Batolecí období (věk 1–3 roky)

Autor/ka: Mgr. Milena Nováková
Datum publikace: 02. 05. 2014, Aktualizováno: 15. 03. 2023

Předchozí články k tématu:

Pro batolecí období je klíčová samostatnost dítěte a s tím související uvědomování vlastního „já“. Dítě potřebuje zkoušet všechno samo a utvářet si tak obraz o tom, co vlastně dokáže, jak může působit na svět. Umí už o sobě mluvit jménem a postupně začíná říkat „já“.

Z hlediska výchovy a rozvoje psychické odolnosti je podstatné toto rodící se já podporovat, upevňovat a směrovat. Někdy to není úplně snadné, protože dítě, které testuje svou samostatnost, se také často pouští do takých kousků, které vám jako rodičům nebo pečovatelům mohou připadat nebezpečné, a máte tedy tendenci dítě chránit a danou akci mu zakázat. Pokud se taková situace vyskytne, přemýšlejte nad tím, jestli nemůžete dítěti nabídnout nějakou alternativu nebo upravit prostředí tak, aby jeho nebezpečnost byla co nejmenší (bezpečnostní kryty na zásuvky, odstranění ostrých hran a podobně).

Za druhé je to proto, že můžete mít obavu o zničení věcí, poškození zařízení bytu a podobně. V takovém případě doporučujeme nabídnout dítěti takové místo, kde si může hrát stejnou hru, ale nebude problém, když něco zničí. Můžete mu také dát pravidla a hranice hry (například můžeš si tu hrát, ale ne na sedačce), ale dítě pak obvykle s přibývajícími omezeními ztrácí pro hru nadšení.

Třetím důvodem může být to, že zkoušení samostatnosti u dítěte někdy zajde do extrémů a projevuje se takzvaným negativismem. Zvlášť pro ty pečovatele, kteří mají velmi ochranitelský a pečující přístup, může být těžké nedělat věci za dítě, nesnažit se mu pomáhat a nechat mu prostor pro vlastní způsoby realizování činností. Navíc dítě v období negativismu někdy docela brnká na nervy svých pečovatelů. Nejlépe mu to asi jde v situacích, kdy potřebujete někam přijít včas a ono se odmítá oblékat, chce všechno dělat samo a odchod z domu se tak protáhne na dlouhé minuty.

Negativismus dítěte ale má svůj smysl a pomáhá mu osvojit si nové dovednosti a poznat své schopnosti. Potřebuje si potvrdit, že zvládne samo nové věci, a upevňuje tak vědomí sebe sama. Snaží se získat kontrolu nad situací, kterou pro vývoj zdravého sebevědomí potřebuje. Je tedy dobré pokusit se být trpělivý a dítě nechat, ať věci zkouší samo. Neměli bychom ho shazovat větami typu: „Vždyť to ještě neumíš“, „Nedokážeš to“ a podobně. Když potřebujete někam včas dorazit, začněte s výpravami s větším časovým předstihem a dopřejte dítěti prostor pro zkoušení vlastní samostatnosti, je to pro něj důležité.

Uklidnit vás může to, že toto období vzdoru a negativismu k vývoji patří a netrvá věčně. Po několika týdnech opět ustoupí. Je dobré, abyste se vždy snažili nechat dítěti prostor pro vlastní volbu a aktivitu. To platí i při každodenních činnostech – dejte mu vybrat alespoň mezi dvěma druhy oblečení, mezi činnostmi a hrami, nechte mu prostor pro vlastní aktivitu a volbu při jídle.

↑ nahoru

S postupným osamostatňováním dítěte souvisí také jeho chování, pokud jde o vzdalování se od matky (hlavního pečovatele). Pokud se staráte o dítě v batolecím věku, určitě jste si všimli, že když si například hraje nebo jste někde na návštěvě, zvídavě prozkoumává okolí, ale po chvíli se k vám vždycky vrací. Dělá to proto, aby se ujistilo, že tam stále jste. V jeho prožívání a myšlení je důležité, aby osoba, se kterou má vazbu, byla pro něj jistotou a oporou, a potřebuje tedy vědět, že je stále tam, kde byla před chvílí, a že v případě, že by ji potřebovalo, tam pořád bude. Pomáhá mu to mít odvahu prozkoumávat svět a cítit se při tom bezpečně. Toto je důležité především tehdy, když má přijít nějaké odloučení. Příkladem může být, že chcete večer zajít do divadla, ale i to, když máte vy nebo dítě jít do nemocnice, a podobně.

Jednodušší je situace, kdy odcházíte na krátkou dobu a víte, kdy se vrátíte. Nejlepším způsobem je dítěti vše vysvětlit a říct mu, kdy budete zpátky. Ujistěte ho, že nebudete daleko, a před odchodem se s ním rozlučte. Řekněte mu, s kým po dobu vaší nepřítomnosti bude a co bude moct dělat. Není dobré se potají odplížit z domu, protože v momentě, kdy dítě vaši nepřítomnost zaregistruje, je zmatené, plné strachu a úzkosti a neví, co se děje.

Pokud jde o pobyt v nemocnici, je to mnohem složitější. Samozřejmě ideální je, když můžete s dítětem v nemocnici být, ale pokud to nejde nebo do nemocnice jdete vy, pak je opět potřeba dítěti vše vysvětlit a alespoň odhadem mu říct, kdy vás zase uvidí. Dítě by nemělo získat pocit, že se děje něco zlého, a nemělo by zůstat v úzkosti z toho, že situaci nerozumí. Ujistěte ho tedy, že všechno bude zase jako dřív, jen teď budete pár dní u pana doktora, který vás vyléčí. Pokud je možnost, aby vás dítě navštívilo, využijte ji. Řekněte mu co nejvíc informací, které sami máte. Mělo by vědět, kdo se o něj bude starat, jaký bude jeho denní program a podobně. Je dobré toto odloučení dítěti také zpříjemnit nějakou událostí nebo zážitkem, něčím, na co se může těšit a co má rádo. Můžete mu výjimečně dovolit něco, co normálně nesmí, ale je potřeba to jasně časově ohraničit.

Jde-li o vážnou nemoc nebo úraz hlavního pečovatele, je to samozřejmě jinak, nevíme-li, jak všechno dopadne a jak dlouho bude nemoc trvat, není dobré dítěti lhát.

V batolecím období si dítě už také vytváří specifické vztahy k dalším blízkým osobám – k otci, sourozenci, babičce, … To je při zvládání odloučení velkou výhodou.

Pokračování tématu:

Zaujal Vás článek a chcete pravidelně dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru a sledujte nás na facebooku.

 

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

Související literaturu najdete v naší Odborné knihovně pod pojmy "batole" a "psychická odolnost".

Autorka článku

Mgr. Milena Nováková

Psycholožka a psychoterapeutka. Vystudovala jednooborovou psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a věnuje se především práci s dětmi, dospívajícími a rodinami. V současné době působí v neziskové organizaci NEO CZ, o. s., která se zaměřuje na psychologické na základních školách a v soukromé psychologické praxi. Dále spolupracuje s Českým rozhlasem na vysíláních pro děti a s Vyšší odbornou školou sociálně-právní v Praze na rozvojových projektech.

Zpět na téma Rodina dítěte se zdravotním postižením

Autor/ka

Psycholožka a psychoterapeutka. Vystudovala jednooborovou psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a věnuje se především práci s dětmi, dospívajícími a rodinami. V současné době působí v neziskové organizaci NEO CZ, o. s., která se zaměřuje na psychologické poradenství na základních školách a v soukromé psychologické praxi. Jako psycholožka pracovala i pro Fond ohrožených dětí a v Dětském krizovém centru. Dále spolupracuje s Českým rozhlasem na vysíláních pro děti a s Vyšší odbornou školou sociálně-právní v Praze na rozvojových projektech.

Odborná knihovna:
Články: