Zobrazit menuSkrýt menu

Úspěšná komunikace s dítětem

Publikováno: 13. 4. 2012, aktualizováno: 28. 6. 2016

U lidí s mentálním postižením je narušená či omezená komunikační schopnost poměrně častým jevem.

Matulay (1994) uvádí, že 80 až 85 procent dětí s mentálním postižením trpí poruchami řeči.

Řeč bývá u těchto dětí postižena jak z hlediska formálního, tak i obsahového. Typicky může být u jedinců s mentálním postižením patrná nižší schopnost porozumět i běžnému verbálnímu sdělení. To je způsobeno jednak omezenější slovní zásobou, jednak potížemi v pochopení celkového kontextu. Složitější slovní obraty či ironie nebo žert nejsou často schopny postihnout.

Děti s lehkým stupněm postižení zvládnou běžné konkrétní pojmy a základní slovní obraty. U dětí se závažnějším stupněm postižení se verbální schopnosti nerozvíjejí. Pro komunikaci s těmito dětmi volíme některou z alternativních metod a způsobů komunikace. Při komunikaci s dítětem s mentálním postižením je třeba respektovat určitá specifika řečového projevu, jako je méně přesná výslovnost, jazyková necitlivost, případně jednoduchost vyjadřování.

Strategie zaměřené na úspěšnou komunikaci

Lidská komunikace se výraznou měrou podílí na rozvoji každého jedince. Jejím prostřednictvím dochází u dítěte nejen k rozvoji poznávacích procesů, ale je jí ovlivněn i rozumový vývoj. Komunikace používá verbálních a neverbálních výrazových prostředků. Zatímco verbální komunikace využívá jazyka a řeči, neverbální komunikace je souhrnem mimoslovních sdělení (gest, mimiky), která člověk jiné osobě předává vědomě či nevědomě.


Důvody časné intervence (zásahu) v oblasti komunikace u dětí s mentálním postižením jsou tedy zřejmé. Například schopnost verbálně se vyjádřit u dětí s Downovým syndromem často zaostává za jejich schopností porozumět mluvené řeči mnohem výrazněji než u běžné populace daného věku.

Důvodem těchto problémů s komunikací mohou být například záněty způsobující problémy se sluchem, hypotonie (snížení svalového napětí) zasahující nejen velké svalové skupiny, ale i svaly v oblasti úst a jazyka, dále problémy s pochopením smyslu a obsahu slov či zvuků (Černá a kol., 2008).

Jednou z metod v oblasti komunikace nejen u dětí s Downovým syndromem je takzvaná totální komunikace. Dvořák (1998 In Černá a kol., 2008) definuje totální komunikaci jako „komplexní komunikaci, která zahrnuje široké spektrum způsobů komunikace: mluvenou řeč, psaní, čtení, zpěv, pohyby celého těla, mimiku, gesta, znakovou řeč, prstovou abecedu, odezírání i specifické takzvané augmentativní a alternativní způsoby komunikace (AAK).

Totální komunikace má tedy dítěti s mentálním postižením poskytnout pro ně co možná nejpřirozenější komunikační prostředek, založený na jeho individuálních potřebách. Zmiňovanou augmentativní komunikaci představují komunikační systémy, které jsou zaměřeny na podporu již existujících a nedostatečně rozvinutých komunikačních dovedností. Alternativní komunikace poté zahrnuje systémy plně nahrazující mluvenou řeč, která se buďto nevyvinula, nebo zanikla.

↑ nahoru

Mezi metody alternativní a augmentativní komunikace dále patří například:

  • Znak do řeči – jde o kompenzační prostředek pro lidi s mentálním a řečovým postižením vycházející ze skutečnosti, že použití znaků napomáhá komunikaci založené na přirozené řeči, gestikulaci a mimice. Znak do řeči není samostatným jazykem, neplatí pro něj tedy žádná mluvnická pravidla. Podstatou je znakování jen těch slov, která mají důležitý význam pro pochopení sdělení. Takto znakovaná slova jsou doprovázena běžnou gramaticky správnou řečí. Znaky by měly dítě provázet po celý den. Dítě si znak osvojí tím spíš, čím častěji a v co nejrozmanitějších situacích ho bude používat. Rozhodujícím faktorem v otázce připravenosti dítěte používat znak do řeči, je vývojové stádium, v jakém se nachází. Chronologický věk zde tedy není důležitý. Dítě bude připraveno komunikovat použitím znaku do řeči až tehdy, naučí-li se používat symboly. Mezi takové symboly, které ukazují na připravenost dítěte začít se učit znak do řeči, patří schopnost ukázat na předmět, který chce, podívat se na věc, kterou má hledat, vzít rodiče nebo učitele za ruku a dovézt je ke hračce, kterou chce. Schopnost dítěte zvládnout takzvané neverbální dovednosti je dalším důležitým předpokladem. Neverbálními dovednostmi jsou oční kontakt, naslouchání, schopnost nápodoby a schopnost střídání se s druhými v různých aktivitách. Mimo to musí být dítě schopno imitovat (napodobovat) druhé a mít dostatečně rozvinutou jemnou motoriku (Černá a kol., 2008).
  • Znaková řeč Makaton – je neverbální jazykový program obsahující manuální znaky a symboly. Jednotlivá slova jsou vyjadřována pohybem ruky, hlavy atd. Znaky doprovází normální gramatická řeč a odpovídající mimický výraz obličeje. Tento program je využíván pro komunikaci neslyšících. Švarcová (2005) pokládá za nutné, aby si v případě, kdy je přistoupeno k využívání tohoto programu, metodu Makaton osvojili všichni lidé, kteří přicházejí s dítětem do styku.
  • Piktogramy – jsou statickým systémem využívaným v případě, kdy dítě není schopno dekódovat písmo. Symboly v něm užívané jsou v dvojrozměrné formě a mají zpravidla podobu bílého obrázku na černém pozadí. Učebnice piktogramů L. Kubové obsahuje na 700 symbolů, které jsou děleny do tematických celků: rodina, části těla, oblečení, osobní potřeby, potraviny, sporty, činnosti, vlastnosti apod. Obrázky je možno vybírat dle individuálních potřeb každého jedince, a vytvořit tak pro něj slovník piktogramů.

Doporučení v oblasti komunikace s dětmi s mentálním postižením

Vhodný přístup a volba výchovně vzdělávacích činností do značné míry závisí na individuálních zvláštnostech dítěte s mentálním postižením. Pro výchovu dítěte s mentálním postižením je dobrým předpokladem, aby rodiče, pedagogové, sociální pracovníci i laická veřejnost přijali odlišnost dítěte spíše jako pozitivní rozmanitost.

S ohledem na hloubku postižení by veškeré úsilí mělo směřovat k dosažení co možná největší míry samostatnosti jedince ve společnosti. To přímo souvisí s procesem socializace, který je u člověka s mentálním postižením v různé míře opožděn. Vágnerová uvádí, že mentálně retardovaní lidé mohou být v oblasti socializace hendikepováni dvojím způsobem: jednak vlastním primárním defektem, jednak nedostatkem zkušeností.

Stěžejním předpokladem pro úspěšnou adaptaci jedince na prostředí tedy bude rozvoj jeho komunikačních dovedností a sociálních návyků. K rozvoji těchto dovedností směřuje výuka všech mentálně postižených (Vágnerová 2004). Orientace v sociálním prostředí umožní jedinci s mentálním postižením podílet se na životě společnosti, a tím se pozitivně ovlivní kvalita jeho života.

↑ nahoru

Související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.

Autor článku

doc. PhDr. Jan Šiška, Ph.D.

Působí na katedře speciální pedagogiky Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde se věnuje speciální pedagogice se zaměřením na mentální postižení.

 

Zpět na téma Děti s mentálním postižením

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS