Bitky mladých lidí v ulicích – gangy, nebo něco úplně jiného?

Obsah článku:

• Kde se bere agrese?
• Otázka prestiže
• Gangy to opravdu nejsou
• Módní vlna
• Prevence má smysl

Kde se bere agrese?

Nejen kvůli již zmíněným projevům se dostávají do konfliktu s kolemjdoucími a často se nebojí jít do verbální agrese vůči dospělým. V práci s mladými lidmi vnímám jejich neuvěřitelnou sílu, ale také velkou křehkost, velké nároky, které na sebe sami kladou, ale které na ně klademe hlavně my ostatní, dospělí, kteří jsou s nimi v blízkém kontaktu. Říkáme jim, co by měli umět, a hlavně, jak by se neměli chovat. Agrese a jejích projevů, nejen u mladých lidí, se často bojíme a je nám nepříjemné je sledovat. Zároveň nás agrese někdy možná trochu fascinuje. Děti a mladí lidé jsou naším zrcadlem a učí nás o sobě samých, o tom, jak a jakým způsobem věci umíme zvládat nebo ne. Takže pokud se agrese bojíme, nemluvíme o ní, skrýváme ji jako něco nežádoucího, pokud děti a mladé lidi neučíme s ní pracovat, pravděpodobně se někde projeví a dost možná ve značné míře. Bitky a rvačky v ulicích mezi mladými lidmi probíhaly snad vždy a probíhat budou i nadále. Je otázkou, jak se k tomu postavíme, jak na to zareagujeme a jak se tento jev budeme snažit pochopit. Násilí a agrese jako obranný mechanismus nebo jako nástroj moci, síly a převahy, a nejen jí, je člověku zkrátka přirozený. I když agrese není společností zpravidla pozitivně přijímána, v partě si bez ní někdy zkrátka nevystačíte. Alespoň v těch partách, o kterých mi povídali mladí lidé v Praze 12, kde s nimi pracuji. V loňském roce se nahlížení společnosti na party mladých lidí a bitky nebo rvačky mezi nimi poněkud proměnilo. Začal se objevovat nový fenomén, a to bitky domlouvané prostřednictvím sociálních sítí, které vzbudily mimo jiné vlnu zájmu veřejnosti a médií. Báli se děti i rodiče, navrhovala se opatření, vznikaly pracovní skupiny a téma se snažila uchopit jak odborná veřejnost, tak všichni ostatní.

Otázka prestiže

V ulicích Prahy 12 jsme v roce 2018 začali potkávat velmi početné party mladých lidí. Sami mladí mluvili o tom, že se jich sejde na jednom místě dokonce padesát. Můžete si klást otázku, jak je možné, aby se někde sešlo padesát lidí a nikdo jiný o tom nevěděl. Zkuste zapřemýšlet, kudy chodíte, když jdete z práce. Kam se díváte, o čem přemýšlíte, kudy vlastně jdete a jakým místům se raději vyhýbáte. Většina z nás půjde nejspíš ze zastávky rovnou domů, možná se stavíme ještě nakoupit nebo budeme pospíchat, abychom se stihli převléct, a včas jsme dorazili na hodinu jógy nebo na večeři s kamarády. Mladí lidé vidí ulici a město jinýma očima než my a znají snad všechna zákoutí a podchody. Místa, kam moc lidí nechodí a kam byste ani vy sami možná raději nešli. Vědí, kde je nejlepší místo pro společné setkání i pro různé experimentování a mnohdy opravdu nechtějí, abychom o těch místech věděli my ostatní. Také moc dobře vědí, že ve velkém počtu lidí je neskutečná síla a někdy je jim úplně jedno, že je můžete vidět. Co jim vlastně můžete udělat? Někdy je to dokonce zajímá. „Co se mi vlastně může stát? Kam až to může jít dál?“ Rádi zkouší vše možné a experimentují, hlavně na sobě a svém okolí. Experimentování je součástí jejich přirozenosti, a to nejlépe experimentování úplně se vším, včetně bitek. Někdy se tomu všichni dost divíme, jako bychom snad zapomínali na svou vlastní pubertu. K tomu všemu přidejte ještě sociální sítě a pražskou MHD, kterou se mladí dostanou do hodiny kamkoli, i na domluvenou bitku. Bitky a rvačky jednoduše s rozmachem sociálních sítí dostaly jiný rozměr. Je o mnoho lehčí svolat kamarády na určité místo, je jednodušší někomu vyhrožovat, napsat, co si o něm myslíte a potom ho také veřejně vyzvat na bitku. Řečí teenagerů to ale není bitka, jak ji označujeme a známe my, ale tzv. „hroty“. Důvodem pro hroty mohou být každodenní neshody, řešení nevěry, vyřizování si účtů, pomluvy apod. Hroty jsou pro mladé účinným řešením konfliktů, u kterých zároveň mohou před ostatními ukázat svou sílu a díky možnému vítězství zvýšit svou prestiž ve skupině. Z rozhovorů s mladými lidmi jsem mimo jiné zaznamenala, že ti, kteří jsou v bitkách „dobří“, se chodí rvát nejen za sebe, ale také za ostatní v partě. Dozvěděla jsem se, že si je můžete tzv. najmout, aby se šli bít za vás. Jsou to ti, které bitky baví, kteří se umí prát a často ovládají nějaký bojový sport. Bitka bez diváků jako by nebyla, nezaznamenaná bitka na mobil jako by nebyla bitkou.

Gangy to opravdu nejsou

Důvodem toho, že se tímto pojmem začaly bitky mladých lidí označovat, může být spíše jeho zvučnost a emoce, které, po přečtení např. novinového titulku, v člověku vyvolá. Strach, ale také zvědavost a zájem číst dál. Skupiny mladých lidí, s kterými jsme mluvili, rozhodně nevykazovaly žádnou hierarchii ani společnou ideologii, natož pak společné symboly, abychom je mohli nazvat gangem. Pokud za symboly nepovažujeme oblečení určitých značek, které jsou zrovna velmi in, nebo třeba vlastnictví iphonu. Ty jsou spíše znaky mládeže obecně. Co je ale důležité, je teritorium. Skupinky a partičky se dělily dle toho, kdo odkud pocházel, kde trávil čas nebo kam chodil do školy. Modřany, Komořany, Chodov, Smíchov, Řepy a další. Také se objevovaly kolem velkých obchodních center, tedy Chodov, Nový Smíchov, Palladium, Fénix apod. Obchodní centrum je pro mladé místo, kde najdou skoro vše, co potřebují: je tam živo a určitě tam vždy potkáte někoho známého, na střeše se dá kouřit, je tam teplo a často i místo na posezení. Absence kontroly, „mekáč“ a hlavně bezplatná wifi. Nakonec i možnost domluvit si bitku na střeše obchodního centra s konkurenční partou – například Chodov x Modřany. Skupinky a partičky proti sobě, klasické rozdělení na „my“ a „oni“. Ukázat ke komu a kam patřím, proti komu stojím. Členství v partě se může proměňovat, protože záleží také na tom, s kým zrovna chodíte, kamarádíte, kdo je oblíbený a kdo je zrovna v nemilosti, a to se může měnit hodně rychle. Skupinky tedy mohou vznikat docela spontánně, jsou propustné a různě se proměňují.

Bitky mezi mladými jsou spíše průvodním jevem, party nevznikají pro bitky a neshody, ale bitky a konflikty jsou vlastně v celku přirozeným jevem bytí v partě. Z rozhovorů s mladými lidmi jsem zaznamenala také to, že si někdy zkrátka nedokážou pomoci, i když moc dobře vědí, co jim může hrozit. Vědí, že by si dnes opravdu alkohol dávat neměli, protože se pak nebudou moct učit na zítřejší písemku, neměli by se jít rvát, protože jim přece za další průšvih hrozí pobyt ve středisku výchovné péče, neměli by kouřit trávu, protože minule jim to neudělalo moc dobře. Jenže to, že jsou v centru dění, že zažívají pocit přijetí, obdiv vrstevníků anebo také obdiv opačného pohlaví, je nutí posouvat své vlastní hranice. Tento pocit je pro ně tak silný, že jim stojí za následky. Mladí lidé se také teprve učí vyjednávat, vyřešit věc kompromisem, přijít na společné řešení, zhodnotit následky, nejednat impulzivně. Jenže do doby, než se to naučí, se násilí někdy jeví jako velmi jednoduché a účinné řešení. Podstatné je mladé experimentátory nezavrhovat. Jako puberťák můžete chtít vypadat venku drsně, učit se o sobě, o mezilidských vztazích, zažívat vzrušení, strach a užívat si obdiv vrstevníků. Ale potom potřebujete přijít někam, kde se cítíte bezpečně, kde vás přijímají a milují takového, jaký jste, a zvládnou s vámi projít třeba i průšvihem. Údělem mladých lidí je zkoušet hranice všeho a dobré rodinné zázemí s láskou a přijetím může být zásadní podporou v nelehkém období, kdy ušlápnutí mimo tyto hranice může skončit velmi špatně.

Módní vlna

Dlouhou dobu se mluví o tom, že mladí lidé tráví mnoho času doma u počítače, kde prožívají i svoje vztahy, kamarádství, konflikty a lásky a utváří prostřednictvím virtuálního světa svou identitu. Nevídáme je tolik venku, a když ano, sedí skoro mlčky vedle sebe, zabraní do telefonů. Teď přišli ukázat, že se potřebují potkávat a zažívat věci na vlastní kůži. Potřebují si na sobě realitu vyzkoušet, někdy až do krve. Jako kdyby si na sobě potřebovali všechno, co objevují ve virtuálním světě, zažít. Dnešní mladí lidé nejsou jiní, než předešlé generace. Jiné je jenom jejich prostředí a nástroje, které mohou ovládat. Stejně tak je to podle mě s bitkami mladých lidí, které jsme zaznamenali v minulém roce, a vzbudily takový rozruch. Rozhodně si nemyslím, že bychom je měli brát na lehkou váhu, a pokud taková bitka překročí jisté meze agrese nebo snad meze zákona, měli bychom na to patřičně zareagovat. Nicméně mladí lidé, kteří mi v loňském roce bitky popisovali, mi dnes říkají, že již „hroty nejsou tolik časté, tolik oblíbené téma dne, nejsou už tak přitažlivé, abych se na nějaké jel podívat“. Možná si také dávají větší pozor, nechtějí se dostat do dalších průšvihů. Dnes to pro ně již není takové téma, částečně se vyčerpalo. A mladí lidé jdou zase dál, objevovat „nové“.

Prevence má smysl

Co se mi, jako sociální pracovnici s cílovou skupinou dětí a mládeže, jeví jako nejlepší důsledek řešení fenoménu bitek mezi mladými lidmi, je opětovné uvědomění si důležitosti spolupráce. S vděčností mohu říci, že v Praze 12 funguje skvělá spolupráce mezi poskytovateli sociálních služeb a úřadem městské části, zejména sociálním odborem, a toto téma jsme mohli prakticky okamžitě řešit na platformě tzv. regionu, tedy regionálního setkání poskytovatelů sociálních služeb na Praze 12, které tu již přes dvacet let funguje. Na této platformě také vznikla v loňském roce pracovní skupina věnující se tématu bitek na území Prahy 12. Nevím, jestli se podobnou platformou může pyšnit každá městská část, nicméně vždy se dá s něčím obdobným začít. Nejde také o to, jestli se na určité škole nebo městské části takové partičky objevily nebo ne, je důležité spolupracovat, působit preventivně, informovat rodiče i pedagogy, vyslechnout děti a reagovat na jejich potřeby. To bychom ale měli dělat nehledě na to, jestli se nějaké „zajímavé“ téma objeví nebo ne. Stejně jako bychom měli být pro mladé lidi oporou, měli bychom je umět vyslechnout, hned je nesoudit a nemoralizovat. Zároveň jim ale dát pevné hranice. Jako rodiče, učitelé, metodici prevence nebo sociální pracovníci a další, kteří se potkávají a pracují s dětmi, máme v tomto každý svoji roli a určitě je lepší vzájemně se podporovat a spolupracovat. Můžeme se od sebe mnohé naučit a díky tomu i více pochopit mladé lidi a to, co skutečně chtějí a potřebují.

Související literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně.

Zaujal Vás článek a chcete pravidelně dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru a sledujte nás na facebooku.

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku