Zobrazit menuSkrýt menu

Malé velké trápení má jméno ŠIKANA

Publikováno: 4. 4. 2016, aktualizováno: 24. 4. 2017 | Kategorie: Téma měsíce

Velmi častou a typickou situací, která může vést ke vzniku krize u dětí a dospívajících je šikana nebo i „pouhé šikanózní chování“ ve školním prostředí. Patří mezi obzvlášť nebezpečné jevy nejen tím, že svým vlivem zasahuje oběť samotnou, ale rovněž i agresora/agresory a všechny další účastníky šikany, včetně například rodičů.

Obsah článku:

Sociální ostuda?

Stres pro rodiče a ponížení dítěte

Moderní slovo, u kterého je ne vždy správně chápán význam

Co je to "šikana"?

Omyly z praxe při rozpoznávání a řešení šikany

Krizová situace rodičů v důsledku šikany jejich dítěte

Pomoc šikanovaným dětem

Osobnostní výchova

Vrstevnické programy

 

Anketa

Každý z nás, ať jsme dospělí, děti či dospívající, se můžeme v průběhu svého života dostat do situace, kterou neumíme vlastními silami řešit. Jsme vystaveni takové zátěži při působení různých stresových faktorů (tzv. stresorů), že postupně vyčerpáme veškeré zdroje energie a dostáváme se do stavu, kterému se odborně říká krizová situace.

Jde zejména o takové situace, vlivy, kdy je míra působícího stresu situace (tzv. stresogenní situace) vyšší než schopnost nebo možnost daného jedince tuto situaci zvládnout. Tato nadlimitní zátěž vede k vnitřnímu napětí a ke kritickému narušení rovnováhy organismu (blíže Špatenková, 2004).

Velmi častou a bohužel typickou stresogenní situací, která může vést ke vzniku krize u dětí a dospívajících, bývá šikana nebo i „pouhé šikanózní chování“ ve školním prostředí. Šikana patří mezi obzvlášť nebezpečné jevy nejen tím, že svým vlivem zasahuje oběť samotnou, ale rovněž i agresora/agresory a všechny další účastníky šikany (tedy i spolužáky a učitele, kteří šikany/šikanózního chování byli součástí – ať už vědomě, či nevědomky, ale také proto, že rozpoznat šikanu může být někdy velmi těžké, respektive odlišit šikanu například od škádlení (blíže například Kolář, 2011, 2010), či správně rozpoznat, kdo je agresor a kdo je oběť.

V tomto směru se setkáváme v praxi s oběma případy velmi často. Jak s tím, kdy učitelé bagatelizují chování třídy vůči jednomu ze spolužáků s poukazem na to, že dané dítě je jen velmi málo sociálně otužilé a nic zásadního se mu v kolektivu neděje, tak s tím, že je velmi často „odsouzena“ oběť, která již tlak šikany nevydrží a sama se odhodlá k převzetí řešení šikany do vlastních rukou.

Sociální ostuda?

Podstatné je rovněž poukázat na situace, kdy krizovou situací neprochází oběť šikany jen kvůli útrapám, kterým je vystavena, ale mnohdy ji vyčerpává i představa celkové „sociální ostudy“, jíž bude vystavena její rodina, obava, co tomu řeknou rodiče, že se samo dítě neumí těmto ústrkům postavit, a vůbec v obecné rovině představa, že svým rodičům dítě „přidělává starosti“. Přitom se nedá říci, že by se vždy jednalo o rodiče extrémně úzkostné nebo naopak necitlivé k problémům dítěte, ale často se lze setkat s takovým prožíváním situace u dítěte, které je sociálně vnímavé, ohleduplné, nechce rodičům přidělávat starosti a samo chce situaci vyřešit, protože podobný vzor má v rodičích. Tyto děti bohužel neumějí často odhadnout své síly a zapomínají, že i jejich rodiče, kteří se mohou stavět k řadě situací aktivně a čelem, se ale museli takovým způsobům řešení učit.

Případ Matěje

Chlapec, říkejme mu Matěj, tišší povahy, s bohatými zájmy je svědkem šikany spolužáka, tomu říkejme třeba Petr. Doma rodičům o tom, co se děje ve škole vypráví. Matka se rozhodne okamžitě situaci řešit, dojde za třídní učitelkou. Třídní učitelka matku odbude s tím, že její syn často nemívá úkoly a ať si raději všímá toho, jak plní školní povinnosti. Matce se jednání učitelky nelíbilo a obrátila se ještě na výchovného poradce ve škole. Mezitím Matěj nabídl Petrovi, že mohou společně chodit na kroužek stolního tenisu, s rodiči chlapce se daná maminka domluvila, že spolužák může pravidelně ten den u nich doma přespávat.

Situace ve škole se ale příliš nelepšila a po dvou měsících došlo k útěku Petra z domova. Napsal dopis na rozloučenou, sebral rodičům peníze a byl tři dny nezvěstný. Petra hledala policie, došlo ke kompletnímu prohledání bytu i u rodičů Matěje, pro chlapce to byl obrovský šok, policie prohledala všechny skříně, sklípky v bytě, snížená patra, rodiče museli jít v noci odemknout i sklep a jet s policií na chalupu, kterou mají nedaleko. Důvodem prohledávání bylo právě přátelství obou chlapců a domněnka policie, že Matěj Petra před ostatními chrání. Petr se našel po třech dnech a nastoupil zpět do školy.

Od tohoto incidentu se ale výrazně zhoršila situace ve škole a třída začala šikanovat i Matěje. Ten z obavy, kdy viděl, kam došla situace s Petrem, že mu nikdo nepomohl, a když viděl, jak jeho vlastní maminku trápí, že spolužákovi nedokázali pomoci, ani doma nic neřekl.

Rodiče vnímali, že se s chlapcem něco děje, nabízeli mu rozhovor a jakoukoliv pomoc, ale chlapec vše negoval, a dokonce i začal doma vyprávět vtipné historky ze života třídy. Vše vypadalo velmi věrohodně. Matka se domnívala, že stres vyplývá z astmatických obtíží, které se zhoršily, a začala situaci řešit po linii lékařské péče. Při přípravě na jedno vyšetření si ale matka všimla zvláštních modřin na chlapcově těle, a i když tvrdil, že je má z tělocviku, okamžitě se rozhodla zjištěný stav řešit vyšetřením u pediatra. Pediatr potvrdil, že jde o modřiny z bití, a chlapec konečně otevřeně přiznal, co se ve třídě děje. Matka byla ze situace nešťastná, chlapec také, protože nakonec viděl, že stejně nikoho trápení neuchránil a narušila se i důvěra mezi ním a rodiči. Matěj docházel následně dva roky k psychologovi, kde se učil získávat znovu důvěru ve své okolí. Při výběru střední školy se rodiče s Matějem po konzultaci s psycholožkou rozhodli pro školu menší, s kvalitním preventivním programem.

Protože byl chlapec již v deváté třídě, rozhodla se škola, že už nic řešit nebude, program k řešení šikany považoval ředitel již za zbytečný s tím, že se děti rozejdou do světa a oni vyčerpají „zbytečně“ finance za třídu, která již na škole končí (srov. Kolář, 2014). Třídní učitelka nadále situaci ve své třídě bagatelizovala a ani policie nechtěla daný případ prošetřit, neboť se podle jejího názoru nejednalo o trestný čin a udaní agresoři nebyli kvůli nízkému věku ani trestně odpovědní. Do ukončení docházky na základní škole se tedy matka domluvila s učitelkou, ke které měl Matěj velmi hezký vztah, že bude jakousi „spojkou“, kdyby se Matějovi něco dělo ve škole, aby mohl přijít a cítit bezpečí, a na poslední dva měsíce vyjednala synovi pobyt v lázních. Dodnes řešení školy nechápe.

↑ nahoru

Stres pro rodiče a ponížení dítěte

Jak vidíme na právě uvedeném příkladu z reálné praxe, mohou děti vnímat šikanu nejen jako nebezpečí vůči sobě, ale i jako stres pro rodiče, v tomto případě i Matěj následně vysvětloval, že se cítil ponížený tím, že si ve svých patnácti letech nedokáže poradit s několika spolužáky, kteří byli navíc mladší. To byl ale zároveň pro něj handicap, uvědomoval si, že by se situace mohla velmi snadno obrátit proti němu.

Vyjdeme-li z podobných situací, je naprosto nezbytné vést děti a dospívající hlavně k tomu, aby někoho ze svého okolí o vzniklém stavu informovali. Jak vidíme výše, dítě nemusí mít obavu svěřit se rodičům proto, že by mělo pocit, že mu rodiče nepomohou, ale i proto, že je nechce svými obtížemi „trápit“. Navíc si řada sociálně zdatných dětí uvědomuje i zásadní obtíž, s kterou se mohly již v průběhu své školní docházky setkat nejen u sebe, ale i u druhých spolužáků, a to že mnozí učitelé nepřistupují ke komunikaci s rodiči vstřícně, naopak pokusy rodičů vyřešit problém vnímají negativně, cítí se ohroženi ve své pozici profesionála, možná i proto, že si v podstatě šikany/šikanózního chování měli všimnout sami. Proto je velmi důležitá role třídního učitele; tuto funkci by neměl zastávat učitel jen jako určitou administrativní roli, ale právě jako roli sociální. Měl by si se žáky rozumět, žáci by k němu měli mít důvěru a určitě by třídní učitel měl být i prostředníkem při řešení dalších obtíží, například výukových u svých kolegů.

Zcela zásadní roli musí mít také preventista, i zde se setkáváme často s administrativním pojetím této role.

Výhodnější situaci pro řešení šikany, jen ale v počátečních stadiích, mají na těch školách, které využívají služeb školního mediátora. Ten může působit i na preventivním posilování kompetencí samotného kolektivu k řešení problému.

Žáci by vždy měli mít k dispozici informace o telefonních číslech, na která se dá dovolat. Pravidelně by se měli účastnit různých programů, které mohou působit jako prevence vzniku šikany, a to bez ohledu, zda byla ve třídě šikana zjištěna či nikoliv. Měly by být posilovány jejich komunikační a sociálně-osobnostní kompetence a měli by se setkávat s názorem, že vyhledání pomoci není slabost, ale naopak zdravé řešení nezdravé situace.

Rozhovor se specialistou na šikanu Zdeňkem Martínkem

↑ nahoru

Moderní slovo, u kterého je ne vždy správně chápán význam

Také je dobré se žáky hovořit na téma šikany a na příkladech z praxe si vysvětlit, co to vlastně šikana je. Přestože je totiž šikana dnes velmi moderní slovo, téměř na každém kroku se lze setkat s tím, že za šikanu považujeme cokoliv, co se nás negativně dotýká (pracovní úkol od kolegy, příkaz policisty k opuštění prostoru, požadavek učitele, aby žák po sobě uklidil pracovní místo, požadavek rodiče, aby si dítě mylo ruce po příchodu domů, vyjádření nespokojenosti s kvalitou odvedené práce či nedodržením termínu…). A to je špatně, protože tím v podstatě sami sobě ztěžujeme porozumění mechanismu šikany. Šikana určitě není tam, kde jeden uplatňuje vůči druhému svůj oprávněný požadavek. Ani když se to druhému nelíbí. Jde-li totiž o oprávněný požadavek, znamená to, že ten druhý má daný úkol plnit, protože to souvisí s jeho pracovním zařazením nebo rolí, kterou zastává (například žák, student, účastník volnočasového kroužku). Takovým oprávněným požadavkem může být, když učitel nechce, aby žáci během výuky používali mobilní telefon, oprávněným požadavkem může být, aby žák nosil pracovní pomůcky, aby nerušil ostatní (je-li to dítě schopné ovlivnit, pozor na situaci dětí s poruchami koncentrace pozornosti, které často něco zapomínají, i dětí hyperaktivních, které „svou hyperaktivitou vyrušují“, ale nechovají se tak záměrně!). Oprávněným požadavkem žáka zase na druhou stranu může být, aby na něj učitel nekřičel, aby ho učitel neponižoval, neříkal mu příjmením, nenadával mu (blíže například Švamberk Šauerová, 2016, Kopřiva a kol., 2015). Oprávněným požadavkem dítěte může být i to, aby mu ostatní spolužáci neříkali tak, jak se mu to nelíbí. Ale pokud tyto oprávněné požadavky druhá strana nerespektuje a chová se dále tak, že se nám to nelíbí, zlobí nás to, ubližuje nám to a druzí mají z našeho smutku radost, tak to jsou přesně situace, které již za šikanu označit lze.

Čtěte také:
Psychické problémy dítěte
Problémy s úzkostí a strachem
Deprese u dětí

 Co to je "šikana"?

sikanaPodíváme-li se na definici šikany, respektive na správné chápání tohoto pojmu, pak jednoznačně platí, že jde o „fyzické a psychické omezování, týrání či pronásledování slabšího jedince v kolektivu. Je to agresivní chování jedince (případně i skupiny), který chce fyzickým nebo psychickým týráním druhého získat nad ním moc či nadvládu. Jejím cílem je ublížit, zastrašit, ponížit.“ (Bendl, 2003) Právě onen moment, který je v odborné literatuře zdůrazňován, a to je onen cíl ublížit, je pro vyhodnocení daného chování klíčový. K tomu lze ještě přidat rovinu potěšení, kterou v agresorovi daná situace vyvolává. Říčan doplňuje ještě jeden velmi důležitý moment, a to že se dotyčný, jemuž se ubližuje, nemůže nebo neumí bránit (Říčan, Janošová, 2010).

Tato definice tedy musí stát na každém počátku posuzování situace, s níž se dospělá osoba setká. Nicméně, jak velmi důrazně upozorňuje M. Kolář, k týrání a zotročování dotyčného používá agresor násilí a manipulaci (Kolář, 2008, 2011). Často jde o žáky s dobrými komunikačními dovednostmi, s jejichž pomocí dokážou manipulovat nejen s „obětí“, ale i s okolím a svědky. Tento bod posuzování situace je proto pro „přihlížející“ velmi kritický a mnohdy se v praxi setkáváme s tím, že právě zde se dělá nejvíce chyb. Často se setkáváme se zlehčováním situace: „Vždyť ono o nic zase tak zásadního nejde, sundání ponožek je přeci vtipné, „pančelko“… vždyť je to hysterickej…, to není žádnej chlap!“ nebo naopak s označením oběti za agresora a původce celé šikany.

↑ nahoru

Omyly z praxe při rozpoznávání a řešení šikany

Pedagogové a rodiče se často domnívají, že zjevná šikana se řeší mnohem snáze než šikana skrytá. Mohlo by se to tak na první pohled jevit. Ale co když právě to zjevné je jen manipulací? Co když dítě šikanované skrytě už není schopné taktického řešení a naopak se nechává vyprovokovat ke zbití spolužáka nebo ke zničení nějakých věcí? Nelze samozřejmě tvrdit, že takové chování je omluvitelné, i když se člověk nachází v krizi, ale označením takového jedince jako agresora můžeme způsobit velmi mnoho škod.

Také převládá názor, že chlapci při šikaně dokážou být velmi agresivní a krutí. Bohužel zkušenosti z praxe ukazují, že šikana dívek dokáže být velmi propracovaná a vybrané „nepohodlné“ děvče je likvidováno systematicky. Jako příklad nám může posloužit následující situace z první třídy, která není ukázkou šikany jako takové, ale využívá jejích prvků k dosažení zamýšleného cíle. 

Případ Alenky

Rodiče Aleny (říkejme jí Alena Samarádová) se pár dní před vánočními svátky potkali se sousedy z vedlejšího domu. Soused požádá oba rodiče, zda by se i v předvánočním shonu nemohli na chvíli zastavit na krátkou návštěvu. Rodiče se zastaví a soused jim oznámí, že jejich Alenka šikanuje jejich dceru Marušku. Ukáže asi 50 lístečků, na kterých je dětským rukopisem mnoho sprostých nadávek a u každé podpis – jméno jejich dítěte (křestní jméno i příjmení – zajímavé je, že v příjmení je na všech lístečcích stejná drobná chyba, místo „a“ je „o“). Rodiče slíbí, že se dcery doma zeptají a znovu se sejdou. Alenka vypadá, že o ničem podobném neví, a rodičům slibuje, že nic takového nedělá. Matka nechá Alenku podobný lísteček napsat, všímá si, že jméno je správně. Se sousedy se domluví, že budou dále situaci monitorovat. O dva týdny později jde matka opět k sousedům zjistit, zda se neudála nějaká změna, lístečky chodí Marušce dále, a to i v době, kdy Alena nebyla dva dny ve škole. V té době už ale situaci řeší třídní učitelky obou dívek, neboť Maruška plakala a paní učitelka se snažila zjistit proč. Maruška označila jako viníka Alenu. Při příchodu k sousedům slyší matka, jak Maruška oznamuje otci, že přišla paní Samorádová. A co ji zarazilo, bylo, že jméno znělo přesně stejně špatně, jako bylo na lístečcích. Svěřila se rodičům Marušky a po delším povídání se dozvěděli, že s Maruškou chce kamarádit jiná holčička – je ze stejné třídy jako Maruška – ale Maruška jí pořád opakuje, že chce kamarádit se Samorádovou. Nejdříve se tomu 1nechce ani jednomu rodiči věřit, ale při následném šetření ve škole se ukazuje, že skutečným původcem nadávek na lístečku je skutečně ona holčička, která chtěla s Maruškou kamarádit.

Mezitím byli všichni rodiče z Alenčiny třídy informováni, že Alenka někoho šikanuje, a děti byly rodiči vedeny k tomu, aby s takovou zlou holčičkou nekamarádily. Při prosbě rodičů Alenky, zda může paní učitelka svou iniciativu „napravit“ a informovat rodiče o svém omylu, paní učitelka sdělila, že na prkotiny nemá čas, a jestli rodiče Alenky ano, ať si to chodí rozhlásit třeba po celém sídlišti.

Jak vidíme, již žákyně první třídy dokáže velmi propracovaně promyslet akci, s jejíž pomocí hodlala dosáhnout svého, i když v tomto případě nejde o šikanu v pravém slova smyslu, ale o využití jejího principu.

Na uvedeném příkladu vidíme i rozměr chyb, kterých se můžeme při řešení „šikany“ dopustit – unáhlené jednání a označení nějakého dítěte za původce šikany bez řádného prošetření, podávání informací o cizím dítěti někomu jinému, vytvoření kauzy, neochota profesionální pochybení napravit.

Možná si řada čtenářů nyní řekne: „A co Alenka?“ Ta si naštěstí dokázala v dané situaci poradit díky své milé a otevřené povaze. Děti s ní po pár dnech začaly opět mluvit a na incident se pomalu „zapomnělo“. Jestli na něj zapomněla i Alenka, to by nám musela říci ona. Ale ve třídě patří mezi oblíbence a nedávno byla zvolená jako předsedkyně třídy (dnes už chodí do šestky…).

V praxi se také velmi často podceňuje šikana psychická. Fyzické šikany si všímáme často, ne vždy, jak už bylo uvedeno, ji vyhodnotíme správně, ale tušíme, že někde je problém. Psychickou šikanu, zvláště psychickou skrytou, která může být založená i na izolaci dotyčného jedince, může méně všímavý pozorovatel přehlédnout. Přitom izolace bývá pro dítě velmi stresující a působí jako závažné trauma. S izolací se pak následně pojí i různé nadávky a ponižování ve smyslu, kdo by chtěl s takovým parazitem mít vůbec co do činění, byl by sám parazit. To vede k naprosté ztrátě sebevědomí a dítě pak samo svým „nestandardním chováním“ na sebe upozorňuje okolí, které nakonec dává i „agresorům“ za pravdu, že někdo takový si vůbec své místo na slunci nezaslouží. Dítě v takové situaci neumí krizi řešit vhodnými prostředky. Musíme mít na paměti, že jsou to mnohdy děti, které se nemohou nebo neumějí bránit (jak uvádí např. Kolář, 2008, 2011), proto se nejdou se svými starostmi nikomu svěřit. Anebo jdou, ale protože nemají dostatek komunikačních dovedností, nevyjádří se přesně nebo se setkají s netrpělivostí na straně dospělého, který očekává, že dítě, když má problém, přijde a vysype ze sebe větu: Paní učitelko, Tonda mě šikanuje, on navádí ostatní spolužáky, že se mnou nesmí mluvit, a nadává mi, že jsem parazit a každý ode mne chytí jen smrtelnou infekci, a všichni si zacpávají nos, když jdu kolem, a neřeknou mi jinak než smraďoch a všivák. Ale já jsem přece čistý a mám hodné rodiče, kteří se o mě starají, a tak nemají pravdu a mě to bolí a ubližuje mi to.“ Ale šikanované děti právě tohle neumějí. Jsou zádumčivé, často ani na nabídnutou pomoc neumějí reagovat, jejich sebevědomí může být už tak nízké, že i uvažují, zda spolužáci třeba nemají pravdu. Někdy taková situace může skončit i pokusem o sebevraždu, neboť dítě už naprosto ztratilo smysl života.

Čtěte také:
Vývoj psychické odolnosti dítěte a výchova
Obecné principy výchovy k psychické odolnosti
Agrese, šikana a jiné formy násilného chování

↑ nahoru

Krizová situace rodičů v důsledku šikany jejich dítěte

klukPodobně jako šikanované děti se dostávají do krizové situace i jejich rodiče, pokud se o šikaně dozvědí a začíná se šikana řešit. Je až s podivem, že si tuto okolnost ani učitelé (a mnohdy ani sociální pracovnice, které se i k řešení šikany dostanou) neuvědomují a krizi rodiny posilují tím, že vinu za vznik situace svalují na rodiče daného dítěte, že ho špatně vybavili do života a nepřipravili ho dostatečně na to, že se setká i s lidmi zlými nebo že prostě život není jednoduchý ani spravedlivý. Rodiče šikanovaného dítěte zažívají krizi právě proto, že cítí bezmoc při řešení šikany, vidí bezvýchodnost situace a nakonec je vina za šikanování jejich dítěte připsána na jejich účet. Nemají mnohdy prostor k ventilaci emocí, které při rozkrývání šikany vznikají, třeba právě proto, že jsou také často submisivní, stejně jako jejich ratolest. Nebo i nejsou, mohou být i z oboru, a mohou mít velmi dobrou představu o tom, jak by řešení zjištěné šikany mělo probíhat, ale narazí na neochotu pedagogů, jejich obavy z rodičů agresora, kteří také mohou být agresivní, mohou rodiče agresora znát, být s ním v příbuzenském vztahu, může jít o dítě kolegy…. Takový stav je naprosto bezvýchodný a situace celé rodiny se stává kritickou. Tak jako se zdůrazňuje rizikový vliv šikany na ostatní spolužáky, kteří jsou jejími účastníky, to stejné platí i pro rodinu šikanovaného dítěte, která se nesetká s přiměřeným a efektivním řešením problému. I oni odcházejí dál do života s vědomím, že toto společnost dopustila, i oni přestávají věřit stanoveným pravidlům a ztrácejí víru v sílu výchovně vzdělávacích institucí i v systém preventivních opatření.

Neobvyklou situací nemusí být ani to, kdy třída (pracovní kolektiv, podřízení) označí za původce šikany někoho, kdo je „nepohodlný“. Na úrovni pracovních kolektivů se můžeme setkat s udáním na úřednickou šikanu u neoblíbeného šéfa, někdy se udává i sexuální obtěžování, v případech rozvádějících se manželů se setkáváme s nárůstem falešného obvinění z psychického, ekonomického i sexuálního týrání (výjimkou nebývá ani udání ze znásilnění), na úrovni třídy to pak může být podobné…. Neoblíbené dítě je nařčeno, že druhým hrubě nadává, že jim bere věci, a chování skupiny se pak argumentuje jako samozřejmá odplata za takové chování. S podobnými situacemi se ale může setkat i náročný učitel, který po žácích chce plnění studijních povinností a v důsledku svých požadavků je pak obviněn ze sexuálního obtěžování, vydírání, přijímání úplatků, ponižování studentů. Všechny tyto situace ztěžují ostatním řešení šikany a podobných jevů. Odjakživa platila „pravda“, že je pravděpodobněji asi správná verze většiny než jednotlivce, což vede právě opět k bezmoci a bezvýchodnosti situace oběti.  Varovným signálem by pro nás vždy měla být až nápadná shoda v názorech skupiny, která ale do otevření problému nikde nic nehlásila. Proč se nikdo z těch všech, kdo mají naprosté jasno, nesnažil na problém poukázat? Vždy padne ono typické „Ono na každém šprochu je pravdy trochu“, což začne působit jako jed. I v těch, kteří by totiž neuvažovali tímto směrem, začne hlodat stín pochybnosti a budou si říkat: „Copak je ale možné, aby tolik lidí lhalo? To je přeci velmi nepravděpodobné.“ Kolik ale takových situací už jsme v praxi zažili, kdy se několik podřízených domluvilo proti novému šéfovi, kterému dávali mylně za vinu, že „vyštípal“ jejich oblíbenou šéfovou, která jim nechala volný prostor a nelpěla na pracovních výsledcích… Přitom „postarat se“ o vznik kauzy je velmi jednoduché. Ono se stačí letmo zmínit tu či onde, že šéf nedodržuje bezpečnou hranici vzdálenosti od té či oné kolegyně, a problém je na světě.

Při řešení problematiky šikany se odborná literatura věnuje typologii agresora a oběti. V našem povídání o šikaně to ale není až tak účelné, proto spíše čtenáře odkážeme na konkrétní literaturu, pokud ho daná oblast zajímá hlouběji (např. Kolář, 2011, Bendl, 2003). Každý případ je totiž natolik specifický, že se v praxi můžeme setkat jak s typickými agresory – agresivními dětmi, které touží po moci či potřebují vyventilovat vlastní krutost nebo se jen nudí, tak i s méně typickými – dítětem slabým, i třeba již dříve šikanovaným. I oběti bývají různé. Mnohem důležitější je věnovat pozornost okolnostem – faktorům, které umožní vznik šikany, případně faktorům, které spuštění šikany dokážou efektivně bránit – a využít je jako preventivního faktoru v jiných edukačních prostředích.  Pro řešení šikany není důležité, zda agresor je toho či onoho typu, pro řešení šikany je podstatné, že je naplněna její skutková podstata, jak jsme si ukázali v úvodu článku v definici šikany jako takové.

↑ nahoru

Pomoc šikanovaným dětem

Co ale tedy pro děti v takové situaci můžeme udělat? Jednoznačně platí pravidlo, že je nutné zajišťovat klidnou atmosféru a bezpečný prostor pro sdělení problému.  Dále je dobré dítěti poskytnout dostatek informací, kam nebo na koho konkrétně se může obrátit se svým problémem, i když bychom měli být všichni připraveni naslouchat dítěti, které sdělí, že problém má. Podobné informace bychom měli poskytovat i rodičům (například na webových stránkách školy, na třídních schůzkách, v žákovské knížce) – tyto kontakty by měly být běžnou součástí uváděných informací, které škola poskytuje žákům i rodičům. Přitom vůbec nemusíme uvažovat ochranu dítěte před šikanou ve škole, ale i šikanu například v rodině. S ohledem na nárůst anonymity a stále nižší počet členů rodiny vzrůstá rovněž riziko vzniku domácího násilí páchaného na stále mladších dětech, které se opět s ohledem na svou situaci neumějí a nemohou bránit (viz i data zveřejněná v článku Dítě v krizi na portálu Šance dětem, únor 2016).

Dalším, všeobecně preventivním krokem může být obecný prostor pro vzájemné sdílení uvnitř skupiny (například ranní kroužky, společné diskuse), kvalitní pedagogická diagnostika založená na pozorování dětí a posilování osobnostních a komunikačních dovedností dítěte, včetně jeho nenásilného psychického otužování.  Učitel může zařazovat do výuky techniky vedoucí k navození psychické pohody a uvolnění, různé relaxační techniky (Krejčí, 2011, Nešpor, 1998, Švamberk Šauerová, 2016), cvičení zaměřená na prožitky a podporu emoční katarze i sebeovládání (např. Hošek, 2015, Stuchlíková, 2005, Stackeová, 2009, Naudeau, 2003).

Možné je využít i spolupráce řady „společností“, které jsou na pomoc ohroženému dítěti (i potenciálně ohroženému) vybaveny. Určitě bychom měli zmínit působení středisek výchovné péče pro děti a mládež, nízkoprahová zařízení či komunitní centra, která často realizují různé druhy preventivních programů, dále programy například projektu Odyssea, zaměřeného cíleně na osobnostní a sociální výchovu, či různé programy vrstevnické.

Čtěte také:
Problémy s chováním
Dítě v krizové situaci
Typy a příčiny krizí u dětí a mládeže

Osobnostní výchova

Obsah osobnostní a sociální výchovy je postaven na využití aktivních metod, dramatiky, nácviku komunikačních dovedností. Nezbytnou součástí osobnostní a sociální výchovy je reflexe prožité zkušenosti (rozbor, zhodnocení, které s pomocí učitele formuluje dítě po každé aktivitě). Dovednost efektivní reflexe je možné podporovat vhodně cílenými otázkami nebo uplatněním výtvarných technik či krátkého písemného zhodnocení.

Inspirace k technikám osobnostního rozvoje lze nalézt například v Zásobníku metod používaných v osobnostní a sociální výchově (viz Srb a kol., 2007) nebo v publikacích zaměřených na osobnostní a sociální výchovu (například Valenta, 2011, Gillernová, Krejčová, 2012, Vališová, 2005, Metodiky OSV na portálu Odyssey). Využít lze rovněž publikace primárně věnované šikaně, ale obsahující řadu zajímavých her a technik – Jak zlepšit vztahy v naší třídě (Švec, Jeřábková, Kolář, 2007).

↑ nahoru

Vrstevnické programy

Mezi vrstevnické programy využitelné v oblasti šikany lze zařadit například projekt Pět P či Kompas. V obecné rovině velmi dobře může působit i zapojení daného dítěte do skautského hnutí.

Pět P

Pět P (Pomoc, Přátelství, Podpora, Péče a Prevence) je dobrovolnický program určený dětem a mládeži ve věku šest až patnáct let, pokud to mají jakýmkoli způsobem v životě složitější než jejich vrstevníci. Pomoc zajišťuje v tomto případě dospělý dobrovolník. Odborně sestavená dvojice se schází nejméně po dobu deseti měsíců na jedno odpoledne v týdnu a věnuje se volnočasovým aktivitám, které si společně domlouvá.

Dlouhodobý vztah dítěte s dobrovolníkem má vytvořit prostor pro růst sociálních dovedností, posilovat sebevědomí dítěte a rozšířit jeho motivaci k navazování přirozených vrstevnických vztahů. Dítě má tak nového „člověka pro sebe“, který na něj má čas, má se tedy komu svěřit, s kým si hrát, rozvíjet své dovednosti nebo získat nové. Díky tomu může postupně nabývat zdravé sebejistoty a osvojovat si prosociální vzorce chování i prožívání. Dobrovolník je zde v roli průvodce.

Program je svým charakterem velmi vhodný i pro děti šikanované, neboť získávají někoho, s kým se mohou přátelit, zároveň i posilují vlastní sociální dovednosti.

Program Kompas

Program KOMPAS je sociálně preventivním dobrovolnickým programem pro děti ve věku od sedmi do patnácti let. Název tohoto volnočasového programu vznikl z klíčových slov: KOMunikace, PArtnerství, Spolupráce. Obsah projektu se opírá o podklady kanadského programu P.E.A.K.

Určen je pro děti, které mohou být ohroženy nedostatky v sociálních interakcích s vrstevníky, realizuje se v malé skupině šesti dětí a dvou dospělých osob.

Program nabízí dětem zábavu, přátelství a hodnotné trávení volného času. Dobrovolníkům nabízí získání kvalitní praxe, vedení malé skupiny, seberealizaci a návrat do dětství.

V projektu se setkává skupina šesti znevýhodněných dětí a dvou vyškolených dobrovolníků jednou týdně po dobu pěti měsíců. Náplní těchto setkání jsou nejen hry, výlety a soutěže, ale i další aktivity zaměřené na získávání a rozvoj sociálních dovedností (včetně letních táborů a podobně).

Cílem programu KOMPAS je naplnit volný čas dětí tak, aby je oslovil a zaujal. Vychází se vždy ze zájmu a potřeb dětí zapojených do programu.

Příspěvek o šikaně bychom mohli uzavřít přáním, aby se děti se šikanou i dalšími rizikovými jevy setkávaly co nejméně, a když už se tak přece jen stane, aby při nich stáli profesionálové, kteří vytvoří tolik potřebný bezpečný prostor pro vyjádření obav, kteří nebudou znevažovat pocity dítěte ani jeho stesky a pečlivě se budou situací zabývat.

Autorka článku

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová, Ph.D.

Vystudovala obor pedagogika-psychologie a jednooborová psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Titul docenta získala na Trnavské univerzitě v Trnavě. Věnuje se výuce pedagogicko-psychologických disciplín na Vysoké škole tělesné výchovy a sportu Palestra a Vyšší odborné škole Palestra. Má zkušenosti ze soukromé poradenské praxe, působila také jako poradenský psychologpedagogicko-psychologické poradně. Je členkou České pedagogické společnosti, Českomoravské psychologické společnosti a Asociace školních psychologů. Věnuje se také publikační činnosti.

Publikační aktivity doc. PhDr. Markéty Švamberk Šauerové, Ph.D., najdete v naší Odborné knihovně.

Pokud byste se chtěli v souvislosti s tématem šikany na cokoli zeptat renomovaného odborníka, pošlete svoji otázku na e-mail nazory@sancedetem.cz. Odpověď odborníka pro vás zdarma zajistíme, zašleme vám ji e-mailem a anonymně bude zveřejněna i na portálu Šance Dětem.

Literatura:

BENDL, S.: Prevence a řešení šikany ve škole. 1. vyd. Praha: ISV, 2003. ISBN 80-86642-247-08-9.

GILLERNOVÁ, I., KREJČOVÁ, L.:  Sociální dovednosti ve škole: Vybrané aktivity pro rozvoj sociálních dovedností žáků a jejich metodické zpracování. [online] 2012. [cit. 18. 10. 2016].

HOŠEK, V.: Katarzní momenty her a sportů. In. ŠAUEROVÁ, M., HOŠEK, V.: Zážitková pedagogika – zdroj inspirace v edukační praxi. Praha: VŠTVS Palestra, 2015. ISBN 978-80-87723-17-3.

KOLÁŘ, M.: Nová cesta k léčbě šikany. 1. vyd. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-80-7367-871-5.

KOLÁŘ, M.: Ve škole. Šikana, nebo jen škádlení? Psychologie dnes. Roč. 16. Č. 2. 2010. ISSN 2012-9607

KOLÁŘ, M.: Způsobů, jak člověku ublížit, je nekonečně. Informatorium 3–8: časopis pro výchovu dětí od 3–8 let v mateřských školách a školních družinách. Roč. 15, č. 5. 2008. ISSN 1210-7506.

KOLÁŘ, M.: Koncepční vzdělávání odborníků na řešení šikany (část 1, část 2). Školní poradenství v praxi. Roč. 1, č. 1, 2, 2014. ISSN 2336-3436.

KOPŘIVA, P., NOVÁČKOVÁ, J., NEVOLOVÁ, D., KOPŘIVOVÁ, T.: Respektovat a být respektován. 3.vyd. Kroměříž: Spirála, 2015. 288 s. ISBN  ISBN: 978-80-904030-0-0.

KREJČÍ, M.: Výchova ke zdraví a strategie výuky duševní hygieny ve škole. České Budějovice: JU ČB, 2011. ISBN 978-80-7394-262-5.

NADEAU, M.: Relaxační hry s dětmi. Praha: Portál, 2003. 134 s.  ISBN 8071787124.

NEŠPOR, K.: Jóga pro děti ve věku pět až deset let aneb Hrajeme si, cvičíme a povídáme si pohádky. Praha: Velryba, 1998.

ŘÍČAN, P.; JANOŠOVÁ, P.: Jak na šikanu. 1. vyd. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-247-2991-6.

SRB, V. a kol.: Jak na osobnostní a sociální výchovu? Praha: OS Projekt Odyssea, 2007. ISBN 978-80-87145-01-2.

STACKEOVÁ, D.: Zdravotní benefity pohybových aktivit. Tělesná výchova a sport mládeže: odborný časopis pro učitele, trenéry a cvičitele. Praha: Karolinum, 2009. Roč. 75, č. 1. ISSN 1210-7689.

STUCHLÍKOVÁ, I. a kol.: Zvládání emočních problémů školáků. Praha: Portál, 2005, ISBN 978-80-87723-17-3

ŠPATENKOVÁ, N.: Krize: psychologický a sociologický fenomén.  Praha: Grada, 2004. ISBN  80-247-0888-4.

ŠVAMBERK ŠAUEROVÁ, M.:  Hyperaktivita nebo hypoaktivita – výchovný problém? Bratislava: Wolters Kluwer, 2016. ISBN 978-80-8168-348-0.

ŠVEC, J., JEŘÁBKOVÁ, S., KOLÁŘ M.: Jak zlepšit vztahy v naší třídě. Kurz osobnostní a sociální výchovy pro žáky 2. stupně. 1. vyd. Praha: Projekt Odyssea, 2007. ISBN 978-80-87145-27-2.

VALENTA, J.: Osobnostní a sociální výchova v základních školách. Doporučené očekávané výstupy – podrobné rozpracování. In: PASTOROVÁ, M. (ed.) a kol.: Doporučené očekávané výstupy. Metodická podpora pro výuku průřezových témat v základních školách [online].  Praha: VUP, 2011.[cit. 18. 10. 2016].

VALIŠOVÁ, A.: Komunikace a vzájemné porozumění (Hry pro dospívající). Praha: Grada, 2005. 140 s. ISBN 8024708426.

Další související literaturu a zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně.

 

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Přihlaste se k odběru newsletteru Šance Dětem

*) Pole označená hvězdičkou jsou povinná.

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS