Zobrazit menuSkrýt menu

Děti se zrakovým postižením

Publikováno: 12. 4. 2012, aktualizováno: 24. 6. 2016

ilustrační foto – malé dítěZrakem získáváme 80 až 90 procent informací o okolním světě. Je to jeden ze základních smyslů člověka. Z hlediska chování jedince narušuje zrakové postižení především kognitivní (poznávací) funkce, orientaci v prostoru a samostatný pohyb.

Za závažné postižení zraku je většinou považována taková úroveň vizuálního vnímání, při které je zrak užíván se značným omezením. Děti s těžkým zrakovým postižením mají trvale narušené funkční vidění, které nemůže být korigováno (upravováno) brýlemi, upraveno pomocí léků či operativně. Toto narušené vidění je dáno různě sníženým stupněm zrakové ostrosti a omezenou velikostí zorného pole.

Lidi s těžkým zrakovým postižením můžeme rozdělit do dvou skupin: osoby slabozraké či se zbytky zraku a osoby nevidomé. Jen 10 procent všech lidí, kteří jsou diagnostikováni jako nevidomí, jsou nevidomí úplně. Většina nevidomých reaguje na světelné podněty nebo pohybující se objekty a nežijí tedy ve světě totální tmy – řadí se do kategorie „prakticky nevidomých“.

Výskyt zrakového postižení závisí na úrovni životních podmínek a zdravotnické péči na jedné straně a na zvolených kritériích zrakového postižení na straně druhé. Většina odhadů na vážné zrakové poškození u dětí se pohybuje v rozmezí pěti až dvaceti případů na 1 000 dětí. Národní plán opatření pro snížení negativních důsledků postižení (z roku 1993) uvádí v České republice 60 000 těžce zrakově postižených osob všech věkových kategorií, z toho 17 000 velmi těžce.

Obsah článku:

Stupně zrakového postižení

Oblasti omezení v důsledku těžkého zrakového postižení

Mýty týkající se přímého kontaktu s nevidomým či slabozrakým člověkem

 

Stupně zrakového postižení

Základním kritériem pro posuzování stupně zrakového postižení je míra snížení zrakové ostrosti. Platí, že čím je nižší zraková ostrost, tím větší jsou potíže při čtení, psaní, při poznávání lidí podle obličeje, při identifikaci drobných předmětů a podobně. Extrémním případem nulové ostrosti je slepota, případně slepota s různým stupněm světlocitu.

Dalším významným kritériem je velikost a lokalizace zachovaného zorného pole. Došlo-li k jeho výpadku v oblasti nejostřejšího vidění, pak se samozřejmě snižuje i zraková ostrost. Zachovalá šířka zorného pole, někdy i při velmi nízké zrakové ostrosti, umožňuje poměrně dobrou orientaci v prostoru.

Pokud došlo k výpadku zorného pole na periferii (okrajové části), pak může být zachována i velmi dobrá zraková ostrost. Takový člověk může číst i drobný tisk. Omezené možnosti při orientaci a pohybu v prostoru ho ale mohou řadit do kategorie prakticky nevidomý.

K zásadnímu snížení zrakové ostrosti dochází také u osob s nadměrnou citlivostí na intenzitu osvětlení. Je-li intenzita osvětlení vyšší, než je individuální potřeba člověka, a dojde-li v důsledku toho k nepřiměřenému snížení zrakové ostrosti nebo podráždění receptoru, hovoříme o světloplachosti. Takový člověk se v prostředí, kde jsou pro něho příznivé světelné podmínky, může pohybovat jistě a bezpečně. Vstoupí-li ale do místnosti, kde je pro něho nadměrná intenzita osvětlení, může se dostat do pozice prakticky nevidomého.

Šeroslepost je svým způsobem jevem opačným, při kterém dojde k nepřiměřeně vysokému snížení zrakové ostrosti, v okamžiku, kdy se člověk s tímto typem zrakové vady dostane do prostředí s intenzitou osvětlení nižší, než je jeho individuální potřeba. Při vstupu do méně osvětlené místnosti se tak například ze slabozrakého může stát osoba prakticky nevidomá. Nechová-li se dotyčný v takové situaci přiměřeným způsobem nebo není-li mu poskytnuta potřebná pomoc, zvýší se riziko kolize (srážky) s okolními předměty, nebezpečí úrazu a možnost dezorientace.

U velké části lidí s těžkým zrakovým postižením (nejen u těch, u nichž se nejedná výslovně o světloplachost nebo šeroslepost) dochází k výrazně zpomalené adaptaci na změny intenzity osvětlení. Existuje poměrně velké množství poruch rozlišování jednotlivých barev. Porucha centrálního vidění vede také k porušení barvocitu.

Prakticky všechny výše uvedené obtíže se mohou u jednotlivých lidí vyskytovat v nejrůznějších kombinacích. Velmi výrazné je to především u těžké slabozrakosti až praktické nevidomosti.

Čtěte také:
Průběh služby rané péče
Volmý čas dětí se zrakovým postižením
Dávky pro rodiny dětí se zdravotním postižením

Kde hledat pomoc

↑ nahoru

Oblasti omezení v důsledku těžkého zrakového postižení

  • Informační deficit

Těžce zrakově postižený, respektive nevidomý člověk je po celý život vystaven informačnímu deficitu. V rovině psychiky lze toto dlouhodobé neuspokojování potřeby vizuálních podnětů nazývat senzorickou deprivací. Vliv senzorické deprivace například pozorujeme při opožďování psychomotorického vývoje (vědomé ovládání pohybové soustavy) těžce zrakově postiženého dítěte. V pozdějším věku stále pociťuje zrakově postižený své znevýhodnění. 80 až 90 procent informací přicházejících z okolí vnímáme zrakem, tudíž při jeho absenci nebo značném omezení má jedinec méně zkušeností se světem jako takovým.

  • Schopnost pohybu

Již jen představa, že nám někdo zaváže oči a nechá nás stát na méně známém či neznámém místě, vzbuzuje v dané situaci pocit bezradnosti. Také 99 procent nevidomých se nevydá na cestu, aniž by se s ní předem seznámili. Nevidomí, jež potkáme na ulici jdoucí samostatně, patří mezi malé procento nevidomých těch, kteří našli odvahu vyjít sami. Zrakově postižený jedinec se musí naučit vyrovnávat s mnoha problémy, které ho na trase čekají. Mnozí tuto odvahu nikdy nenajdou. Ti pak jsou závislí na člověku, který je „vodí“ – průvodci nevidomého.

  • Kontrola prostředí a vlastní osoby v prostředí

Toto omezení má spíše „sociální“ charakter. Pomůže možná malá zkouška nebo představa: Jste ve společnosti, v učebně, zavřete oči a zkuste identifikovat lidi po hlase, nebo se pokuste zapojit se do hovoru – bez vizuální kontroly okolí. Zjistíte, že postrádáte oční kontakt, gesta. Tato komunikační bariéra může být i ze strany lidí, kteří nevědí, jak se mají chovat k těžce zrakově postiženému člověku. Mnohdy přiznávají pocit studu zřejmě z neznalosti. Každopádně hodnocení lidí nevidomými je značně odlišné, jiné jsou i parametry sympatie a antipatie. Vycházejí z vnímání sluchového, z dotyků a vůní.

↑ nahoru

Mýty týkající se přímého kontaktu s nevidomým či slabozrakým člověkem

Postoje ke zrakově postiženým mohou být často ovlivněny předsudky – například, že „zrakové postižení je trestem za hříchy jedince nebo jeho předků“. Tento názor se objevoval častěji v minulosti, ale můžeme jej zaznamenat i v dnešních dnech. Podobný postoj býval zřejmý v klasické i moderní literatuře. Dalším mýtem je, že slepota je výsledkem venerologické nákazy (tedy že je spojena s pohlavní chorobou). Některé pohlavní nemoci mohou skutečně způsobit zrakové postižení, současná medicína však dokáže tyto nemoci včas léčit (vyjma zrakového postižení při AIDS).

Nejčastější mýty:

  • Kdo nemá brýle, něco vidí, čím větší dioptrie, tím horší zrak – nevidomý člověk či člověk se zbytky zraku nemá brýle, protože mu případná maximální korekce nepostačuje. Člověk nevidomý však může brýle používat jako ochrannou pomůcku.
  • Kdo má tmavé brýle a hůl nevidí – slabozraký člověk může být světloplachý (nesnáší ostré slunce), používá tedy tmavé brýle pro maximální využití svých zbytků zraku.
  • Kdo nosí dioptrické (běžné) brýle, ještě docela dost vidí – nevidomý člověk může nosit brýle z estetického důvodu či jako ochrannou pomůcku.
  • Kdo chodí s bílou holí (případně nosí černé brýle), je slepý – slabozraký člověk může používat hůl jako signalizační pomůcku, která poukazuje na jeho zrakovou vadu.
  • Zrak se má šetřit, aby „se nezkazil“, aby „déle vydržel“ – pokud člověk přestane svůj zrak používat, je to stejné, jako s pohybovými dovednostmi, pokud přestane chodit.
  • Slepci vidí jen tmu – člověk s praktickou nevidomostí může reagovat na světelné podněty.
  • Všichni zrakově postižení mají vyvinutý hudební sluch – schopnost hudebního rozvoje je jedna z možností pracovního uplatnění či využití volného času osob se zrakovým postižením, není ale přirozeně nevidomému dána. Je to otázkou rozvoje a tréninku jako u osob vidících.
  • Slepí od narození mají vyvinutý zvláštní smysl pro vnímání překážek, a navíc mají mnohem lepší hmat – tyto schopnosti jsou dány pravidelným procvičováním a soustředěním se na kompenzační smysly.
  • Na nevidomého je potřeba mluvit hlasitě a zřetelně, aby lépe slyšel – s osobou se zrakovým postižením (pokud nemá další postižení přidružené – sluchové či mentální) není nutné jednat jako s osobou s kombinovaným postižením.
  • Nevidomý je absolutně závislý na svém okolí – mnoho nevidomých usiluje o maximální míru nezávislosti. Řadu činností, včetně cestování, studia a zaměstnání, vykonávají relativně samostatně.
  • Slabozraký se časem stane úplně slepýmprognóza vidění je dána diagnózou zrakové vady.
  • Rehabilitace slabozrakých – vhodné optické pomůckyrehabilitací zrakově postižených rozumíme nejen přidělení optické pomůcky, ale také osvojení široké škály dovedností od sebeobsluhy, prostorové orientace a samostatného pohybu nebo Braillova bodového písma až po úpravu prostředí či nácviku práce s optickou pomůckou.
  • Ve společnosti nevidomého by se nemělo mluvit o barvách a jiných zrakových vjemech a obratům jako „podívej se“, „uvidíme se“ je třeba se důsledně vyhýbat – nevidomý je zvyklý se na věci „podívat“ či si je „prohlédnout“ jen jinak, než jsme zvyklí. Věc si může vzít do ruky, osahat ji.
  • Nezáleží na tom, zda mu budeme tykat nebo vykat – není zcela svéprávný – pokud jsme sami svědkem situace, kdy někdo takto jedná, je potřeba ho usměrnit. Takové chování je totiž velmi nevhodné.
  • Je vždy neskonale vděčný za naši pomoc – nevidomý má právo na samostatný pohyb. Může tedy pomoc odmítnout, může být rozmrzelý, stejně jako my všichni ostatní s tím, že na něj jsou kladeny mnohem vyšší nároky, které se týkají soustředění, případně vysvětlování, proč o pomoc žádá, či ji odmítá.
  • Slepému může být docela jedno, jak je oblečen, stejně na sebe nevidí a druzí nemají právo ho kritizovat. Slepého zásadně neupozorňujeme na špinavé boty (nevhodné oblečení, chování atd.), protože bychom ho tím uráželi – naopak je naší povinností upozornit nevidomého člověka na situace, které jsou jeho okolí nepříjemné.

Postoje k člověku se zrakovým postižením, tak jako postoje k lidem s dalšími druhy postižení, mají nebo měly tendenci být spíše negativní. Byly zaměřeny na to, co člověk s postižením dělat neumí či nemůže. Vyrovnat se s negativními postoji okolí může být mnohdy pro nevidomého větším problémem než přijmout postižení. Na straně druhé není dobré podporovat nereálná očekávání ze strany společnosti vůči některým schopnostem a dovednostem nevidomých.

V minulosti často bývali nevidomí lidé považováni za proroky. Ještě i dnes se jim mnohdy přisuzují paranormální schopnosti či fenomenální sluch, hmat a jiné. Odbornou veřejností (Scholl, 1986) nebyl prokázán žádný důkaz, který by potvrdil mimořádné schopnosti nevidomých jedinců z důvodů slepoty. Tato nepřiměřená očekávání mohou rovněž znevýhodňovat vnímání zrakově postižených lidí většinovou populací, zejména pokud nevidomý očekávání nesplňuje.

Související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.

Autorka článku

PhDr. Pavlína Šumníková, Ph.D.

Působí na katedře speciální pedagogiky Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.  Její zaměření je speciální pedagogika člověka s kombinovanými vadami a tyflopedie (věda o výchově a vzdělávání lidí se zrakovým postižením) dospělého věku.

Zpět na téma Děti se zrakovým postižením

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS