka z nějakého společenského trendu obavy?

Řekla bych, že děti velmi ohrožuje to, že je rodiče při rozvodu často vnímají jako svůj majetek. Já mám právo na kus svého majetku! Tam vidím velké nebezpečí pro ty děti do budoucna – co se týká partnerských vztahů a vůbec vztahu ke světu. A navíc mám pocit, alespoň tady v poradně to vidíme, že se čím dál víc rozcházejí lidé s úplně malými dětmi, třeba půlročními. Většinou jsou to tátové, kdo od rodiny odejde, i když jsem taky zažila matku, která se zamilovala ve třech měsících dítěte a odkráčela i s ním za jiným mužem. A taky pozoruju takový nový, výrazný fenomén, že otcové odkráčejí od rodin za novými partnerkami – ale partnerkami z okruhu rodinných známých. Nechtěla bych vypadat jako moralista, ale to, že začnu žít s kamarádkou rodiny, mi připadá divné i ze strany té kamarádky.

- Rozvody a proradné kamarádky ale přece byly vždycky, ne?

Jistě. Jenomže bývalo pravidlem, že se s rozvodem čekalo, aspoň až bude dětem patnáct. Pak se rodiče rozešli. Ta míra odpovědnosti vůči rodině byla větší, možná to souviselo ještě se zbytky křesťanství, které se tu držely. Kdybych vám teď ukázala spisy, co mám právě na stole, tak to jsou čtyři rodiny, kde se rodiče chtějí rozejít – a všechny ty děti ještě ani nechodí do školy. Posun je v tom, jako by dnes rodiče sebe absolutně stavěli před své děti, i když slovně by to určitě popřeli. Fakticky to tak ale je. Jdou za svým štěstím – a štěstí dítěte jako by je nezajímalo. Z toho je mi dost smutno.

- Je něco speciálního na české výchově?

V české výchově obecně pořád platí, že děti jsou víc vedeny k zachovávání nějakých základních norem. Třeba že se jí příborem, že se myjí ruce před jídlem, že se u jídla sedí a nelítá po restauraci. I když určitě část dětí je i tady vychovávána hodně volným způsobem, většinová česká výchova kopíruje ty minulé, ještě možná prvorepublikové modely. Stává se taky, že tam, kde si rodiče řekli, že to budou dělat jinak, že jejich děti budou mít volnější výchovu, pak náhle zjistí, že večer nemají klid, že si děti dělají, co chtějí, skáčou jim po hlavě, stali se z nich malí tyrani. A najednou by bylo docela dobré mít ty hranice, ten režim a řád. Ale zavádět ho po letech je už hodně těžké. Někdy si dokonce děti nějaký řád časem vytvoří samy, vlastně ho rodičům nabídnou. Protože jinak, když mají absolutní volnost, hrozí, že se vůbec nenaučí respektovat jakékoli hranice. Je zajímavé, že takové dítě bývá hodně nejisté. Vlastně taky strádá, protože neví, co se sebou.

- Týráme děti – a milujeme a rozmazlujeme psy. Není to nějaké divné?

Já když vidím ty psy oblečené do kabátků, připadá mi to už jako patologie. Ono totiž mít dítě je obrovská odpovědnost. A na celý život. Dítě bude chtít jíst, pít, potřebuje spát, potřebuje vyprat, pomoct s úkoly, musím s ním jít na procházku nebo plavat, pořád něco. Kdežto mít psa – já ho ze začátku vychovávám, najdu si k němu vztah, ale když ho pak nechám celý den doma, nic se neděje a já se můžu věnovat sama sobě. Pes je na úrovni živé hračky. Samozřejmě, pro starší osamělé lidi může mít velký smysl, může pomoct třeba i dítěti s depresí. Ale když si člověk zamění psa za bytost nejbližší, normální to není.

- Jakých největších chyb se vlastně může rodič na dětské duši dopustit?

Obecně je největší chybou, když dítě nemá vůbec rád, anebo ho naopak má rád příliš. Takové to dušení dítěte: "Jsi jenom moje – a ten svět okolo je hnusnej a zlej..." Jenže za to ten rodič většinou ani nemůže. Často má dítě příliš rád právě proto, že sám potřebuje být milován. Velká chyba taky je, když svému dítěti nenasloucháte. Rozhodnete se, že bude takové či makové, že bude chodit do téhle výběrové školy, protože tam mají angličtinu, francouzštinu, španělštinu – a vůbec neposloucháte, že dítě říká: "Mami, já chci chodit tady za roh do obyčejné školy, protože tam jde polovina školky a budu tam mít kamarády." Děti bychom taky neměli zatěžovat svou dospělou starostí, kdy vlastně z dítěte chceme mít partnera. Musím říct, že rodiče dnes dělají partnery i z dětí předškolního věku, radí se s nimi. To děti znejišťuje. Já se s potomkem můžu radit, jestli pojedeme v létě k moři, nebo na hory, ale pak řeknu: Hele, tak buď k moři, nebo na hory, na obojí nemáme peníze. Já to musím rozhodnout.

- Lidé v dospělosti dělají často stejné věci, které jako děti nenáviděli u svých rodičů. Komenský napsal, že "děti jsou opičátka malá", nejvíc se zkrátka učí nápodobou. Potvrzuje to i vaše zkušenost?

Samozřejmě. To je něco, čemu se říká rodinné scénáře. My si neseme do života, protože se to v nás v dětství uložilo, to, jak jsme my sami byli kdysi vychováváni. Způsob jednání s lidmi, žebříček hodnot, to, jak se díváme na svět. Tak já třeba pořád peču vánoční cukroví, i když se mi do toho už moc nechce, ani ho nejím, ale prostě takhle to dělali mí rodiče. Jsou to podvědomé věci, které se předávají z generace na generaci.

- Mimochodem, dělala jsem před lety rozhovor s maminkou Jaromíra Jágra. Jaromírův otec prý svého syna vůbec nikdy nepochválil. Nechce pak takové dítě vlastně svému otci celý život dokazovat, jak je dobré? Zasloužit si jeho lásku?

Ano, je to tak. I to jsou ty rodinné scénáře – rodiče nám zkrátka vložili do hlavy své poselství: Jde to, ale buď lepší! Ty děti dospějí, jejich rodiče už třeba dávno nežijí, ale oni se pořád dál snaží být lepší. Já jsem si taky třeba všimla, když jsem dělala programy pro učitele a pomáhající profese, jak nápadně víc bylo mezi těmi lidmi starších a nejstarších sourozenců. To není náhoda. Tihle starší sourozenci kdysi dostali od rodičů za úkol postarat se o ty mladší. A to poselství – postarej se, dej na brášku pozor! – si nesou do celého života.

- Je zvláštní, jak jsou tyhle nevědomé proudy mocné...

To nevědomé je to nejmocnější. Ale když o tom víte, nemusí vás to tak ovládat. Což je vlastně smysl psychoterapie. Člověk si uvědomí: Zas je to tady? Vždyť už jsem velká holka! Doprčic, co já od těch rodičů vlastně pořád čekám? Když o něčem vím, mám to přece jen trochu víc pod kontrolou, než když je mi třeba celý život líto, že mě rodiče nepochválili, jak jsem dobrá, ačkoli se tak snažím. Člověk má své rodiče v sobě pořád.

- Bylo výhodou být dětským psychologem, když jste sama měla děti?

Víte, já mám teď docela dobrý pocit ze svých tří dětí, protože mi svým životem ukazují, že jsem je asi moc nepoškodila. Nevýhodou bylo – a to je zase můj rodinný scénář –, že já sama jsem v dětství musela být vždycky ta nejlepší, ta jedničkářka. Můj táta je totiž kantor, češtinář, dodnes mu nosím své články, aby mi je opravil. A táta opravdu, když jsem přinesla ze školy dvojku, řekl, že to se mnou jde z kopce. Takže já jsem svým dětem naopak nechala ve škole absolutní volnost – a pěkně se mi to vymklo. Až na syna, který teď končí vysokou, se na studium vykašlaly.

- Narazila jste u svých dětí na problém, se kterým jste si nevěděla rady?

No... Narazila. Děti vylítly přes hranice, dokonce experimentovaly s drogami. Zažila jsem docela blbou dobu, kdy od nás odešel jejich táta za hlasem svého srdce. Navíc v době, kdy naše děti byly v hodně kritickém věku, takže na to doplatily. Já sama jsem se sesypala. A na tři roky odešla z profese, protože jsem si říkala: Přece si nemůžu dovolit někomu radit, když jsem na tom sama takhle. No a pak jsem se s tím časem srovnala, za pomoci dobrých kamarádů, ani děti mě nenechaly padnout.

- Možná není tak špatné, když má člověk radit jiným v nesnázích, projít si tím sám.

Ano, já těm mámám rozumím, i když tohle jim bohužel říct nemůžu. Mně tenkrát vlastně nejvíc pomohl jeden kolega, který mi řekl: "Hele, tady máš panáka a uvědom si, že jsi dobrá máma. Časem na to tvé děti přijdou samy." A vzal mě kolem ramen. Přesně tohle jsem v té chvíli potřebovala. Stačila jedna celkem blbá věta a jedna whisky. A víte, co je taky zajímavé? Všechny tři mé děti dnes pracují v profesích zaměřených na pomáhání lidem.

- Existuje nějaká obecná rada, co by měl člověk dělat, aby měl chytré, milé, pracovité, láskyplné a empatické děti?

No to je hodně těžké. Ale něco důležitého vidím právě u svého otce, který má dneska devět vnuků a deset pravnuků. My jsme byli čtyři sourozenci a on všechny své děti až do té prepuberty absolutně přijal. Pak, když začaly mít svůj rozum a hádaly se s ním, už byl problém, protože pan učitel má přece vždycky pravdu. Ale to původní absolutní přijetí, to nám všem dalo základ k nějaké vnitřní stabilitě.

- Takže nejdůležitější je přijmout dítě takové, jaké je?

Ano. Víte, já jsem začala studovat medicínu, a najednou jsem přišla domů s tím, že s ní končím a přestupuju na filozofickou fakultu. No a ještě k tomu jsem byla těhotná, bylo mi jednadvacet. Otec řekl, pamatuju si to dodnes: "To je problém, to je problém." Ale druhý den mi na kolej poslal dopis, kde stálo: "Už jsem našel místo na lavičku, kam se bude dobře chodit s kočárem." To bylo právě to absolutní přijetí. Znamenalo to: Děláš blbosti, ale neopustíme tě.

---

PhDr. Václava Masáková (1947)
- Renomovaná česká dětská psycholožka.
- Vystudovala psychologii a pedagogiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
- Pracovala ve školství, také s uprchlíky. Připravovala programy pro mladé lidi i vzdělávací programy pro učitele.
- Od roku 1996 je ředitelkou největší pražské Pedagogicko-psychologické poradny pro Prahu 1, 2 a 4.
- Je rozvedená, má syna a dvě dcery.

 

> další zprávy z médií

Nahoru

Facebook Šance Dětem YouTube SanceDetem RSS RSS