Zobrazit menuSkrýt menu

Děti a arteterapie

Publikováno: 25. 10. 2017, aktualizováno: 26. 10. 2017

Obsah článku:

DěvčátkoArteterapie pro děti
Klienti arteterapie
Arteterapie a děti
Vybavení dílny
Arteterapeutický proces
Role terapeuta
Terapeutické přístupy - zážitek a interpretace
Bezpečí a rizika v arteterapii
Ven z obrazu

Arteterapie pro děti

Sedím nad listem papíru a modrou pastelkou obkresluji tvar své levé ruky. Pastelka se jemně dotýká mých prstů. Kolem kloubů to jde hůř. V záhybu mezi prsty trochu překáží kůže - přitlačím a tuhy se maličko udrolí. Fouknu do modrého prachu a dokončím obrys. Stejně pak obkreslím pravou ruku. Není to snadné, nejsem zvyklý držet pastelku levou, občas mi to ujede a mám chuť to vygumovat a začít znovu, ale učitel se usměje, když vidí mou nejistotu. Prý o nic nejde, tohle není hodina výtvarky. Za chvíli je hotová i pravá. Teď do jedné ruky nakreslete to nejdůležitější, co vás vyjadřuje, říká učitel, a do té druhé to, co očekáváte od budoucnosti. Třeba tak může vypadat první setkání s arteterapií v lavici školní třídy.

Arteterapie je souhrnný název pro neobyčejně pestrou oblast psychoterapie, která jako svůj nástroj využívá výtvarný projev a estetické vnímání výtvarného díla. V širším smyslu může integrovat příbuzné obory muzikoterapie, dramaterapie a performativního umění a přesahuje tak hranice výtvarna směrem k hudbě a zvuku, divadlu a scénické práci. Ze slova „terapie" plyne, že se zde pracuje s určitou diagnózou, s určitým problémem a s vymezeným terapeutickým cílem.

„Tvrdá" arteterapie tedy patří vskutku na psychiatrická oddělení či do psychologických ordinací. Avšak - v souladu s tendencí humanistické psychoterapie překračovat ploty diagnóz a pronikat za zdi léčeben do každodenního života s poselstvím vnitřního osvobození se a sebekultivace - arteterapie existuje také v otevřené formě sloužící relaxaci a sebepoznání i duševnímu obohacení skrze tvorbu.

Zde se artetrapie potkává s artefiletikou (pojem u nás zavedl Jan Slavík), která pracuje podobnými technikami jako arteterapie, avšak její cíle nejsou terapeutické, nýbrž výchovné - ať už jde o kultivaci estetického vnímání a výrazu či o růst osobnosti. Artefiletika se hodí nejen pro práci ve školních třídách, ale obecně pro práci s dětmi i s dospělými, kteří spíše než léčbu hledají odpočinek od starostí či odpovědi na osobní otázky; v podstatě se artefiletický přístup nutně uplatňuje v každé veřejně přístupné arteterapeutické dílně.

Klienti arteterapie

Je tedy jasné, že klientem v arteterapeutickém procesu se může stát kdokoliv, avšak nastavení situace a potřeby klientů určují průběh a možnosti. Pokud se zúčastníte dvoudenního otevřeného workshopu akční malby na velký formát a bodypaintingu, nejspíš se skvěle vyřádíte a budete odcházet s pomalovaným obličejem, archem obtisknutých listů, prstů a s novými zážitky. Možná s větší sebedůvěrou a chutí zkusit zase něco zajímavého podniknout. Sotva na takovém podniku vyřešíte svou nespavost a noční děsy, úzkostnou poruchu nebo trauma z rozpadu rodiny. Máte-li podobné vážné téma a očekáváte od arteterapie pomoc, potřebujete dlouhodobou práci - buď v uzavřené terapeutické skupině, nebo v individuální terapii, kde je zajištěno bezpečí, intimita a kontinuita procesu.

Kde tedy může arteterapie nejčastěji pomoci?

  • V individuální či skupinové diagnostice: např. odhad emocionální zralosti osobnosti, vývojové zvláštnosti a odchylky, identifikace citových zranění a vztahových vzorců, u dynamických technik odhad uspořádání vztahů a rolí ve skupině.
  • V rodinné terapii, zejména při společných aktivitách.
  • V terapii vývojových osobnostních poruch (např. infantilita, schopnost sebereflexe, způsoby vztahování k sobě a druhým, korektivní zkušenost v sebepojetí, prožívání genderu a sexuality, exprese emocí).
  • U úzkostných a neurotických poruch.
  • Jako prostředek krizové intervence a u všech klientů, s nimiž je obtížné hovořit.


↑ nahoru

V zásadě může arteterapie prospět v jakémkoliv psychickém či psychosomatickém problému (např. arteterapeutka Marie Růžičková z JČU v Českých Budějovicích se specializuje na děti s logopedickými poruchami a koktavostí); působí zejména na nevědomé úrovni, kde pomáhá uvést do pohybu a navrátit do vědomí zapomenuté či potlačené zkušenosti a emoce a následně je integrovat či reinterpretovat. Má i svou kognitivní složku (o dílech a tvůrčích zkušenostech s klienty mluvíme), díla často slouží jako projektivní plocha, již lze využít k zmapování určité otázky, avšak hlavní předností arteterapie (oproti slovním terapiím) jsou její možnosti v neverbální, smyslové a prožitkové oblasti.

Během imaginace „Setkání s nepřítelem" se Jirkovi na bitevním poli objevil černý vlk, vlastně vlkodlak s červenýma očima. Se suchým pastelem si tentokrát hrál, úplně se ponořil do práce a dumal, jak propojit vlka s lidskou postavou.

Lektor: „Na co jsi myslel, když jsi maloval toho vlkodlaka?" - Jirka: „Já nevím. No, včera jsem se pohádal s tátou. Jako ještě nikdy." - „Táta je vlkodlak?" - „Nevím." Jirka se zase balí do sebe jako obvykle, když má na jazyku něco, co se nesluší. - Lektor: „Ten vlkodlak má kolem sebe takový obrys, stín, co by to mohlo být?" - Felix: „Nějaký ochranný pole?" - Lektor: „Co by se stalo, kdyby to kolem sebe neměl?"

Jirka měl od začátku tendenci zastírat svou nespokojenost a vztek. Ke konci setkávání skupiny začal jednat otevřeněji, jeho emoce byly dobře čitelné a dovolil si dokonce pustit ze řetězu svou potřebu velet a ovládat druhé.

 

KresleníPokud jde o věk, už nejmenší děti, sotva jsou schopné lézt nebo se posadit, mají potřebu výtvarného projevu. Dáte-li jim pastelky, budou s chutí čmárat po papíře, po podlaze, po zdi, budou pastelky drtit a roztírat, bodat s nimi apod. Dejte jim mouku, třešňový sirup, kakao a dostanete velice podobný výsledek jako na zmíněném dvoudenním otevřeném workshopu.

V tomto smyslu lze od nejútlejšího věku vést arteterapii především tím, že dětem poskytneme prostředky a prostor, případně si jejich experimenty užijeme s nimi. Tím zakládáme vztah dětí k tvorbě, odvahu ke zkoumání výtvarných možností (a přeneseně životních možností vůbec), jsme jim průvodci a spolupachateli. Skrze výraz mohou děti také ventilovat své emoce.

U starších dětí a dospělých se k základnímu zážitku z tvůrčího procesu přidávají dva arteterapeutické nástroje: interpretace díla a kultivace výrazu. O tom, co tvoříme, jak to tvoříme a co při tom zažíváme, můžeme hovořit a přikládat tomu různé významy. Zároveň můžeme posouvat svou tvorbu a proměňovat ji. Barva, formát obrazu, použitý materiál či výtvarná technika může být pro klienta úkolem, jehož zvládnutí zpravidla přináší určitou změnu v psychickém stavu klienta.

Jedna úzkostná dívka ze 7. třídy nějaký čas odmítala malovat na větší plochu. Perfektně ořezanými tužkami kreslila malé fantazy postavičky, dost důkladně a zručně. Mluvila tiše, k obrázkům se ve skupině nevyjadřovala a většinou seděla sama. Jednou jsme na skupině přečetli Tolkienův text z Hobita „Hádanky ve tmě", děti výjimečně pozorně poslouchaly, a potom jsem jim dal k dispozici pouze A2 archy a barevné suché pastely. Zvláštní na tomto médiu je, že jím lze poměrně přesně kreslit, ale zároveň se dá roztírat a prolínat podobně jako akvarel. Stojí na pomezí kresby a malby, oproti vodovkám je ovladatelnější, oproti pastelce svobodnější, méně definitivní a tím pocitově bezpečnější. Dobře se s ním pracuje ve větších formátech. Dívka si zvolila hnědý pastel a během půlhodiny stvořila nádherně vystínovaného Gluma v loďce na podzemním jezeře. Během dalších dílen se samozřejmě vrátila ke svým tužkovým miniaturám, ale občas sáhla po větší ploše a po barvách a nebránila se ani pokusům s akvarely. Větší uvolněnost se postupně dostavila i v komunikaci se spolužáky.

Je arteterapie pro všechny, nebo existují omezení? Setkal jsem se v praxi především s následujícími otázkami:

Musí být klient výtvarně zručný?
Naprosto ne. V arteterapii nejde o výrobu krásných výtvarných děl, nýbrž o výtvarné sebevyjádření a případnou další práci s ním. Samozřejmě, že součástí terapie může být výtvarné vedení a zdokonalení. Rozhodně je žádoucí, aby klient měl ze svých výkonů radost, aby si je užil, aby cítil, že se zdokonaluje. Ostatně mnoho arteterapeutů nepatří mezi školené výtvarníky - spíše pedagogy či psychology, kteří umění používají především jako prostředek komunikaceklientem.

Je arteterapie vhodná pro temperamentní či hyperaktivní děti?
Výtvarnická práce zpravidla vyžaduje určitý čas a soustředění, je to introvertní meditativní proces, nějakou dobu se musí sedět a provádět drobné a přesné pohyby rukama. Pro děti s poruchou soustředění, s hyperaktivitou či výrazně pohybově zaměřené to může představovat značnou zátěž. Na druhou stranu, pokud jim pomůžeme se do výtvarného díla ponořit, zvládnou něco, co by jim jinak zcela scházelo. Je však nezbytné takovým klientům uzpůsobit styl práce: zpočátku časově méně náročné úkoly, více akční tvorby, integrace scénických prvků a her.

Lze arteterapii nabízet klientům s vážným duševním onemocněním?
Arteterapie bývá běžnou součástí nabídky psychiatrických zařízení. Mimo stav akutní ataky onemocnění může být arteterapie pro klienty hodnotnou seberealizací, prostorem ventilace a sdílení vnitřních tenzí a strachu, dá se využít jako most v komunikaci o jejich nezvyklém vidění světa. U klientů s psychózou se doporučuje nerozvíjet příliš fantaskní témata a držet se s náměty při zemi. Podle arteterapeutky Mariany Štefančíkové se však obava z práce s psychotickými klienty přeceňuje. Pokud s nimi o jejich vizích a prožitcích, jakkoliv nereálných, arteterapeut normálně komunikuje a uvažuje, pomáhá klientům hned nadvakrát: oslabuje obvyklý pocit odcizení klientů od „normálních" lidí a někdy umožní vhled do skutečných zkušeností, zranění a strachů, které stojí za psychózou. Je pochopitelně žádoucí, aby s takovými klienty prováděl arteterapii psychiatr, školený psychoterapeut či aby arteterapeut s psychiatrem úzce spolupracoval.

↑ nahoru

Arteterapie a děti

Děti, na rozdíl od dospělých, zpravidla nemají zábrany ve svém výtvarném projevu. Teprve s nástupem puberty se dostavuje tzv. „výtvarná krize", kdy dospívající děti hodnotí své výkony kritickým okem, stydí se za jejich nedokonalost a často od spontánní tvorby upouštějí. Někdy se podaří krizí projít a chuť k uměleckému vyjádření se v přetavené a dozrálé formě vrátí, jindy tato chuť zanikne a znovu ji probudit pak bývá u starších klientů náročné.

Specifickým rysem arteterapie s dětmi je výrazná potřeba hravosti, experimentování, zábavnosti, ponoření se do tvorby. Interpretace díla je záležitostí okrajovou, zážitek prvořadou. Chceme-li s dětmi proniknout do smyslu jejich obrázků a výtvorů, necháme je vyprávět příběhy postav či předmětů, které jsou před námi.

„...A to hříbě běží pryč od stromu, kde bylo přivázané až tady k tomu jezeru. Je mu tam dobře, protože je samo. A pak si všimne toho velkého koně a zkouší si s ním povídat, jenže nemůže k němu..." „Proč nemůže?" „Kvůli té propasti. A tady tohle je plot, je hodně špičatý a vysoký, nedá se přeskočit..." „Kdo tam ten plot postavil?" S dospělými klienty lze začínat podobně, ale v určité fázi obvykle propojíme příběh s jejich životní situací. Děti provázíme příběhem a někdy se stane, že samy objeví, v čem se příběh podobá jejich reálné životní zkušenosti; jindy si v příběhu cosi prožijí, vymezí, ujasní a není nutné to násilně rozebírat.

Pomalovaná dívenkaVybavení dílny

Každý arteterapeut bývá zaměřen na určitá výtvarná média a dává přednost jiným materiálům. Pokud děti přicházejí do arteterapeutické dílny, měly by dostat k dispozici vše, co terapeut považuje za užitečné. Materiál a média totiž souvisejí s terapeutickým záměrem a konkrétními technikami. Pokud však posíláme děti na nějaký arteterapeutický kroužek např. ve škole, je dobře se domluvit, jaké prostředky má lektor k dispozici a případně dokoupit, co je třeba. Kvalitní syté akvarely, čisté a rozmanité štětce, velká paleta temper či suchých pastelů umocní zážitek z tvorby a umožní dítěti zažívat radost z barev, nikoliv soustavný boj s technickými překážkami.

Arteterapeutický proces

Jak arteterapie funguje? Existuje mnoho představ o arteterapeutickém procesu. Některé z nich si krátce ukážeme.

- Umění je projev nevědomí
Tato představa navazuje na jungiánské hlubinně-psychologické pojetí a má v arteterapii silnou pozici. Můžeme si mysl představit jako moře. Běžně vidíme jen zvlněnou hladinu, avšak ryby plující v hloubce, spodní proudy, skrytá skaliska a podmořské vulkány nevnímáme. V tvůrčím zaujetí však zapomeneme na vědomou kontrolu, na jazyk vědomí, umělecký úkol je návnada, na niž vylákáme skryté věci z hlubin a do uměleckého materiálu se otisknou tvary oněch ryb a vulkánů a tak se nám stanou dostupnými a viditelnými. Zároveň si tyto tvary může klient v tvůrčím procesu ohmatat, hníst je a tvarovat novým způsobem. Obludy vytažené z moře a proměněné v trofeje už tolik neděsí, skaliskům zaneseným do map se lze vyhnout a odhalené mořské proudy naši loď donesou k novým břehům.

- Umění je výraz, který lze kultivovat
Na pokyn „předveď psa" lze odpovědět monotónním „haf haf", hrozivým vrčením a vytím včetně očichání a olíznutí spoluúčastníka terapie, nebo tak, že v místnosti najdeme fotografii psa a ukážeme na ni. Každé z uvedených řešení je výrazem svého druhu, je určitým sebevyjádřením. Na pokyn „nakresli ptáka" někdo tužkou sesmolí do sešitu vrabce, jiný nasprejuje na stěnu dvoumetrového pestrobarevného papouška. Nelze říci, že ten či onen výraz je správný, či špatný, avšak na výrazu lze pracovat. Kresbu lze propracovat a vystínovat, naučit se pevnou konturu. Lze si osvojit umění kontrastu. Lze zjednodušit formu, opustit detail a věnovat se celku či naopak. Lze zpívat co nejhlasitěji, nebo ztišit hlas do šepotu atd. Hledání nového výrazu je cestou hledání nových možností a osvojení si nového výrazu znamená osobnostní doplnění, obohacení, propracování na úrovni kognitivní i emocionální.

- Umění je obraz vývoje osobnosti
Podle Viktora Lowenfelda prochází výtvarná tvorba od dětství zákonitým vývojem a každé období přináší jistý výtvarný úkol, který buď je, či není zvládnut (propracování postavy, vrstevná perspektiva, zvládnutí prostoru na principu figura-pozadí, školní realistická tvorba atd.). Pozdější psychické a osobnostní poruchy se v tvorbě často projevují právě absencí určitého stupně výtvarného vývoje. Terapie pak spočívá v návratu k příslušnému nezvládnutému výtvarnému období a tím i k problému, který v té době klienta poznamenal; jestliže klient zvládne daný výtvarný úkol, uzavře také svůj problém.

- Umění je komunikace a dílo je zpráva
Tím, že něco vytváříme, sdělujeme, vědomě i nevědomě, cosi sobě či světu. Toto sdělení lze rozluštit jako hádanku, lze ho interpretovat. Dílo je tedy zdrojem symbolů, asociací a významů. Terapeut doprovází klienta při luštění tohoto poselství, od asociace k asociaci postupně rozkrývá spolu s klientem, co dílo vypovídá o klientovi, o jeho situaci, o jeho přáních, o způsobu, jak chápe sám sebe a své okolí. Se získaným náhledem pak mohou klient a terapeut dál pracovat. Na rozdíl od jiných terapií, kde se klient vztahuje přímo k terapeutovi a do tohoto vztahu promítá svá přání, konflikty, modely jednání atd., v případě arteterapie leží mezi klientem a terapeutem dílo, k němuž se vztahují oba dva.

- Tvorba jako vztahový model
Ve skupinové terapii dochází během tvorby i během reflexe k tomu, že se účastníci ponoří do činnosti. Oslabí se vědomá kontrola a svými tvůrčími výkony, svými asociacemi a nápady začnou spontánně vyjadřovat své vztahy k druhým (a tím svůj způsob vztahování). Zvláště patrné je to u společných úkolů (např. skupinová malba ostrova trosečníků, modelování společného místa k životu z hlíny). Někteří klienti se izolují, jiní překračují hranice a zabírají rozsáhlý prostor, někteří jen pozorují a komentují tvorbu druhých, někteří organizují a rozhodují, co má kdo udělat atd. Při následné reflexi lze s těmito poznatky pracovat, případně korigovat výstřelky.

Nesporně platí, že zvraty a výrazné proměny v psychice se zpravidla odrazí ve výtvarném projevu (např. v preferenci barev, volbě témat, výskytu určitých objektů či symbolů). Odtud vychází terapeutická snaha ovlivnit psychický stav klienta cílenou proměnou jeho tvorby.

Vláďa se snaží na úvodní hodině školní arteterapeutické skupiny poskládat svůj portrét z barevných ústřižků. Od lektorky dostal černý lístek. Má už nalepené žluté a zelené, ale s černým si neví rady - bere ho do ruky, odkládá stranou, pak ho položí doprostřed portrétu. Tváří se napjatě a kouše se do rtu. Nakonec umístí nerozstřižený černý lístek doprostřed čela portrétu a obklíčí ho bílými ústřižky. Odloží nůžky, posadí se a tváří se dál napjatě. Lektorka: „Vypadáš nespokojeně, Vláďo." - „No." - „Vadí ti černá barva?" - „Mám radši bílou." - „A co pro tebe znamená černá?" - „Černá je něco špatného, problémy nebo hádky." - „A jak řešíš problémy. Hádáš se?" - „Tak z 90% se mi daří problémů zbavit." - „Aha, jak to děláš?" - „Napíšu ten problém na papírek a zahodím ho." - „Mám nápad, myslíš, že by pomohlo, kdybys ten černý lístek odlepil a zahodil?" - „Možná." - „Tak to zkus." Vláďa odlepuje černý lístek, muchlá a vyhazuje do koše. Lektorka: „Lepší?" - „Ano." - „Jaký problém jsi to vyhodil do koše?" - „Asi problém s bratrem." Později Vláďa začal používat černou. Začal také přesněji formulovat, co mu vadí, a méně mlžit.

↑ nahoru

Role terapeuta

Kdo vlastně smí arteterapii provádět? Na rozdíl od klinické psychologie je postavení arteterapie vágní; i arterapeut s výcvikem či univerzitním titulem se pohybuje ve vzduchoprázdnu, má-li být honorován za zdravotnickou práci. Pokud jde o arteterapii (či artefiletiku) ve školním prostředí, může se vedení dílny ujmout každý, kdo má pedagogické vzdělání a nějaké arteterapeutické školení. Je žádoucí, aby každý, kdo pracuje s dětskou skupinou, znal zásady osobnostně sociální výchovy či principy vedení terapeutické skupiny. Důležité také je, aby používal techniky a způsoby práce, které sám dříve zažil a vyzkoušel nebo aby pracoval pod supervizí zkušenějšího terapeuta. Pokud jde o individuální či skupinovou arteterapii v silném slova smyslu (určenou klientům s psychickými poruchami či závažnými problémy), měl by ji samostatně provádět arterapeut s plným psychoterapeutickým výcvikem (500 hodin).

Jaká je role arteterapeuta v práci s klientem? Arteterapeut zadává klientovi výtvarné úkoly (může také nechat klienta, aby si vybral sám, co chce na dílně podniknout) většinou s určitým terapeutickým záměrem. Zpravidla poskytuje klientovi výtvarné potřeby k tvorbě. Podporuje klienta v technickém zvládnutí výtvarného úkolu, případně ho výtvarně vede. Provází klienta během reflexe tvorby, při uvažování o díle, nabízí určité interpretace. Materiál z interpretace a reflexe pak může použít v další terapeutické práci - změně náhledu problému, přerámování životních zkušeností apod. Součástí procesu je samozřejmě i utváření vztahu terapeuta s klientem, zvládnutí klientových projekcí, rizika fixace (klient někdy očekává od arteterapeuta věštbu, která odhalí všechny záhady jeho života a ukáže řešení všech problémů) ad.

V důrazu na různé aspekty terapeutické role se jednotliví arteterapeuti liší: například v tom, nakolik by měl zasahovat do klientovy tvorby; zda má arteterapeut sám malovat s klienty a zapojit se do aktivit při skupinové terapii. Zkrátka: co terapeut, to osobitý styl práce.

Terapeutické přístupy - zážitek a interpretace

V artetarapii se uplatňuje řada přístupů, pokud jde o význam zážitku, interpretace a reflexe. V určitém zjednodušení je můžeme vymezit následovně:

Vystřihovánky a chlapec- Výrazně interpretující
Terapeut vystupuje jako sémantický odborník (např. psychoanalytického či jungiánského střihu); obvykle se opírá o znalost určitého výkladového rámce a zkušenost se symbolikou výtvarného projevu, artefakt slouží jako křišťálová koule, zdroj sudby, k němuž se upírá pozornost; terapeut dává klientovi interpretační nabídky, odmítnutí nabídek lze vyložit jako obrany klienta. Cílem je zprostředkovat klientovi nevědomé obsahy, odkrýt jeho konflikty a následně je v další tvorbě integrovat.
Přednosti: přístup může schopného terapeuta dovést rychle do hloubky.
Rizika: zaměření na diagnózu, za vším se hledá problém, klient má pocit bezmoci, odtrženosti od procesu, závislosti na „věštbě" terapeuta.

- Výrazně reflektující
Terapeut klade otázky, nabízí nápady, naslouchá. Terapeutický rozhovor rozvíjí především na základě výpovědi klienta, sám interpretuje minimálně. Výkladový rámec stojí spíše za rozhovorem jako spižírna nápadů kudy dál či pomocná mapa. Pozornost se přesouvá od artefaktu ke klientovi; artefakt je odrazovým můstkem či bránou k setkání s klientem. Králem je zde jazyk a mluvené slovo. Cílem terapie je doprovázet klienta ke získání náhledu, k sebepoznání, nabídnout alternativní životní perspektivu, přerámovat tu dosavadní.
Přednosti: terapeut jde s klientovým tempem, prožitek spoluúčasti a zájmu.
Rizika: rozbřednutí, ustrnutí terapie, pocit klienta, že „ano, všechno to chápu, a co?"

- Výrazně zážitkový
Terapeut považuje za léčivý především proces tvorby, samotnou expresi. Připravuje činnosti a aktivity umožňující silný zážitek, aha efekt, provází klienta při tvorbě. Velký význam mají pocity spontánnosti, ponoření do tvorby, radosti z dokončení, úspěchu a zvládnutí tvůrčího problému; ve skupinové práci pak kontakt a vyladění s druhými, atmosféra, gesto. Interpretace má okrajový nebo žádný význam, reflexe slouží spíše usazení či integrování zážitku, nebo je vynechána. Artefakt je pouze završením procesu, může být zdrojem radosti či odporu klienta, případně v průběhu tvorby mizí (např. při dramatické akci, modelování hlíny, sochání z těl apod.). Cílem je obejít vědomí a jazyk a pracovat s nevědomím a pocity přímo, skrze tvorbu.
Přednosti: dynamika práce, citová bezprostřednost, opravdovost, kontakt se sebou.
Rizika: při oslabení reflexe otázka zpracování zážitku, proces probíhá uvnitř klienta, aniž je pojmenován, terapeut nekontroluje klientův náhled.

Při práci s dětmi se mohou uplatnit všechny tři přístupy. Reflexe rozvíjí schopnost pozorovat, naslouchat, tvořit si úsudek, přijímat podněty druhých; tím napomáhá (jak významné v pubertě a počínající adolescenci!) zdravě uvažovat o sobě i o lidech kolem mě. Po výrazně interpretačním přístupu saháme, objeví-li se akutní problém vyžadující rychlou orientaci. Zážitkovost je ovšem arteterapii z podstaty vlastní - výtvarný projev a exprese jdou vždy za slova - a u dětských klientů by měla mít přednost.

↑ nahoru

Ven z obrazu

Arteterapie klasického střihu se většinou odehrává nad archem papíru, občas u nějakého modelování či s nůžkami v ruce, ale rozhodně u stolu a výsledkem práce je obraz. To není málo, děti však často potřebují pohyb a nejen smyslové, nýbrž přímo tělesné zážitky. Artefakt se ovšem dá rozehrát jako situace, jako drama, jeho prvky se dají rozmístit do prostoru, rozdělit jako role. Takový způsob práce je neobyčejně dynamický a dává klientům nové prožitky - velikost a malost, nahoře a dole, blízkost a vzdálenost, dotek či tlak, pohyb či strnulost atd. Navíc interpretace a reflexe probíhá přímo uvnitř artefaktu.

Vedl jsem na skupině aktivitu „Ostrov rodiny" upravenou podle techniky Zdeňka Riegera. Účastníci si mohli vybrat z nejrůznějších předmětů ty, které představují členy jejich rodiny a rozmístit je jako na ostrově, ostrov ohraničit a vybavit vším, co považují za důležité.

Eva vytvořila nikoliv jeden, nýbrž tři ostrovy. První obývá tatínek (plyšový medvěd) a ona (čajová svíčka), na prostředním ostrově bydlí teta s babičkou, na třetím nejvzdálenějším maminka (vytřeštěná lidožroutská maska) a mladší sestra (růžový míček). Nyní Eva rozdala předměty ostatním členům skupiny a rozmístila je v učebně tak, jak to předtím provedla v malém na podlaze. Sestřička je neposedná jako míček (představuje ji Jirka), hraje si, švitoří, hází věcmi, Eva ji marně okřikuje. - Eva: „Pořád ruší." Sestra Vanilka se válí teď vedle tatínka. Maminka se cítí daleko.

Navrhuji Evě, aby navštívila maminku. Jde za ní, ale na podlaze leží spousta věcí, které tam Eva při budování ostrova ležet nechala, navíc cestu kříží dvě židle. Průchod mezi nimi je úzký a hromada se dá jen těžko překročit. - Lektor: „Co je to za nepořádek, co ti překáží?" - Eva: (Dívá se zarputile na hromadu věcí.) „Moje sestra." - Lektor: „Sestra ti překáží?" Požádám Jirku, aby si sedl na hromadu a překážel. - Lektor: „Jak to uděláš teď, Evo?" - Eva: „Vanilko, uhni!" Vanilka se plazí pod Evou a chytá ji za nohu. Eva nad ní stojí se zaťatýma zubama a založenýma rukama. - Eva: „Uhni mi z cesty!"

Upozorňuji na vzájemnou pozici (zaťatý stojící - na zemi sedící) a její účinek na vzájemnou komunikaci; testujeme tělesné pocity, potom si Eva s Jirkou pozice prohodí. Nakonec si Eva spontánně k Vanilce sedne a chvilku si s ní hraje.

Když se dostane k mamince (hraje ji Lada, s níž se Eva před týdnem pohádala), maminka jí řekne: „Je mi tu smutno, připadám si tady odstrčená." - Eva: (se založenýma rukama a vystrčenou bradou) „Tak se snaž!" Nechám dívky, aby si vyměnily místo, a Lada Evě opakuje její větu: „Tak se snaž!" - Lektor: „To mě zaskočilo. Ale mám pocit, že se ti tohle ve vztazích objevuje častěji. Zkus si, Evo, vybavit situaci, kdy ti někdo něco takového řekl. A naopak, kdy jsi tohle řekla nebo chtěla říct někomu jinému."

Bezpečí a rizika v arteterapii

Jako každá špatně vedená psychoterapie může i arteterapie ublížit zejména pokud
- Terapeut autoritativně sugeruje klientovi určité interpretace jeho tvorby
- Pracuje necitlivě s klientovým prožíváním, nepomáhá mu dostatečně zpracovat zkušenosti z tvorby, zejména silné abreakce, vynoření dramatických vzpomínek apod.
- Terapeut znevažuje klienta, zesměšňuje ho nebo jinak narušuje jeho důstojnost a sebeúctu
- Terapeut nesprávně pracuje s dynamikou terapeutické skupiny, neřeší konflikty v ní, prosazuje svou moc, manipuluje, porušuje pravidla skupiny apod.

Obecně se pro bezpečný průběh arteterapie i artefiletiky hodí zásady bezpečnosti osobnostně sociální výchovy, jak je uvádí Vladimír Srb:
Klient má právo neúčastnit se konkrétní aktivity (tzv. pravidlo STOP). Terapeut má právo kdykoli zastavit aktivitu (např. z důvodu bezpečnosti). Respektujeme právo na soukromí, o omezeních informujeme předem. Ošetřujeme emočně vypjaté situace. Používáme zpětnou vazbu.
Především terapeut užívá provázející přístup, tedy nabízí své nápady a interpretace, ale nevnucuje, respektuje klienta a jeho názory.

Autor článku

Mgr. Ondřej Bednář

(*1978) Vystudoval mediální studia, pedagogiku a učitelství psychologie. Absolvoval dva semestrální kurzy arteterapie pro děti na JČU v Českých Budějovicích a dvouletý kurz arteterapie pod vedením M. Huptycha v Praze. Věnuje se vedení školních arteterapeutických a artefiletických skupin, pod záštitou České filharmonie vedl také skupinovou arteterapii v nízkoprahových zařízeních a napsal pro tuto práci manuál. Příležitostně pracuje i s dospělými klienty, zejména při otevřených seminářích. Profesionálně se zabývá divadlem pro děti, píše scénáře, hudbu a vystupuje s dramaticko-výchovnými pořady pro děti.

Publikační aktivity autora najdete v naší
Odborné knihovně


Další informace či pomoc hledejte:


↑ nahoru

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS