Zobrazit menuSkrýt menu

Mezinárodní únosy dětí a jejich řešení

Publikováno: 31. 8. 2016, aktualizováno: 17. 3. 2017

Únos dítěte do zahraničí není sice v ČR trestným činem, jedná se nicméně o krizovou situaci, která představuje velkou psychickou zátěž pro rodiče, kterému bylo dítě uneseno, a zejména pro samotné dítě. Jaké mají postižení rodiče možnosti bránit se a kam se mohou obrátit o pomoc?

Obsah článku

Řečeno právní terminologií, je mezinárodní únos dítěte protiprávní přemístění či zadržení dítěte mimo stát jeho obvyklého bydliště bez souhlasu druhého rodiče, který získal právo o toto dítě pečovat, nebo souhlasu soudu. Obvyklým bydlištěm dítěte nemusí být místo trvalého bydliště. Jedná se o místo, kde se dítě fakticky zdržuje delší dobu, chodí zde do školy, má tu lékaře, kamarády a vytvořené zázemí. Mezinárodním únosem je také zadržení dítěte v zahraničí po dobu delší, než se kterou druhý rodič souhlasil.

↑ nahoru

ÚMPOD jako ústřední orgán

Co mají v případě únosu dítěte postižení rodiče dělat? Pomoc mohou hledat například u orgánů sociálně-právní ochrany dětí v místě svého bydliště. Pokud jde o české občany v cizině, mohou se také obrátit na české zastupitelské úřady.  Nicméně většinou se postižený rodič obrací na ústřední orgán dle haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí v zemi, kde žije, a ten jeho žádost zašle ústřednímu orgánu v zemi, kam bylo dítě přemístěno či kde bylo zadrženo. Funkci ústředního orgánu sociálně-právní ochrany dětí v České republice plní Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí (ÚMPOD), který byl zřízen ustanovením § 3 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. Úřad je správním úřadem s celostátní působností a je podřízen Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR. Je zřízen jako orgán sociálně-právní ochrany dětí. Působí jako tzv. ústřední orgán podle celé řady mezinárodních smluv a podle nařízení Evropské unie.

Předmětem jeho činnosti je zejména pomoc:

  • při vymáhání výživného ze zahraničí a do zahraničí
  • při řešení případů tzv. mezinárodních únosů dětí
  • při zajištění práva styku
  • při mezinárodním osvojení.

Úřad jako orgán ČR nemůže bez dalšího působit a zasahovat na území jiných států. Vždy je nezbytná spolupráce ze strany orgánů dotčeného státu, případně je Úřad a jeho klient orgánem dotčeného státu zastupován. Z této skutečnosti mohou vyplývat různá omezení a prodlevy při vyřizování žádostí klientů a státních orgánů ČR, a to bez zavinění Úřadu. Postup spolupráce mezi orgány států upravují mezinárodní smlouvy a nařízení Evropské unie. Jejich seznam a bližší informace o jejich používání jsou součástí sekce Odkazy. Úřad je jako státní orgán vázán rovněž Úmluvou o právech dítěte (New York 20. 11. 1989, publikována v č. 104/1991 Sb.), jeho předním hlediskem při jakékoli činnosti je tedy zájem dítěte.

↑ nahoru

Úloha soudů

„Náš úřad řeší každoročně přibližně 70 případů tzv. únosů dětí, tj. případů, kdy je dítě protiprávně přemístěno do státu nebo zadrženo ve státě, který není obvyklým bydlištěm tohoto dítěte. Tento počet představuje případy, kdy již je podána žádost o navrácení dítěte, a to dohromady oběma směry (tzv. únosy do ciziny i do České republiky), přičemž již několik let převažují případy, kdy je dítě přemístěno do ciziny. Dále ÚMPOD řeší každodenně případy, kdy se jeden z rodičů obává, že druhý rodič dítě například odveze do zahraničí, nevrátí ho z pobytu v zahraničí, nebo naopak se jeden z rodičů chce s dítětem do zahraničí přestěhovat a druhý rodič s tím nesouhlasí a podobně. Těchto případů jsou každoročně stovky, konzultace a preventivní činnost v nich jsou každodenní prací ÚMPOD,“ popisuje činnost úřadu JUDr. Markéta Nováková, zástupkyně ředitele ÚMPOD.

Obvykle se „opuštěný rodič“ obrací na ústřední orgán dle haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí v zemi, kde žije, a ten jeho žádost zašle ústřednímu orgánu v zemi, kam bylo dítě přemístěno či kde bylo zadrženo.

„Způsob řešení se liší stát od státu. V některých zemích je kladen velký důraz na smírné řešení případu, rodiče jsou vedeni k mediaci a k dohodě o dalším osudu dítěte. Pokud jsou tyto snahy neúspěšné, soud v zemi, kam bylo dítě přemístěno, rozhoduje o navrácení dítěte do státu obvyklého bydliště. Bohužel ne všechny státy přistupují k problematice mezinárodních únosů dětí stejně. V některých státech je zdlouhavé soudní řízení nebo liknavá spolupráce ze strany tamního ústředního orgánu a dosáhnout navrácení dítěte může být obtížné. Jiné státy spolupracují velmi rychle a efektivně a o navrácení dítěte rozhodují ve většině zahájených případů.

Největším problémem je přemístění dítěte do země, která nepodepsala haagskou úmluvu. Tam obvykle není žádný právní nástroj, jak navrácení dítěte dosáhnout. V těchto případech se snažíme například prostřednictvím našich zastupitelských úřadů alespoň rodiče zkontaktovat a získat informace o dítěti,“ vysvětluje M. Nováková.

↑ nahoru

Střídavá péče není řešením

V dnešní době, kdy je v rámci Evropy i celého světa velmi výrazná mobilita obyvatel, se tyto únosy dětí netýkají jen párů, kde je jeden z dvojice cizincem. Samozřejmě, u cizince lze častěji očekávat, že se po ukončení vztahu bude chtít vrátit do země, z níž pochází.

Pokud se rodič obává, že jeho dítě bude protiprávně přemístěno do ciziny, měl by se obrátit na soud a navrhnout mu, aby vycestování dítěte zakázal, popřípadě nějak omezil kontakt s dítětem (například formou asistovaného styku s dítětem). Samozřejmě, obavy z „únosu“ musí být podloženy nějakými důkazy; pouhé tvrzení rodiče obvykle soudu nepostačuje, aby druhého rodiče ve výkonu práva péče o dítě takto zásadně omezil.

Mezinárodní smlouvy, které byly ratifikovány Parlamentem České republiky, mají přednost před ostatními ustanoveními českého právního řádu. Samozřejmě může nastat situace, kdy český soud bude muset rozhodovat podle práva jiného státu. Také v případech, kdy rodič žádá navrácení dítěte z České republiky, je podle práva obvyklého bydliště dítěte posuzováno, zda tento rodič byl oprávněn rozhodovat o tom, kde dítě bude žít.

V případech, kdy se rozejdou rodiče žijící následně ve dvou různých zemích, není bohužel vhodným řešením ani střídavá péče. „Jsou sice známy případy, kdy český soud rozhodl o střídavé péči dítěte u rodičů, kteří žijí v různých státech. Rozhodnutí bylo obvykle založeno na dohodě rodičů. Zejména u školních dětí by bylo velmi obtížné, aby vykonávaly školní docházku ve dvou státech,“ upozorňuje M. Nováková.

↑ nahoru

Mediace jako nástroj 

UMPOD  je také prostředníkem při tzv. mediaci, tedy dobrovolném mimosoudním řešení sporů za pomoci třetí nezávislé osoby – mediátora. Ten pomáhá oběma stranám komunikovat a překonávat překážky při hledání řešení, které je pro obě strany přijatelné. Při únosech dětí je mediace vždy pro rodiče přínosem, a to dokonce i za situace, kdy nedojde k nějaké „konečné“ dohodě o tom, kde dítě bude žít.

„Ne vždy se mediací jednoduše vyřeší případy, kde již došlo k únosu dítěte, konflikt mezi rodiči je již velmi vyhrocený a trvá obvykle delší dobu. Nejčastěji dojde k částečné dohodě například o kontaktu mezi dítětem a opuštěným rodičem do doby, než soud rozhodne o návrhu na navrácení. Často rodiče po mediaci sdělí, že pro ně byla mediace přínosná třeba v tom, že po řadě měsíců byli schopni spolu sedět v jedné místnosti a hovořit o tématech, o nichž předtím už nebyli schopni spolu mluvit.

Úspěchem mediace je mnohdy lepší orientace rodičů v tom, co je podstatou jejich neshody, jaké mají možnosti, jakým rozhodnutím vlastně čelí, jaké budou jejich další kroky i v případě, že se neshodnou. Mediace také umožní vyslechnout toho druhého a alespoň zčásti jej pochopit. Pokud pak dojde k rozhodnutí soudu, může mediace přinést klidnější přijetí soudního rozhodnutí. Nelze opomenout, že v posledních letech došlo pouze k ojedinělým případům výkonu rozhodnutí o navrácení. Většina rodičů se vrátí dobrovolně na základě soudního rozhodnutí; pokud dojde k zamítnutí návrhu na navrácení, mediace umožní lépe nalézt takové uspořádání péče o dítě, aby dítě bylo v kontaktu i s ,opuštěným´ rodičem,“ říká M. Nováková.

↑ nahoru

Jak vypadá typický „únos“

Většina únosů dětí vyplývá z podobné situace a případy se sobě v mnoha rysech podobají. Častý je případ ženy-české státní občanky, která se během studií či práce v zahraniční seznámí s cizincem, uzavře s ním manželství či žijí jako partneři, mají spolu jedno či více dětí. Po určité době se jejich partnerský vztah rozpadne, mnohdy za dramatických okolností, a žena si přeje vrátit se i s dítětem „domů“ do České republiky. Zde je třeba uvědomit si, že obvyklé bydliště dítěte je tam, kde fakticky žilo, kde má sociální vazby, kde bylo v kontaktu s oběma rodiči. Podstatné zde není ani státní občanství, ani to, že třeba dítě má hlášen trvalý pobyt v České republice. Pokud se rodiče nejsou schopni dohodnout na tom, kde a s kým bude dítě nadále žít, je třeba obrátit se na soud v místě obvyklého bydliště dítěte a ten by měl rozhodnout o další úpravě poměrů k dítěti v souladu s jeho nejlepším zájmem. Obdobné případy řešíme i v opačném směru, kdy si cizinka vezme Čecha a po rozpadu vztahu se chce i s dítětem vrátit do své původní vlasti.

Další typický případ, který se neomezuje jen na „smíšená“ partnerství, jsou případy, kdy si jeden z rodičů najde nového partnera v cizině anebo si přeje odejít do ciziny za prací. Pokud tento rodič vycestuje s dítětem bez souhlasu druhého rodiče, lze očekávat, že bude podána žádost o navrácení dítěte. Lhůta pro podání žádosti (respektive návrhu k příslušnému soudu) činí 1 rok od data protiprávního přemístění či zadržení dítěte. Soudní řízení pak také může trvat nějakou dobu. Setkali jsme se dokonce s případy, kdy matka přemístila dítě do ciziny, a otec žádal navrácení tohoto dítěte. V mezidobí se matce narodilo další dítě s novým partnerem, takže pokud by se chtěla i se starším dítětem vrátit bez souhlasu nového partnera, dopustila by se ve vztahu k mladšímu dítěti „únosu“. Mnozí rodiče mají navíc o problematice nedostatečné nebo zkreslené informace. Například se domnívají, že pokud mají dítě rozhodnutím soudu svěřeno do péče, mohou je kamkoli odvézt. To není pravda. I v tomto případě má druhý rodič rodičovskou odpovědnost a je oprávněn spoluurčovat bydliště dítěte a v případě protiprávního přemístění dítěte pak žádat jeho navrácení.

↑ nahoru

Sdělení č. 34/1998 Sb., o Úmluvě o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí

Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí

Úmluva o právech dítěte vyhlášená pod č. 104/1991 Sb.

Související literaturu a zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně.

Nahoru

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS