Zobrazit menuSkrýt menu

Klasifikace mentálního postižení a podpora dítěte

Publikováno: 13. 4. 2012, aktualizováno: 27. 6. 2016

ilustrační foto – spojené rucePojem „postižení" je v současnosti chápán spíše jako neutrální fenomén. To znamená, že teprve postoje a hodnoty společnosti z něj vytvářejí sociální znevýhodnění, tedy hendikep. Zda člověk s postižením bude, či nebude handicapován, závisí také na postojích společnosti k jeho postižení (Lečbych, 2008).

Definice mentálního postižení

Jak dochází ke změnám v chápání postižení, jsou aktualizovány definice postižení. Nelze tedy vybrat pouze jednu a tu považovat za správnou či v průběhu času obecně platnou.

Světová zdravotnická organizace například definuje mentální postižení jako: „Stav zastaveného nebo neúplného duševního vývoje‚ který je charakterizován zvláště porušením dovedností‚ projevujícím se během vývojového období‚ postihujícím všechny složky inteligence‚ to je poznávací‚ řečové‚ motorické a sociální schopnosti. Postižení se může vyskytnout bez‚ nebo současně s jinými somatickými nebo duševními poruchami“ (WHO, MKN-10).

Jiná definice hovoří o: „Neschopnosti dosáhnout odpovídajícího stupně intelektového vývoje (méně než 70 procent normy), přestože byl takový jedinec přijatelným způsobem výchovně stimulován“ (Vágnerová, 2004 In Škoda, Fischer 2008).

Americká asociace pro intelektová a vývojová postižení (AAIDD – American Association on Intellectual and Developmental Disabilities) definuje mentální postižení takto: „Mentální postižení je snížená schopnost charakterizovaná výraznými omezeními v intelektových funkcích a také v adaptačním chování, což se projevuje v pojmových, sociálních a praktických adaptačních dovednostech. Toto postižení vzniká před dosažením věku osmnácti let“. Kromě hranice osmnácti let se u některých autorů můžeme setkat s hranicí dvou let věku, přičemž postižení vzniklá po tomto věku dítěte jsou označována za demenci.

Dále AAIDD stanovuje pět předpokladů pro aplikaci předchozí definice (Šiška, 2005):

  • Snížení aktuální funkčnosti musí být posuzováno v souvislosti s prostředím a komunitou typickou pro daný věk a kulturu jedince,
  • bere v úvahu kulturní a jazykovou rozmanitost,
  • bere v úvahu individuální rozdíly v komunikaci, ve vnímání, v pohybových možnostech a v chování,
  • u každého jedince se vedle omezení zohledňují i jeho silné stránky,
  • současně se zjišťováním limitů jedince má být vypracováván systém cílené podpory daného jedince – s vhodnou individuální podporou dojde k celkovému zlepšení kvality života osoby s mentálním postižením.
  • V této definici je patrná snaha chápat mentální postižení jako proměnnou veličinu. Nezávisí totiž pouze na nedostatečnosti jedince, ale je zde zohledňován i vliv vnějšího prostředí. Zdůrazněn je zde význam cílené podpory, která má vycházet z konkrétních schopností a potřeb lidí s mentálním postižením.

↑ nahoru

V současnosti se při snaze vymezit mentální postižení uplatňuje více přístupů, které reflektují (berou v úvahu) různé úhly pohledu na problematiku mentálního postižení. Od těchto přístupů se dále odvíjí poslání služeb, které jsou lidem s postižením poskytovány.

V rámci staršího medicínského modelu byl kladen důraz zejména na zkoumání a diagnostikování rozumové nedostatečnosti. Tento přístup je dnes kritizován především proto, že postiženému člověku určoval jeho životní cestu a ospravedlňoval jeho sociální vyloučení. Na kritiku medicínského přístupu reaguje model sociální (někdy též označován jako ekologický), dle kterého to není výlučně tělesné, smyslové nebo mentální postižení, které zneschopňuje, oslabuje nebo znevýhodňuje jedince. Postižení je zde naopak chápáno jako důsledek znevýhodňujících vlivů ze strany společnosti(Šiška, 2005).

Oliver tento proces označuje jako sociální model postižení. Podle Olivera (1990 In Šiška 2005) může i člověk s postižením prožívat spokojený život jako lidé bez postižení tehdy, není-li poskytovaný servis zaměřen pouze na rehabilitaci, reedukacikompenzaci.

Poskytovaný servis by se měl zaměřit spíše na odstraňování diskvalifikujících (vylučujících) bariér ve vnějším prostředí. Tento sociální model předpokládá, že nemůžeme mluvit o mentálním postižení, aniž bychom zároveň nehovořili o prostředí, ve kterém se daný člověk pohybuje.

Tentýž člověk proto může být v určitém prostředí chápán jako člověk s mentálním postižením, zatímco v jiném prostředí o mentálním postižení hovořit nelze. Rozlišujícím znakem zde není otázka jedincovy adaptace na dané prostředí, ale podpora, kterou potřebuje, aby v daném prostředí mohl plnohodnotně žít (Lečbych, 2008).

Hodnocení v tomto pojetí nezohledňuje rozumovou úroveň, ale míru podpory, kterou jedinec potřebuje k životu v daném prostředí. Toto pojetí je v současnosti reflektováno i v postoji AAIDD. V lednu roku 2004 byla Americkou asociací pro mentální postižení vydána standardizovaná škála („Supports Intensity Scale“), která měří míru podpory, kterou člověk potřebuje k tomu, aby mohl v určitém prostředí žít (AAMR, 2004).

V rámci těchto oblastí se zjišťuje typ podpory, kterou jedinec s mentálním postižením v dané oblasti potřebuje.

Celkem je rozlišováno pět typů podpory:

  • Žádná podpora
  • Dohlížení
  • Pobízení slovy a gesty
  • Částečná asistence
  • Úplná asistence

Světová zdravotnická organizace dělí v desáté revizi mezinárodní klasifikaci nemocí (MKN-10) mentální postižení do šesti kategorií podle inteligenčního kvocientu následovně:

Hlavním kritériem této klasifikace zůstává inteligenční kvocient (IQ). Zde je třeba připomenout, že zjištěná hodnota IQ nám u jedince sice nabízí relativně objektivní posouzení jeho rozumových schopností, na druhou stranu ale poskytuje informace „pouze" o nedostatcích rozumové úrovně jedince bez zdůraznění jeho ostatních schopností či silných stránek.

Pro život člověka s mentálním postižením je však důležité i hledisko tvůrčí a praktické, či takzvaná emocionální inteligence (Valenta, 2003 In Šiška, 2005). Ta zahrnuje uvědomění si sebe samého, sebemotivaci, vytrvalost, regulaci nálad, kontrolu impulzů, empatii (vcítění se do druhých) a naději nebo optimismus (Ruisel, 2000 In Švarcová). Hodnota IQ by tedy v diagnostice jedinců s mentálním postižením měla představovat orientační, nikoliv stěžejní parametr.

V následujících kategoriích jsou popsány některé znaky společné pro jedince s daným stupněm mentálního postižení. Zdůrazňujeme však, že vzhledem k individualitě každého jednice, nelze k lidem s mentálním postižením přistupovat pouze na základě těchto charakteristik.

↑ nahoru

Lehká mentální postižení (IQ 50-69)

Tyto děti dovedou respektovat některá pravidla logiky, ale v jejich projevu chybí většina abstraktních pojmů, užívají spíše konkrétní označení. Většina dosáhne úplné nezávislosti v osobní péči a praktických domácích dovednostech, i když je vývoj proti normě pomalejší. Z toho vyplývá poměrně dobrá možnost uplatnění těchto jedinců na trhu práce.

Střední mentální postižení (IQ 35-49)

Učení je u těchto dětí limitováno na mechanické podmiňování. K zafixování čehokoli je třeba častého opakování. Zvládnou běžné návyky a jednoduché dovednosti, především v oblasti sebeobsluhy. Pokud není vyžadována rychlost a přesnost, mohou vykonávat jednoduché pracovní úkony.

Těžká mentální postižení (IQ 20-34)

Děti s tímto stupněm mentálního postižení jsou v dospělosti schopny chápat jen základní souvislosti a vztahy. Omezení je zřejmé i v oblasti řeči. Osvojí si několik špatně artikulovaných slovních spojení, která navíc používají nepřesně. Někdy nemluví vůbec. Jejich učení je značně limitováno a vyžaduje dlouhodobé úsilí. Přesto je pomocí systematické, kvalifikované rehabilitační a výchovné péče možné přispět k rozvoji motoriky a komunikačních schopností těchto jedinců, což se projeví na zlepšení kvality jejich života.

Hluboká mentální postižení (IQ ≤ 19)

Často se jedná o kombinované postižení. Poznávací schopnosti se téměř nerozvíjejí, stejně jako artikulovaná řeč. Lidé s tímto stupněm postižení jsou nanejvýš schopni rozlišovat známé a neznámé podněty a reagovat na ně libostí či nelibostí.

Jiná mentální postižení

Určení stupně mentálního postižení je nesnadné kvůli přidruženému somatickému nebo senzorickému postižení, autismu nebo těžkým poruchám chování.

Neurčená mentální postižení

Toto označení se používá v případech, kdy je mentální postižení prokázáno, je však obtížné nebo nemožné určit jeho úroveň, a zařadit tak osobu do některé z předchozích kategorií (WHO, MKN-10, 2004).

Související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.

Autor článku

doc. PhDr. Jan Šiška, Ph.D.

Působí na katedře speciální pedagogiky Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde se věnuje speciální pedagogice se zaměřením na mentální postižení.

Zpět na téma Děti s mentálním postižením

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS