Zobrazit menuSkrýt menu

Týrané dítě a Stockholmský syndrom

Publikováno: 31. 3. 2017, aktualizováno: 24. 4. 2017 | Kategorie: Téma měsíce

Víte, jak poznat týrané dítě ve svém okolí? Víte, jak se zachovat? A víte třeba to, co je to charta vzájemného soužití s rodiči? S psychiatrem MUDr. Janem Cimickým, CSc., se portál Šance Dětem na tuto smutnou problematiku zadíval hned z několika úhlů. Mimo jiné třeba otázkou, zda z týraného dítěte musí vyrůst týrající rodič? Co myslíte?

Obsah článku:

Jak se pozná, že někomu doma ubližují?
Týrání, škola, pedagogové a žáci
Stockholmský syndrom
Týrající rodiče
Formy násilí na dětech
Nenápadný způsob týrání - porozvodové boje
Jak přežít rozvod rodičů?
Jak se s puberťákem nerozčilovat
Jak mluvit s dospívajícími dětmi, aby se udržela vzájemná důvěra?
Jak vychovávat rodiče
Písemná charta vzájemného soužití s rodiči - Rodičovská charta

Před několika lety jsem spolupracoval s Českým rozhlasem na pravidelném pořadu „Linka důvěry rádia na polštář", který se vysílal jednou týdně. Bylo to hodinové vysílání pro děti v podvečerní době a reagovalo na telefonické i písemné dotazy dětí. Přicházelo hodně dopisů od dětí různých věkových kategorií a objevovaly se nejen „očekávané" problémy, ale i některé závažné situace, o nichž bylo nejen třeba hovořit, ale případně i pokusit se zasáhnout.

Anketa

Vzpomínám si na dopis posluchačky Lidky: „... Mám kamarádku, o které vím, že není doma spokojená. Je často bita a někdy dokonce hodně dost. Stydí se kvůli tomu, že má po těle modřiny a podlitiny, i svlékat na tělocviku. A tak se radši vymlouvá, že ji bolí hlava, noha nebo něco jiného, jenom aby nemusela cvičit, ale hlavně se převlékat do cvičebního úboru. Nevím, jak bych jí mohla pomoct. Je to hodná holka a výborná kamarádka. Jednou se mi svěřila, že se bojí chodit domů. Když jsem to řekla naší mamce, tak jen povzdechla, že je to složitá věc a že ona neví, co by s tím měla dělat. Že přece nepůjde a jejich mámu neudá, když ani neví, jestli moje kamarádka Pavla je opravdu týrané dítě..."

A na závěr zazněla zásadní otázka:

Jak se pozná, že někomu doma ubližují?

Na základě zkušeností jsme vytvořili takové jednoduché poznávací znaky pro dítě, které je týrané fyzicky, a samozřejmě i pro dítě týrané psychicky:

  • Fyzicky týrané dítě má opakovaná poranění, především zhmožděniny měkkých částí těla (modřiny na kolenou a loktech mají obvykle jen nevinný původ)
  • Je úzkostné, často uhne, vyděsí se i při náznaku, že ho někdo chce pohladit anebo se ho dotknout
  • Nerado se svléká (i v létě na koupališti, u lékaře, před tělocvikem)
  • Na otázky, jak přišlo k modřinám a zhmožděninám, opakovaně odpovídá, že odněkud spadlo, uklouzlo, a stejnou odpověď dají i rodiče
  • Má sklony k sebetrýznění, vytrhává si vlasy, kouše si nehty do krve a podobně
  • Může být i nepochopitelně agresivní vůči ostatním
  • Stává se, že se vyhýbá návratu domů anebo dokonce utíká z domova
  • Můžeme na něm pozorovat i zádumčivost a smutek
  • Obvykle nepřiznává, že je doma často trestáno za drobné přestupky, a naopak své rodiče brání a samo bagatelizuje příznaky týrání slovy, že si to trestání za svoje prohřešky zasloužilo
  • Na první pohled bývá pobledlé a do sebe uzavřené

Trestané dítě

Psychické týrání se projevuje i v rovině citů a takové citově deprivované dítě často:

  • Neúměrně silně reaguje na své chyby
  • Bojí se, že je nemá nikdo rád, chybí mu laskavý přístup a pochopení
  • Těžko se seznamuje a obtížně si udržuje kamarádství a přátelství
  • Nepřiměřeně reaguje na bolest. Zdá se, jako by žádnou bolest necítilo, jindy se naopak chová nepřiměřeně při malém poranění, třeba odřeném koleně (je totiž možné, že i za malé zranění je doma trestáno za „nepozornost"!)
  • Jeho chování vykazuje neurotické projevy (cucá si prsty, hraje s vlasy) a je úzkostné
  • Někdy se útržkovitě svěří, že je například zavíráno do temné místnosti, do sklepa, je deptáno a ponižováno nadávkami, výhrůžkami, výsměchem...

Statistiky uvádějí, že v České republice je týráno až čtyřicet tisíc dětí! Jedná se o stav, který je obvykle skrytý a obtížně se odhaluje a dítě samo takovou situaci nedokáže zvládat, připadá si opuštěné a bezmocné a není schopno se samo dovolat pomoci. Ing. Zuzana Baudyšová a její Linka bezpečí mapuje tuto situaci a podařilo se za poslední roky díky této telefonní pomoci vyřešit celou řadu případů alarmujícího týrání dítěte.

(Upřesnění editorky: Zuzana Baudyšová na Lince bezpečí již řadu let nepracuje, ani se nijak nepodílí na organizaci jejího provozu. Linku bezpečí však spoluzaložila a její jméno s ní bylo dlouho spojováno. Nyní na Linku finančně přispívá jako řada dalších partnerů. Současnou ředitelkou Linky bezpečí je Soňa Petrášková. Paní Baudyšová je ředitelkou Nadace Naše dítě, Linka bezpečí s tím nijak nesouvisí).

Vážnost celé záležitosti podtrhuje fakt, že na následky týrání a špatného zacházení v naší zemi ročně umírá skoro padesát dětí. Čím mladší dítě, tím je samozřejmě bezbrannější a zranitelnější. Protože týrané děti málokdy vycházejí hrát si ven mezi ostatní děti a vyhýbají se i kolektivním zařízením, většinou unikají pozornosti. Velice důležitá je tedy vnímavost okolí a pokládám i za prioritní, aby vnímavé okolí na taková podezření upozorňovalo, a není to jen jakási morální povinnost, ale od roku 1994 se jedná i o povinnost právní, je totiž uzákoněna oznamovací povinnost.

Pozor! Dítě obvykle týrání samo nepřizná a paradoxně své rodiče (či trýznitele) brání a sděluje, že si tresty zasloužilo!

Výklad obsahu slova týrání je v trestním právu formulován jako „zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou vytrvalostí, které postižená osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří."
Dítě však obvykle neumí tuto náplň posoudit, chybí mu reálné srovnání, a proto vnímá týrání jako něco samozřejmého a běžného!

VIDEOROZHOVOR s MUDR. Janem Cimickým, CSc.


Trestní zákoník rozlišuje následující dvě skutkové podstaty týkající se týrání:

§ 198
Týrání svěřené osoby
(1) Kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.
(2) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem,
b) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví,
c) spáchá-li takový čin nejméně na dvou osobách, nebo
d) páchá-li takový čin po delší dobu.
(3) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1
a) těžkou újmu na zdraví nejméně dvou osob, nebo
b) smrt.

§ 199
Týrání osoby žijící ve společném obydlí
(1) Kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta.
(2) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem,
b) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví,
c) spáchá-li takový čin nejméně na dvou osobách, nebo
d) páchá-li takový čin po delší dobu.
(3) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1
a) těžkou újmu na zdraví nejméně dvou osob, nebo
b) smrt.

Týrání, škola, pedagogové a žáci

Více jak dvacet let jsem předsedou poroty, která vybírá „Zlatého Amose", nejoblíbenějšího učitele České republiky. Za tu dobu jsem poznal mnoho skvělých kantorů, kteří nejen umějí učit svůj obor, ale zároveň jsou pro své svěřence vynikajícím vzorem a pomáhají jim odnášet si do života řadu zkušeností, které se jinde „nevyučují". Právě oproti nim jsem kdysi zažil alarmující případ psychického týrání učitelkou na jedné základní škole.

Nezvládala čtrnáctiletého pubertálního chlapce a dostávala se s ním neustále do konfliktu, který neuměla řešit jinak než argumenty „z převahy", zesměšňováním a ponižováním, argumentací, že je hloupý a že z něho nic nebude, že si ho žádná holka nevšimne (a ostatní děti to ochotně využívaly k pokračujícímu posměchu, což bylo obzvláště traumatizující). Pro chlapce to bylo už nesnesitelné a prohlásil, že jestli to bude pokračovat, tak se raději zabije. I tuto výhrůžku nebrala vážně a opět ji zesměšnila. Zoufalý chlapec se dokonale oběsil...

Nepřiměřený trest



To je jistě odstrašující případ, ale ukazuje, že na různých místech a úrovních je možné, aby bylo dítě týrané a trýzněné. Často jsme svědky, že média zveřejňují odstrašující případy týrání, které končí dokonce smrtí.

Podstatné je, že týrané dítě často vzhledem k věku není schopno na jednání týrajících, navíc rodičů, upozornit a nějak se pokusit přivolat pomoc. Linka bezpečí, která řadu let funguje, nemusí být známa anebo dostupná. Žalovat na rodiče je také pro dítě nezvyklé a dítě má obavu z následků a vnímá chování rodičů jako normální. Paradoxně týrané dítě rodiče miluje. Psychologicky je téměř nemožné, aby si závislá osoba, dítě, připustila, že ji rodiče nemají rádi. Je přijatelnější vysvětlení, že si takové chování a tresty zaslouží. To bohužel zmátne i vyšetřující instituce a celá věc se odloží. Překvapuje, že i téměř neuvěřitelné trýznění a útrapy jsou děti schopné snášet, aniž by si nějak stěžovaly. Jsou to situace, které mohou být spojeny s takzvaným Stockholmským syndromem.

Stockholmský syndrom

Stockholmský syndrom je paradoxní psychologický jev, který obecně popisuje sympatie zajatců k jejich věznitelům. (Z nedávné doby si možná vzpomínáte na případ rakouské školačky Nataschi Kampuschové, kterou její únosce věznil celých osm let ve sklepě svého domu.) Pojem stockholmský syndrom se používá od roku 1973, kdy byla přepadena jedna ze stockholmských bank. Tehdy odborníci poprvé identifikovali a popsali tento syndrom u několika rukojmích, kteří byli zadržováni pachateli loupeže. Projevuje se v následujících oblastech a odborná literatura uvádí následovné:

  • Objevuje se specifická pozitivní emoční i afektivní vazba oběti na pachatele (například únosci, týrajícím subjektu)
  • Solidarizující chování oběti s pachatelem, až zapírání uskutečněných trestných činů běžné i v situacích domácího násilí - bývá to právě stockholmský syndrom, co váže týrané ženy k jejich manželům, týrané manžely k jejich manželkám či týrané děti k jejich matkám

Graf počtu klientů Dětského krizového centra

Děti jsou tímto syndromem ohroženy také. Ve své podstatě se jedná o sebezáchovný proces, který může pomoci dítěti přežít. Každé dítě má potřebu bezpečí, a pokud se mu ho nedostává, může se ho snažit vytvořit z toho, co má k dispozici. Snižuje se tím i agrese a revolta proti vězniteli (což může dítěti i zachránit život, je-li v ohrožení). Teorie vysvětluje, že je stockholmský syndrom regresí do dětství. Když je někdo uvězněn, pak nemůže sám jíst, pít, chodit na záchod, vše probíhá pod vedením a kontrolou únosce. V tom je to vlastně podobné kojeneckému věku, kdy nám jídlo, pití i tělesnou čistotu obstarávala milující osoba - většinou matka. Tyto pocity se pak přenesou na osobu únosce či trýznitele.

Jistou paralelu se stockholmským syndromem můžeme vidět i v urputné snaze dítěte zůstat s rodičem i přesto, že jej brutálně týrá. Tento jev je u týraných dětí velmi častý. Člověk by si myslel, že bude pro dítě velkou úlevou, když úřady zjistí, že jej rodič drastickým způsobem týral, a z této rodiny ho „vysvobodí". Opak však bývá pravdou, děti často chtějí za každou cenu zůstat s rodičem, ať už je jakýkoliv. Opět přesné vysvětlení neznáme, nicméně můžeme předpokládat, že i velmi krutý rodič je pro dítě lepší variantou než žádný rodič.

Týrající rodiče

Samostatnou kapitolou u týraných dětí jsou týrající rodiče. Je možné je obecně rozdělit do dvou kategorií.

Do první kategorie patří psychopatické osobnosti s rysy asociálnosti, agresivity, impulzivity a nezdrženlivosti, což je řadí mezi závislé, nejčastěji na alkoholu, drogách nebo hráčské vášni. Jedná se navíc o osoby, které vzhledem k jejich charakteru řadíme i mezi osoby s nerozvinutými vyššími city. Psychopatie je v tomto případě jakýsi vrozený a nevratný rys, „hrb na duši", kde náprava je jen iluzorní a většinou nemožná. Záchrana dítěte je tady v odebrání a umístění do náhradní péče, nejlépe rodinné! Jedině tak je možné je zachránit.

Do druhé kategorie patří nevyzrálé osobnosti, tedy rodiče, kteří obecně patří mezi takzvaně „ spořádané". Jedná se o osoby, které nemají zakotvenou vnitřní rovnováhu, nepřinesly si z dětství a rodiny pevné a přiměřené zásady výchovy, navíc bývají pracovně přetížené a vystresované. Projevuje se to u nich nedostatkem schopností vcítit se, a situaci tak řeší jednoduše surovými tresty, kterými chtějí zvládnout rychle výchovné či vzdělávací problémy. Tady ovšem je obvykle dobrý citový vztah a je zde možné s takovými rodiči pracovat a vést je ke změně výchovných postojů.

Často se ukazuje, že tito rodiče byli sami v dětství týráni a mají pocit, že to k výchově patří a že takové rodičovské chování je přiměřené.

Formy násilí na dětech

  • Surové bití, tlučení rukama „hlava nehlava"
  • Bití pěstmi, kopání
  • Mlácení prutem, opaskem, gumovou hadicí či jinými předměty
  • Mlácení hlavou o zeď
  • Trhání vlasů, pálení cigaretou, popálení o rozpálený vařič či kamna
  • Opaření
  • Svazování
  • Topení, dušení
  • Házení dítětem po místnosti či na podlahu
  • Odpírání stravy


Zajímavý je proto v těchto souvislostech velice erudovaný a zároveň upřímný komentář ministerstva vnitra k týrání dětí:

"Statistické údaje se liší od počtu policií evidovaných případů o desetinásobky zjištěného stavu. Některé případy mohou být kvalifikovány jako ublížení na zdraví z nedbalosti, nehody nebo zanedbání péče. Dříve fungovaly dětské lékařky, které pravidelně sledovaly zejména u malých dětí jejich zdravotní stav na povinných pravidelných zdravotních kontrolách a při povinném očkování. V případě, že se dítě nedostavilo, zasáhla sociální pracovnice nebo policie. Dnes se vyskytují případy týraných malých dětí například se samovolně zhojenými zlomeninami, starými jizvami po bití nebo popálení, chronicky nemocných nebo podvyživených a podobně. Nikoho zřejmě nezajímá, že některé ‚maminky' nechodí s dětmi na preventivní zdravotní prohlídky z pochopitelných důvodů - nemají se čím chlubit. Proto některé případy nejsou podchyceny včas a dochází ke zbytečným těžkým zraněním a smrti týraných dětí.

Lidé v okolí si nechtějí způsobit nepříjemnosti a děti nechávají doslova umlátit, utýrat hladem nebo zemřít na chronické onemocnění. V jiných případech se dětské lékařky nebo i sociální pracovnice nechají přesvědčit matkou, že situace není tak vážná, jak vypadá, a nezasáhnou adekvátně. V neposlední řadě selhávají i někteří soudci, kteří děti vracejí zpět do rodin, kde je ohrožen jejich život. Zvláštní kapitolou je psychické týrání (bez zjevných fyzických stop) vedoucí někdy až k sebevraždě. Tragické je, že většinou tyto postižené děti své rodiče milují, pokládají surové chování dospělých za normální a vysvětlují si je vlastními chybami. Někdy jsou děti tak malé, že nemohou získat pomoc vlastním přičiněním. Starší děti se často za své rodiče stydí a snaží se mlčením zabránit ostudě a dalším nepříjemnostem, které by je potkaly po oznámení. K týrání dochází v rodinách nejrůznějších typů, výrazně nepřevažuje žádná rodinná charakteristika (vzdělání, věk, ekonomická situace, neúplná rodina atd.)..."

To je jistě alarmující informace. V mé dlouholeté psychiatrické praxi jsem se sešel s mnoha formami patologického chování a týrání dítěte mezi ně samozřejmě patří. Zažili jsme případy, kdy někdo z rodičů trpěl duševní poruchou či chorobou a v důsledku této nemoci vznikaly velké problémy, dokonce i nebezpečí, že by se dítěti mohlo něco přihodit. Nebudu hovořit o depresivních stavech, kdy matka s dítětem vyskočí z okna, protože sama trpí onemocněním, kterého si okolí nepovšimlo, a ona sama se nedostala k lékaři, a tím pádem jí nemohla být poskytnuta pomoc. Registrovali jsme i případ vtíravých myšlenek, které měla matka krátce po porodu v rámci laktační psychózy, kdy chtěla dítě vyhodit z okna anebo ho probodnout... V těchto případech se však podařilo chorobu vyléčit a k neštěstí nedošlo.

Nenápadný způsob týrání - porozvodové boje


K týrání dítěte může dojít nenápadnějším způsobem - po rozvodu rodičů, kde rozchod přeroste v nenávist, která je vyřizována prostřednictvím dětí. V tom případě si obě strany snaží kupovat přízeň dítěte na úkor toho druhého. Neustálé střídání při takzvané střídavé péči je velice traumatizující. Všechno vystihuje dopis dívky Jarmily: „... Nevím, co mám dělat, jsem zoufalá. Naši se rozvádějí. Máma pořád brečí a není s ní vůbec řeč a táta to vyřešil tím, že se odstěhoval, a tak s ním nemůžu mluvit vůbec. Copak mají právo takhle rozhodnout bez nás? Vůbec nevím, co bude dál, pořád tomu nemůžu uvěřit, protože vloni jsme byli všichni i s bráchou na dovolené a bylo to O. K. Aspoň se mi to tak zdálo. A teď tohle. Je to jako bomba, která všechno zničila. Brácha to ještě nechápe, ale jak máme dál žít?"

I tady stojí za to dát dohromady několik obecných rad, protože traumatizující rozchod rodičů můžeme vnímat jako zprostředkované trýznění.

Jak přežít rozvod rodičů?

I dvanáctileté dítě citlivě vnímá a má právo na to, aby bylo respektováno a vyslyšeno. I na jeho názor by měli rodiče brát zřetel. Měli by si uvědomit, že svými konflikty dítě poškozují a že tato situace bude jejich dítě ovlivňovat v dalším životě a zejména pak v budoucím partnerství, aby nezbylo jen trauma na duši!

Desatero jak na to:

  1. Promluv si s rodiči o celé situaci. Nejlépe s každým zvlášť. Vyžaduj, aby se k tobě chovali jako k partnerovi sobě rovnému a brali tě vážně
  2. Zeptej se, jak si představují budoucnost
  3. Nenech se podplácet a přetahovat na jednu stranu, protože nakonec bys nevěděl, komu se zavděčit, abys neztratil toho druhého rodiče
  4. Utvoř si vlastní názor, nenech se ovlivňovat emocemi z žádné strany. Představ si, jak by ses zachoval ty
  5. Přemýšlej o tom, co ti na rozvodu nejvíc vadí. Nejsou to víc než samotný rozvod spíše křik, hádky a věčné boje a osočování?
  6. Pokus se s rodiči stanovit pravidla vzájemného soužití. Řekni rodičům důrazně, že ti jejich hádky vadí a ruší tě. Pokud máš možnost se odstěhovat přechodně třeba k prarodičům, zmiň se o tom
  7. Nezatajuj svoje pocity, zmatky křivdy. Svěř se někomu, komu důvěřuješ
  8. Soustřeď se na sebe. Řešit problémy rodičů prostě nemůžeš. Věnuj se víc koníčkům, učení i kamarádům
  9. Nestyď se hledat pomoc u odborníka. Rozhovor třeba se sociální pracovnicí v poradně není udávání rodičů!
  10. Nezapomeň, že oba, táta i máma, zůstávají tvými rodiči. Zdůrazni jim, že nic se nemění na jejich vztahu k tobě, ale ani tvém vztahu k nim

Nešťastné dítě

A tyto myšlenky by měli vnímat i rodiče malých dětí, neboť i zdánlivě netečné a realitu nevnímající dítě si takový zážitek ponese do dalšího života.
V rámci určité „spravedlnosti" bychom však měli přiznat i rodičům, že jejich konflikty zejména s dopívajícími dětmi jsou někdy nad jejich síly, a že právě proto sklouzávají k nepřiměřeným reakcím. Je namístě zde zmínit i několik postřehů pro ně, a tak omezit pravděpodobnost, že budou využívat své rodičovské převahy, což bude jejich dítě bolestně vnímat jako týrání. Jde o to, vzájemně si porozumět.

Abychom se vyhnuli chybám ve výchově a přístupu, začněme ve věku, kdy se dítě začíná osamostatňovat, tedy chystá se k prvním zásadnímu kroku - půjde do školy:

Připravte se a obstarejte vše, co je třeba k zahájení školní docházky, hry, knížky, obrázky
Povzbuzujte jeho silné stránky (kreslení, pohybové sporty, fotbal, kytaru) a neupozorňujte na slabé stránky
Snažte se vždy zůstat klidní, ovládejte se, i když vás rozčiluje
Věřte ve schopnosti svého dítěte, každý den mu vyjádřete svoje city a povzbuzujte ho, zdůrazňujte úspěchy
Dopřejte mu čas, i když máte sami nabitý program, co je důležité, není délka času, který mu věnujete, ale kvalita a náplň toho, co mu předkládáte
Zůstaňte klidní, přesní a pevní i důslední, když mu stanovíte pravidla, která by mělo respektovat a naplňovat
Vyjadřujte se jasně a konkrétně (chci, abys to uklidil teď hned) namísto obecných pokynů a konstatování (nikdy si neuklízíš své věci)
Nezačínejte hovor se svým dítětem, když na to nemáte dost času anebo jste naštvaní a rozzlobení
Poslouchejte, když vám něco povídá, a nezesměšňujte jej ani si z něj nedělejte legraci, když se nedokáže dobře vyjádřit
Povzbuzujte ho konkrétně, když se chopí iniciativy, pochvala, povzbuzení, úsměv je vždycky vhodný doplněk jeho počínání
Vyhýbejte se tomu, být mu stále za zády, musí se naučit samostatně dělat a spravovat svoje věci a rozhodovat, a tedy i zažívat své omyly
Nenechte ho propadat se do nepořádku, ale nebuďte ani zaujati pro neustálé uklízení, snažte se najít střední cestu
Dávejte jasné a srozumitelné rady a doporučení, nediskutujte s ním zbytečně dlouhé hodiny. Diskuse rozmělňuje, spíše ho povzbuzujte k jednání
Netrestejte ho, nezahlcujte ho výčitkami, když neposlechne
Pochvalte ho okamžitě, když vás naopak poslechne
Nevyvolávejte zbytečně vzájemné spory, nesoupeřte se svým dítětem, nic tím nezískáte a zbytečně byste s ním ztratili kontakt. Takže: kontrolujte svoje emoce!
Uvědomte si, že vaše dítě nezlobí schválně, není ani zlé, ani zvrhlé. Vaší prioritou musí být na prvním místě, abyste zachovali svůj klid a rozvahu.

 

Pokud toto zvládnete, pak je třeba se připravit i na pozdější a komplikovanější vztahy s dospívajícím dítětem:

Jak se s puberťákem nerozčilovat

Je pravda, že konflikty s adolescentem jsou nevyhnutelné a reakce rodičů mohou situaci ještě zhoršit. Je třeba zachovávat rovnováhu, být zároveň chápavý, ale pevný.

  1. Jeho problémy jsou jistě komplikované, neshazujte je ani nesnižujte jejich význam, ať nemá pocit, že mu dáváte najevo, že jeho starosti jsou prkotiny
  2. Buďte pozorní a chápaví a potvrďte, že je vám jasné, že má problémy, ale i tužby a připomínejte mu, že i vy máte ty své
  3. Zůstaňte pozorní a vnímaví zejména v oblastech výjimečně citlivých: životní styl, práce ve škole, vztahy s ostatními
  4. Přestaňte vždy, když se tón řeči zvyšuje (ať z vaší, či z jeho strany). Křik nic nespraví, nevede kupředu, ale vrací zpět
  5. Když ho chcete kritizovat, učiňte tak vždy ve vhodné chvíli, nesnažte se systematicky stále zpochybňovat veškeré jeho snažení a chování
  6. Nenapomínejte ho a neumravňujte (ani když máte pravdu, způsobíte tím jenom, že bude v opozici vůči všemu, i tomu správnému, co budete říkat
  7. Nepodceňujte jeho stížnosti na oblečení (řekl mi, že chodím v bundě jako socka). V tomto věku jsou vzhled a oblečení velmi důležité
  8. Nezlehčujte a hlavně nezesměšňujte, adolescenti jsou velice citliví a vztahovační a téměř vždy jim chybí smysl pro humor, berou se příliš vážně,
    ale také neustupujte všem jeho rozmarům v oblečení. Promluvte o tom s ním a rozhodněte pak, zda je dobré mu vyhovět, či nikoliv
  9. Nekomentujte jeho hudební vkus (proboha, co je to za divoký rámus?), a to dokonce ani tehdy, když vás to tahá za uši. Hard rock nebo heavy metal jsou tak trochu přechodný jev, zejména pro chlapce. S přibývajícím věkem se jejich vkus zjemní. Takže hrajte svůj zájem, ať udržíte kontakt
  10. Neříkejte na všechno ANO. (filmy, videa, hry, pozvání kamarádů) ... nedávejte mu najevo, že si může dělat, co bude chtít a kdy bude chtít: to by pro adolescenta bylo velmi nebezpečné
  11. Když řeknete NE, říkejte to s citem, vysvětlete proč, jinak to bude vnímat jako ponížení a šikanu. Ale také neříkejte NE na všechno, vaše dítě se musí naučit rozhodovat samostatně a nést za to svou odpovědnost
  12. Když s ním opravdu nesouhlasíte, vezměte si čas na rozmyšlenou a pak s ním diskutujte, abyste změnili jeho názor anebo (proč by ne?) abyste názor změnili vy
  13. Nechtějte na něm, aby se choval jako dospělý, tím se teprve stane, zatím je to stále jen dospívající dítě!

Jak mluvit s dospívajícími dětmi, aby se udržela vzájemná důvěra?

V poradenské činnosti se objevují dotazy, jak vlastně s puberťákem a adolescentem mluvit, aby se rodič nerozčiloval, neztrácel nervové ovládání a vlastně se tak sám před sebou nezesměšnil a neměl z toho pak zpětně špatný pocit. Proto je třeba asi i tuto oblast zmínit.

Neví kudy kam

Můžete to zkusit takhle:

  • Relativizujte problémy, místo abyste je vždy dramatizovali, diskutujte v oboustranném klidu
  • Najděte vhodnou chvíli, abyste spolu mohli rozumně promluvit, vyhněte se autoritativním „vysvětlením"
  • Snažte se vidět objektivně. Je třeba, aby věnoval čas svému učení, to je základ. Čím méně to bude vztahovat do citového problému, tím méně emocionálních reakcí bude z jeho strany
  • Pokaždé když budete rozebírat nějaký problém, rozlišujte jeho skutečnou důležitost (pro vás i pro něho) a co to znamená v této chvíli a co to přinese do budoucna
  • Nesnažte se mít za každou cenu pravdu a vyhýbejte se argumentům v „přesile"
  • Vyhněte se i zjednodušování, i když je to třeba namístě. Váš adolescent není blbeček, takže respektujte jeho inteligenci
  • Věnujte čas, abyste ho vyposlechli, a dopřejte mu i čas, aby vysvětlil
  • Snižte délku svých proslovů a zmenší se i jeho odpovědi

V rámci vyrovnanosti a vyváženosti je ovšem nutné i využít postřehy dospívajících, kteří jsou v situaci nesvéprávných, protože musí poslouchat, i když mají už svůj vlastní názor - odlišný od rodičů. Přečtěte si, jak si představují oni správnou výchovu rodičů...

Jak vychovávat rodiče:

  • Nevnímám rodiče jako majitele hotelu. Respektuji hodiny jídla a nevracím se na poslední chvíli, abych složil nohy pod jídelní stůl, účastním se stolování (připravit příbory, prostřít stůl, umýt nádobí) a předem ohlásím, kdy nepřijdu anebo se vrátím pozdě
  • Neberu matku jako hospodyni nebo služebnou. Uklízím své věci a odnáším každý týden do koše na prádlo špinavé oblečení, když pozvu kamarády, nenechám v kuchyni nepořádek a stejně nenechám nepořádek v bytě
  • Nechci po svých rodičích, aby se chovali jako četníci, dodržuji své povinnosti a dávám jim tak najevo, že mi mohou důvěřovat
  • Nevnímám své rodiče jako automat na výdej peněz. Vyjednávám si s nimi kapesné, aby pokryly rozumně mé potřeby, a podle toho s nimi nakládám. Nevyžaduji ani nepřímo, ani je nemanipuluji (třeba jednoho proti druhému, pokud jsou třeba rozvedeni) ve svůj prospěch
  • Nevnímám rodiče jako chobotnice, je pochopitelné, že se o mne obávají. Proto se snažím je ujistit: ne, nespím s každou holkou, která se mi líbí, ani nefetuji, ani nepáchám s partou trestnou činnost...

A v rámci úplné spravedlnosti vznikl návrh jakési „charty" vzájemných vztahů, které by měly respektovat obě strany - rodiče i jejich dospívající děti. Myslím, že by tato „podepsaná" forma pomohla dát i dětem větší důstojnost a s ní i odpovědnost! Je vypracována na střízlivých postřezích náctiletých.

Písemná charta vzájemného soužití s rodiči - Rodičovská charta

Zavazuji se:
Že budu respektovat hodiny obvyklé pro jídlo, že budu přispívat a pomáhat (nákupy, příprava jídla, stolování, odklízení, umývání nádobí)...

Žádám:
Nenutit mne jíst, co nemám rád, nenutit mi vydatná jídla a omáčky, když se zrovna snažím snížit svou hmotnost...

Zavazuji se:
Dělat vše, co mám a co se očekává (osobní hygiena, příprava do školy), a ukázat vám, že můžete mít ke mně důvěru (říkám, co dělám, a dělám, co říkám, respektuji a dodržuji své sliby)...

Žádám:
Neustále mi neopakovat „udělej tohle a udělej ono", přestat se mnou jednat jako s malým dítětem, vyhrožovat mi, dělat scény a citově vydírat...

Zavazuji se:
Že když s vámi budu mít nějaké nedorozumění anebo problém, místo abych se urážel, budu s vámi o tom otevřeně mluvit. A nebudu vás brát jako nechápavé hlupáky: nebudu vás tahat za nos a vyprávět vám pohádky. Jestli udělám blbost, řeknu vám to dřív, než z toho začne někdo dělat drama...

Žádám vás:
Respektujte moje soukromí a intimitu. Nehrabte se v mých věcech, „nešpionujte" mne, nesledujte a ani nevyžadujte, abych vám říkal o svém milostném životě...

Zavazuji se:
Mít vás rád a respektovat vás. Jste citlivé bytosti, zneklidňujete se kvůli mně, proto se vám hlásím a informuji vás o tom, co se děje, když nejsem doma, zavolám vám, jakmile to je možné a když mi necháte na mobilu vzkaz.

Žádám vás:
Také mne mít rádi a respektovat mne. A hlavně a především: důvěřovat mi!

Jsem přesvědčen, že tento přístup by odstranil mnohé zbytečné konflikty. Ale vraťme se krátce k meritu věci - tedy k týraným dětem.

Pokud se setkáte s takovým případem ve své blízkosti, pamatujte, že je třeba nenechávat si své poznatky pouze pro sebe, zejména když víte o špatném zacházení s malým dítětem. Situace zvenčí často vypadá lépe, než ve skutečnosti je, a dítěti může jít opravdu o život!

  • Je-li to možné, zeptejte se dítěte, jestli ho něco netrápí, jestli mu někdo neubližuje, zda a jak mu můžete pomoci
  • Nasvědčují-li zjištěné poznatky týrání, je podle zákona nutno učinit neodkladně oznámení policii (oznamovací povinnost). Prověřují se i anonymní oznámení.
  • Informujte též orgán péče o dítě, případně i některou nestátní organizaci, třeba Fond ohrožených dětí
  • Zjistíte-li ve škole nebo v jiném kolektivním zařízení na dítěti stopy týrání, zajistěte lékařské vyšetření, případně i fotodokumentaci, a informujte neodkladně policii a péči o dítě
  • Odmítá-li se dítě vrátit domů, informujte ho o možnosti přijetí v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (například Klokánek FOD nebo jiné zařízení ZDVOP, zřizované krajskými úřady, státem či neziskovými organizacemi), kde může až do rozhodnutí soudu zůstat i proti vůli rodičů. Dítěti velmi pomůžete, pokud je tam (s jeho souhlasem) přivedete nebo doprovodíte; samo většinou neví, co si počít.
  • Nevíte-li si rady, můžete kontaktujte jakoukoli nestátní či státní instituci na ochranu dětí.


Věřím, že těchto pár informací vám pomůže nejen orientovat se v celém problému, ale umožní, abyste některé postřehy mohli uplatnit v případě potřeby v praxi. Třeba se vaší pomocí podaří zachránit dětský život.

Autor článku

MUDr. Jan Cimický, CSc.

Vystudoval Lékařskou fakultu University Karlovy v Praze (1972) a od počátku své lékařské dráhy se specializoval na psychiatrii. Až do roku 1996 pracoval v Psychiatrické léčebně v Bohnicích, kde byl v letech 1981-1996 primářem socioterapeutického a rehabilitačního oddělení. V roce 1996 si otevřel privátní Centrum duševní pohody Modrá laguna.
Je čestným předsedou České sekce Mezinárodní organizace autorů dobrodružné a detektivní literatury (AIEP), členem Obce spisovatelů, členem Psychiatrické a akupunkturní společnosti J. E. Purkyně a také francouzské psychiatrické společnosti (FIFP). Na Českém rozhlasu Dvojka moderuje v pátek pořad Noční Mikrofórum.

Publikační aktivity autora najdete v Odborné knihovně

 

Kde hledat pomoc nebo radu?

Doporučená literatura

BENTOVIM, A. Týrání a sexuální zneužívání v rodinách. Praha: Grada, 1998.
BECHYŇOVÁ, V., et al. Syndrom CAN a způsob péče o rodinný systém. Praha: IREAS, 2007.
DUNOVSKÝ, J. - DYTRICH, Z. - MATĚJČEK, Z. Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. Praha: Grada, 1995.
DUNOVSKÝ, Jiří, et al. Sociální pediatrie: vybrané kapitoly. Praha: Grada, 1999.
GJURIČOVÁ, S. - KOCOURKOVÁ, J. - KOUTEK, J. Podoby násilí v rodině. Praha: Vyšehrad, 2000.
GLASS, J. Rozbitá. Praha: Portál, 2011.
HANUŠOVÁ, J. Násilí na dětech - syndrom CAN. Praha: Vzdělávací institut ochrany dětí, 2006.
CHYTRÝ, M. - PROCHÁZKOVÁ, J. - SOLAŘOVÁ, M. - SPILKOVÁ, J. Syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte - agresivita očima dětí. Praha: DKC, 1997.
MARTINKOVÁ, M. Špatné zacházení s dětmi a mladistvými v rodině. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 1997.
Matějček, Z. Po dobrém, nebo po zlém? Praha: Portál, 2012.
MATĚJČEK, Z. - DYTRICH, Z. Děti, rodina a stres. Praha: Galén, 1994.
VANÍČKOVÁ, E. Interpersonální násilí na dětech. Praha: [s.n.], 2009.
VANÍČKOVÁ, E. - HAJD-MOUSSOVÁ, Z. - PROVAZNÍKOVÁ, H. Násilí v rodině: Syndrom zneužívaného a zanedbávaného dítěte. Praha: Karolinum, 1995.
VANÍČKOVÁ, E. - HAJD-MOUSSOVÁ, Z. - PROVAZNÍKOVÁ, H. Sexuální zneužívání dětí. Praha: Karolinum, 1997.
Weiss, P. Sexuální zneužívání - pachatelé a oběti. Praha: Grada Publishing, 2000.
WIRTZ, U. Vražda duše: incest a jeho terapie. Praha: Portál, 2005.

Související literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně pod pojmy "stockholmský" a "sexuální zneužívání".

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Přihlaste se k odběru newsletteru Šance Dětem

*) Pole označená hvězdičkou jsou povinná.

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS