Zobrazit menuSkrýt menu

Úspěšná komunikace s dítětem

Publikováno: 13. 4. 2012, aktualizováno: 24. 6. 2016

ilustrační foto – dívka s megafonemJak efektivně komunikovat s dítětem se zrakovým postižením? Jak vlastně vnímá a „vidí“ svět?

  • Dítěti se zrakovým postižením připadá normální, když používá slova jako „vidět“, „dívat se“. Používá je, aby označilo své způsoby vnímání – buď dotykem, nebo prohlížením předmětů z velmi blízké vzdálenosti.
  • Dítě se zrakovým postižením není schopno zaregistrovat výraz obličeje, kývnutí nebo jiný posunek. Používejte slovních vybídnutí.
  • Dokud vás dítě dobře nepozná podle hlasu, představte se mu vždy, když k němu přicházíte.
  • Dítě zcela nevidomé může mít určité zlozvyky (tlačení prstů do očí, mnutí očí, kývání trupem nebo hlavou). Podporujte správné držení těla a poraďte se s odborníkem, jak posuzovat toto chování.

 

Praktické informace pro úspěšnou komunikaci

Zásady při doprovodu a komunikaci, jež platí při kontaktu s dítětem i dospělým se zrakovým postižením:

  • Svou pomoc nabízíme nenápadně a přirozeně, ale jasně tak, aby nevidomý bezpečně poznal, že hovoříme s ním; můžeme ho oslovit jménem, případně se lehce dotkneme jeho předloktí. Jednáme přirozeně a prakticky.
  • Nevidomého netlačíme před sebou, ani jej nevlečeme. Kráčíme přibližně o půl kroku před ním, uvolněně a klidně, po rovném terénu, v přírodě, stejně tak i na schodech. Nevidomý uchopí svého průvodce za paži, v místě nad loktem. Dítě se může držet za předloktí nebo za ruku.
  • Jdeme vždy po té straně nevidomého, která je méně bezpečná. Nevidomý se může přidržovat zábradlí.
  • Při doprovázení podáváme nevidomému informace o okolním prostředí. Při popisu nepoužíváme směrové výrazy typu „tamhle“ nebo „tady“, ale jasně vyjadřujeme polohu – „vlevo z vaší strany“ nebo „dva metry přímo před vámi“.
  • Při komunikaci s nevidomým se nemusíme vyhýbat slovům jako „podívejte se“, „ukážu vám“.
  • Na obrubník nebo na schodiště je zapotřebí vstupovat kolmo, před vstupem zpomalit nebo zastavit. Nevidomého slovně informujeme o směru schodiště, nebezpečných místech a dalších zvláštnostech prostředí.
  • Nevidomého nikdy nenecháme stát na nebezpečném nebo jinak nevhodném místě (například čelem ke zdi). Vhodné je nalézt místo k sezení a krátce popsat okolí.
  • Při sedání ke stolu přicházíme s nevidomým k židli zezadu. Židli nastavíme tak, aby se opěradlo nacházelo rovnoběžně s hranou stolu a nebylo od ní příliš vzdáleno. Na opěradlo položíme ruku, za kterou se nás drží nevidomý. Ten pak může snadno samostatně vyhledat židli i stůl, odsunout židli a posadit se. Teprve poté se usadíme na své místo, nejlépe vedle nevidomého. Taktně mu sdělíme, jací lidé u stolu sedí a kde. Již během příchodu ke stolu upozorníme nevidomého na předměty, které by mohl shodit.
  • Při použití WC seznámíme nevidomého s typem zařízení (mušle, toaletní mísa, žlábek). Pomůžeme mu je nalézt při zachování zásad hygieny, ukážeme, kde je toaletní papír, umyvadlo, mýdlo a ručník.
  • Vstupujeme-li do místnosti, ve které je nevidomý, je vhodné dát najevo svou přítomnost. Stejně tak je důležité oznámit svůj odchod, aby později nevidomý nemluvil do prázdna.
  • Při komunikaci s nevidomým není vhodné dodržovat některé obvyklé konvence. Při setkání by měl jako první pozdravit ten, kdo lépe vidí a to bez ohledu na věk nebo pohlaví. Do nového prostředí (místnosti) by měl jako první rovněž vstupovat ten, kdo lépe vidí.
  • Člověk s těžkým zrakovým postižením nám bude vděčný, upozorníme-li ho na některé nepříjemné záležitosti, jako je znečištěný oděv a podobně. Samozřejmě uvítá i naší pomoc při nápravě.
  • Základní zásadou je, že průvodce nevidomého pouze doprovází – nejedná a nerozhoduje za něj.
  • Svou pomoc nabízíme, ale nevnucujeme. Nevidomý má samozřejmě právo naši pomoc odmítnout.

 

Doporučený postup při komunikaci – rozhovor s dítětem se zrakovým postižením

  • Komunikace „z očí do očí“ se slabozrakým nebo nevidomým člověkem je často problematická nebo nemožná, přesto nevidomý může zaregistrovat směr, kterým se jeho partner při komunikaci dívá (kterým hovoří). Je třeba hovořit obvyklým způsobem, tedy směrem k naslouchajícímu.
  • Při výrazném snížení zrakové ostrosti v centru zorného pole může dojít k tomu, že oči člověka se zrakovou vadou jsou nasměrovány tak, aby obraz dopadal na místo nejostřejšího vidění na sítnici, mimo centrum. Partner při komunikaci takovou situaci vnímá, jako kdyby se postižený člověk díval jinam.

Čtěte také:
Podpora dětí se zrakovým postižením a přístup k nim
Volmý čas dětí se zrakovým postižením
Dávky pro rodiny dětí se zdravotním postižením

Související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.

Autor článku

PhDr. Pavlína Šumníková, Ph.D.

Působí na katedře speciální pedagogiky Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Její zaměření je speciální pedagogika člověka s kombinovanými vadami a tyflopedie (věda o výchově a vzdělávání lidí se zrakovým postižením) dospělého věku.

Zpět na téma Děti se zrakovým postižením

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS