Zobrazit menuSkrýt menu

První díl: Bez domova

Publikováno: 2. 5. 2017, aktualizováno: 10. 5. 2017

Rodina Novákových se ocitla se svými pěti dětmi v dluhové pasti a bez domova. Pomoc přišla v poslední chvíli od Odboru sociální právní ochrany dětí v Prachaticích a potažmo z Azylového domu pro rodiny s dětmi v Husinci. Nyní bojují opět o to, aby se mohli všichni vrátit do normálního života. Lehké to nemají, ale vědí, že někdy je potřeba se naučit umět si o pomoc říci.

Příběh rodiny Novákových nabral nepříznivý směr už v 90. letech. Tehdy totiž otec rodiny – v té době pouze s jednou dcerou – spáchal finanční delikt, kterým se dostal za hranu zákona. Šlo však o tak rozsáhlou záležitost, v které figurovalo značné množství lidí, že se policejní a poté i soudní vyšetřování táhlo 12 let.

„Mezitím nám k nejstarší dceři přibylo dalších pět holčiček,“ popisuje dnes čtyřicetiletá Šárka Nováková. V době, kdy konečně zazněl verdikt soudu, který odsoudil otce rodiny k podmíněnému trestu s dohledem, tak už byla tato rodina osmičlenná, zároveň ještě s dvěmi vnoučaty. Není těžké si představit, že potíže s tím, udržet si určitý životní standard, by na sebe nenechaly možná čekat i bez té chyby, které se manžel, jak dnes říká Šárka Nováková, dopustil ještě jako „mladej“.

Propad na dno byl víc než rychlý

Situace se zamotávala, komplikovala. Tím jak v loňském roce vrcholily soudy a rozhodování, bylo nutné, aby otec Novák na soudní jednání docházel, a to velmi často. Zaměstnavatel mu sice nějakou dobu tyto absence toleroval, když však neustávaly a pan Novák zaměstnaný jako jako zásobovač byl více u soudu než za volantem, nakonec se s ním na podzim v září rozloučili. A jak už to tak bývá, komplikace nechodí většinou osamocené. Načasováno to bylo tak, že paní Novákové v tom období, kdy muž ztratil práci a výdělek, skončilo vyplácení rodičovského příspěvku na nejmladší dceru. Finanční sešup celé rodiny tak nabral rychlý spád.

„Někdy jsme si možná v minulosti žili i až nad poměry. Když byly peníze, jeli jsme na dovolenou, když bylo peněz méně, s dětmi jsme o tom mluvili a ony to chápaly – vždy jsme s nimi měli otevřený vztah,“ líčila před kamerou portálu Šance Dětem Šárka Nováková.

Propad byl ale rychlý a vše bylo o to komplikovanější, že rodina žila na Šumavě, v místě pouze s několika staveními, do kterého jezdil autobus pouze dvakrát denně – a to ještě jen ve všední den. Bez cest do většího města v okolí (Prachatice, Vimperk), však nebyla šance pokoušet se hledat práci. Pokud i na chvilku přece jen naděje svitla, záhy vše skončilo u toho, že jízdní řády dvou autobusů, nekorespondovaly s žádnou běžnou směnou zaměstnavatelů. Když se k tomu přičte ještě fakt, že práci v té době hledal především otec rodiny, již se záznamem v rejstříku trestů, naděje na úspěch při hledání práce se zdrcly na minimum. I když co se týká pracovní kvalifikace, měl co nabídnout. “V minulosti jsem si dělal a platil různé zkoušky, disponuju třeba tak svářečskými zkouškami, mám osvědčení na jízdu s vysokozdvižným vozíkem. Nadšení od zaměstnavatelů však vždy vystřídalo chladné odmítnutí, jakmile jsem přiznal, že mám v záznam v trestním rejstříku,“ popsal Novák.

Nebylo na autobus, nemohlo se někdy jít tedy ani do školy

Absence hromadné dopravy a příznivějších časů jízdního řádu, byla vážnou komplikací ale i pro děti. Potřebovaly jezdit do školy, ale jen jízdné pro čtyři dcery tam a zpět představovalo 200 Kč denně. A ty prostě rodina v tomto těžkém období často neměla. Byl to tedy důvod pro to, že dcerky musely zůstat doma. „Ne každé dítě to asi pochopí, ale ony to vždy obrečely. Do školy chodí rády, dobře se učí, a to, že tam nemohly, opravdu nesly těžko. O tom, jaký jsem zažívala strach z toho, že se to může obrátit proti nám jako rodičům, co neposílají děti do školy, asi ani vyprávět nemusím. Bylo to hrozné, ale nevěděli jsme, zda máme koupit něco k jídlu pro děti nebo zaplatit elektřinu či cokoli, co s bydlením souvisí. Ocitli jsme se v dluhové pasti a strach z toho, že přijde jako trest to nejradikálnější řešení, při kterém bychom o děti přišli, narůstal. Paralyzoval nás natolik, že jsme se báli i komukoli svěřit s tím, jak jsme na tom a požádat o pomoc. Až když nás majitel nemovitosti, v které jsme do té doby bydleli, vyhodil a kontaktoval sociálku (OSPOD), najednou se věci daly do pohybu. Během týdne jsme se mohli nastěhovat do Azylového domu pro rodiny s dětmi v Husinci. To bylo pro nás vysvobození,“ popsala životní trápení a určité štěstí v neštěstí Šárka Nováková.

Jak dodala, děvčata přesun do azylového domu vzala v klidu, což i jí jako mámě hodně vše ulehčilo. Přesto přišla, jak se svěřila před kamerou, o svoji dlouholetou kamarádku. Ta totiž s rodinou odmítla dál komunikovat, když prý skončila v „azyláku“.

Těžce se s osudem rodiny dcery smiřovala i matka paní Šárky. „Měla slzy na krajíčku, když jsme jí řekli, kam musíme odejít, protože nemáme kde bydlet. Říkala: ‚To jste to dopracovali.‘ Musela jsem ji uklidnit a vysvětlit, že to v rámci toho všeho špatného s čím se pereme, nakonec nedopadlo ještě úplně nejhůř. A taky jsem jí řekla: ‘Mami, mohli jsme být s manželem pod mostem jako bezdomovci a děti v dětském domově. Takhle jsme dostali šanci ty věci, co jsme dělali špatně, napravit.‘“

Nezbývá, než rodině Novákových držet palce, aby zvládli se opět postavit na nohy. Hlavně kvůli dcerkám, z nichž jedna studuje na gymnázium a druhá se letos v dubnu na gymnázium dostala po úspěšném složení zkoušek také.

Otec si krátce po našem natáčení našel práci, na částečný úvazek má do nedaleké obce dojíždět za prací i paní Šárka. Azylový dům jim poskytne bydlení do února roku 2018 (maximálně na rok).

Závěrem

Nadace Sirius a informační portál Šance Dětem připravuje a natáčí v tuto chvíli cyklus celkem osmi videodokumentů, v nichž nabídne malou sondu do rodin s dětmi, které se z různých důvodů ocitly na dně. Navazuje tak na předchozí cyklus dokumentárních filmů, které odhalovaly to, jak se v ČR žije rodičům různě tělesně postižených dětí.

Důvody toho, proč se někteří z našich účinkujících ocitly v problémech, jsou specifické a liší se, přesto jsme se pokusili vytipovat osm nejčastějších trápení, které rodiny a rodiče s dětmi přivádějí až na hranu sociálního vyloučení. Dluhy, hrozba ztráty bydlení a bezdomovectví, nemoc, exekuce, domácí násilí, přestoupení zákona, nedostatek peněz v důsledku ztráty zaměstnání či absence alimentů od partnera…

Na místě je uvést, že účelem jednotlivých dílů není ukázat formy utrpení, s kterými se v Česku potýkají někteří rodiče s dětmi, ale naznačit, že cesty, jak se tomu utrpení a nevlídnosti osudu vzepřít, existují. Stejně jako naděje. Je třeba ale někdy zabojovat a vydržet.

Bída, za kterou je schováno nejvíce utrpení, totiž přichází plíživě, nečekaně a mnohdy ze zálohy. Své počátky přitom může mít už v raném dětství a třeba nefungující rodině.

Věřme a přejme si, aby příběhy, které byli ochotni nám aktéři našich filmů otevřeně vyprávět, měly co nejvíc šťastné konce.

Děkujeme všem za odvahu svěřit se s tajemstvími a trápeními.

Děkujeme též všem organizacím, které nám pomáhaly vytipovávat rodiny a rodiče v jednotlivých dílech vystupující.

 

Alena Hechtová

 

Nahoru

Přihlaste se k odběru newsletteru Šance Dětem

*) Pole označená hvězdičkou jsou povinná.

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS