Zobrazit menuSkrýt menu

Charakteristika poruch řeči

Publikováno: 13. 4. 2012, aktualizováno: 12. 8. 2016

Každý člověk, i malé dítě touží komunikovat s ostatními lidmi, přičemž do komunikace nepatří jen mluvené nebo psané slovo (verbální komunikace), ale také mimika, gestikulace, postoj těla nebo třeba vzájemné doteky (neverbální komunikace).

Dřívější pojmy označující obtíže v komunikaci, jako byly například vady řeči, poruchy řeči či vady řeči a jazyka, jsou dnes nahrazovány novým širším termínem narušená komunikační schopnost. Objasnit tento termín můžeme například takto: „Komunikační schopnost jednotlivce je narušena tehdy, když některá rovina (nebo několik rovin současně) jeho jazykových projevů působí interferenčně vzhledem k jeho komunikačnímu záměru. Může jít o foneticko-fonologickou, syntaktickou, morfologickou, lexikální, pragmatickou rovinu nebo o verbální i nonverbální, mluvenou i grafickou formu komunikace, její expresivní i receptivní složku.“ (Lechta, 2003). Zjednodušeně lze říci, že narušení jakékoli složky komunikace nebo komunikačního procesu, může být označeno za narušenou komunikační schopnost.

Mezi možné základní problémy v komunikaci mohou patřit obtíže ve sluchovém rozlišování mezi podobnými zvuky a jejich poznávání, artikulační obtíže, obtíže s extrahováním významu z gramaticky složitějších souvětí, zaměňování významů vět, obtíže se správnou gramatikou při konstrukci vět nebo souvětí, obtíže v chápání smyslu pojmů, obtíže se srozumitelným předáváním komunikačního obsahu, obtíže v porozumění komunikativního účelu jazyka, obtíže v porozumění ironii, sarkasmu, metaforám a podobně. Dále to mohou být obtíže s využíváním řeči a jazyka vhodným způsobem vzhledem ke komunikační situaci, obtíže s tónem hlasu, udržením očního kontaktu nebo tématu hovoru (http://www.devdis.com/sld.html).

Za existencí těchto negativních elementů v komunikačním projevu dětí mohou být různé příčiny vzniku. Pro bližší objasnění můžeme uvést některé z nejčastějších a nejvíce četných příčin vzniku narušení řečového vývoje – například nesprávný mluvní vzor, úrazy hlavy či centrálního nervového systému, infekce, nemoci či stres matky v těhotenství, málo stimulující a podmětné prostředí, smyslové poruchy, tělesné hendikepy nebo mentální retardace (Lechta, 2003).

 

Jazykové roviny

Vývoj řeči dítěte závisí a prolíná se právě do vývoje jednotlivých jazykových rovin. V průběhu vývoje se tyto roviny vzájemně prolínají a současně rozvíjejí. Pod pojmem morfologicko-syntaktická rovina se skrývá gramatická oblast řeči. Zaměřit se na ni můžeme až kolem prvního roku života dítěte, kdy začíná vlastní vývoj řeči. První slabiky, slůvka plní zpočátku funkci vět, což trvá zhruba do jednoho a půl až dvou let. Dále nastupují dvouslovné věty atd.

Co se vlastní morfologické stavby užívaných slov týče – zprvu jsou nejčetnější podstatná jména, až později nastupují také slovesa spolu s onomatopoickými citoslovci (například: fí, tik, chacha, buch, baf, haf atd.). Po druhém roce se stále více začínají objevovat také přídavná jména i osobní zájmena. Nejpozději ze všech slovních druhů se ve slovníku dětí začínají objevovat číslovky, předložky a spojky. Po čtvrtém roce by již dítě mělo užívat všech slovních druhů.

Další řečovou rovinou je lexikálně-sémantická rovina, která se zaměřuje na rozvoj a vývoj slovní zásoby, a to jak pasivní, tak i aktivní. Pasivní slovní zásoba se začíná u dětí rozvíjet přibližně kolem desátého měsíce, kdy se začínají projevovat známky porozumění řeči. Nástup rozvoje aktivní slovní zásoby začíná zhruba od dvanáctého měsíce.

Pokud jde o další jazykové roviny, tedy roviny foneticko-fonologické (zvukové), je v jejím vývoji velmi významným moment mezi šestým a devátým měsícem věku dítěte, což je období nástupu napodobujícího žvatlání (u zdravých dětí), kdy dítě začíná reagovat na zvuky svého okolí a zkouší je napodobit. Tato rovina v sobě zahrnuje vývoj výslovnosti všech hlásek mateřského jazyka, kdy se nejprve tvoří hlásky méně artikulačně namáhavé (samohlásky, retné hlásky – P, M) a až poté hlásky s větší artikulační náročností. Z logopedického pohledu je proto nezbytné znát správné pořadí fixace jednotlivých hlásek, z čehož vycházíme i při korekci výslovnosti.

Poslední rovinou je pragmatická rovina – o níž lze hovořit jako o rovině sociální aplikace či sociálního uplatnění komunikačních schopností jedince. Již dvouleté či tříleté dítě je schopno chápat svoji roli komunikačního partnera a vhodně reagovat v určitých situacích. U tříletých a starších dětí lze sledovat snahu a potřebu komunikovat s dospělými ze svého okolí (Klenková, 2006).

Ve srovnání s intaktní (bez postižení) dětskou populací jsou děti s narušenou komunikační schopností v jisté nevýhodě, neboť jejich řečové dovednosti jsou (zejména v těžších případech narušení) omezené, a může tak docházet k opožďování ostatních složek osobnosti. Nepochopení a neporozumění okolního prostředí může být pro dítě stresující, v krajních případech může být právě stres z komunikace podkladem pro vznik frustrací až obav z komunikace a následného odmítání komunikace. Důsledkem je pak komunikační bariéra, která brání rozvoji celkové osobnosti dítěte (Trojánková, 2008). Mnohdy je narušení v řeči způsobeno sociálním prostředím či málo podnětnou výchovou, která vede k nedostatečné podpoře mluvního apetitu dítěte, rozvoji aktivní i pasivní slovní zásoby, gramatiky a správné výslovnosti.

Čtěte také:
Dávky pro rodiny dětí se zdravotním postižením
Mýty o rozvoji řeči a poruchách řeči
Vztek, lhaní, neposlušnost - jak si poradit s dětským zlobením?

 

Je zřejmé, že existuje široká škála možných příznaků na základě nejrůznějších příčin, které se mohou projevit u dětí s narušenou komunikační schopností. Uvádí se proto většinou dvanáct základních kategorií narušené komunikační schopnosti:

  1. Dyslalie: Porucha artikulace hlásky nebo skupiny hlásek se nazývá dyslalie. Je to nejznámější porucha řeči, která se projevuje nejčastěji v dětském věku, ale může přetrvat i do adolescence nebo do dospělosti. Hláska může být nesprávně tvořena, vynechávána ve slabikách nebo slovech nebo může být také zaměňována za hlásku jinou. Jedná se tedy o sníženou schopnost využívat nebo tvořit některé hlásky mateřského jazyka podle jazykových norem (Krahulcová, 2007).
  2. Vývojová dysfázie: Vývojová dysfázie bývá také označována jako specificky narušený vývoj řeči a řadí se k poruchám raně se vyvíjející centrální nervové soustavy. Projevuje se neschopností nebo sníženou schopností naučit se verbálně komunikovat, i když podmínky pro vytvoření této schopnosti jsou dobré a dítě tedy netrpí žádným jiným závažným postižením či poruchou. Mohou se k ní vázat i obtíže v dalších oblastech jako je paměť, pozornost, motorika či emocionální sféra osobnosti (Klenková, 2006).
  3. Mutismus: Ztráta řeči na základě neurotizujících faktorů se označuje jako mutismus. Znamená nepřítomnost nebo ztrátu řečových projevů, která není podmíněna organickým poškozením centrálního nervového systému (Lechta, 2003). Osoba stižená mutismem by ráda komunikovala, ale nemůže. Mutismus je v současnosti členěn do mnoha typů, z nichž nejznámější a nejčastěji uváděný je selektivní mutismus. V tomto případě se jedná o úzkostnou sociální poruchu nebo fobii, při níž je člověk, jinak běžně schopný řečové komunikace, neschopen promluvit v závislosti na dané situaci, ve které se nachází, nebo na osobě, s níž má komunikace proběhnout (Adelman, 2007).
  4. Koktavost (balbuties): Je považována za jednu z nejtěžších forem narušení komunikačních schopností. Nejnápadnějšími příznaky jsou nedobrovolné a nekontrolovatelné křeče mluvidel doprovázené nadměrnou námahou a psychickou tenzí (napětím). Dochází tak k narušení plynulosti projevu, který může být pro příjemce informace nepříjemný. Osoby s koktavostí se komunikaci často vyhýbají a jejich obtíže mohou vést až k chronickému strachu z komunikace nazývanému též logofobie (Peutelschmiedová, 2005).
  5. Breptavost (tumultus sermonis): Breptavost je narušení komunikační schopnosti charakteristické tím, že si ho daná osoba sama neuvědomuje. Dochází zde k poruše plynulosti mluvního procesu, pro kterou je typické extrémně zrychlené tempo řeči. Může být i projevem centrálních poruch řeči a působit na další složky komunikace, jako jsou například čtení, psaní, rytmus či hudebnost.
  6. Huhňavost (Rhinolalie): Rhinolalie je porucha nosní rezonance. Je to patologické snížení nebo zvýšení nosovosti v mluvené řeči. Nejnápadnější obtíže se objevují u nosovek (M, N, Ň). Obtíže se však mohou projevit v usměrňování vydechovaného proudu nebo v jeho úniku do nosní dutiny. Některé děti, například po zvětšení nosní mandle nebo po operaci vrozeného rozštěpu rtu či patra, začnou mluvit jako s ucpaným nosem nebo nejsou schopny u nosových hlásek upouštět část výdechového proudu nosem (Lechta, 2003).
  7. Palatolalie: V důsledku rozštěpových poruch obličeje vzniká palatolalie. Novorozenci narození s rozštěpem rtu nebo patra mají problémy se základními vrozenými reflexy jako je sání a polykání, někdy je u nich narušeno i dýchání. Rozvoj řeči je potom narušen po stránce zvukové i artikulační, kdy je artikulační báze posunuta dozadu až za rozštěp. Také mimické svalstvo nebo sluchové vnímání může být oslabeno (Kerekretiová, 2008).
  8. Dysartie: Dysartrie je narušení artikulace jako celku, je úzce spojena s obtížemi v dýchání, tvorbě hlasu, v artikulačním procesu i v melodičnosti řeči. Jde o poruchu, která vzniká v důsledku ochrnutí, slabosti nebo poruchy koordinace svalstva podílejícího se na tvorbě řeči a je neurologického původu (Love, Webb, 2009).
  9. Afázie: Afázie je porucha způsobená poškozením určitých oblastí mozku. Jedná se o získané postižení řečových dovedností v době, kdy už byla řeč rozvinuta. Člověk může například po cévní mozkové příhodě, úrazu či operaci hlavy, přijít o schopnost mluvit, rozumět řečenému, opakovat slova, pojmenovávat věci nebo číst, psát či počítat. Afázie může být také chápána jako porucha schopnosti jazykové produkce a percepce projevující se rozmanitými obtížemi v porozumění, v produkování řeči, čtení nebo psaní (Damico, Muller, Ball, 2010).
  10. Poruchy hlasu: Poruchami hlasu jsou všechny patologické změny individuální struktury hlasu, které se projeví v akustických kvalitách i ve způsobu tvoření a používání hlasu. Mohou se objevit jako organické poruchy u zánětů hrtanu, hormonálních poruch nebo úrazů či anomálií hrtanu, ale mohou vznikat i jako funkční poruchy z přemáhání hlasu a hlasivek (Škodová, Jedlička, 2003).
  11. Symptomatické poruchy řeči: Narušení komunikační schopnosti se taktéž mohou vázat jako symptom na jiná zdravotní postižení, ať už somatická, mentální, zraková, sluchová, nebo poruchy autistického spektra. Potom bývají označovány jako symptomatické poruchy řeči (Cséfalvay, Košťálová, Klimešová, 2003).
  12. Kombinované poruchy: Kombinované poruchy bývají chápány jako souběh několika poruch či postižení současně. Často je tento pojem spojován s osobami, které jsou v důsledku omezení motorických, duševních a komunikačních schopností odkázány při svých každodenních úkonech na své okolí.

Související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.

Autorka článku

PhDr. Mgr. Pavla Sychrová, Ph.D.

Vyučuje na katedře speciální pedagogiky Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Její specializací je logopedie, problematika jedinců s narušenou komunikační schopností a logopedická intervence u vad a poruch komunikačních schopností.

Autorka článku

Mgr. Veronika Girglová

Působí na katedře speciální pedagogiky Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, kde se věnuje speciální pedagogice.

Zpět na téma Děti s poruchami řeči

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS