Zobrazit menuSkrýt menu

Specifika komunikace s dítětem s hluchoslepotou

Publikováno: 10. 5. 2012, aktualizováno: 27. 6. 2016

ilustrační obrázek - dívka mluví do megafonuRozvoj a také průběh vývoje komunikačních dovedností je u jedinců s hluchoslepotou velice variabilní. Představují totiž značně různorodou skupinu, kdy úspěšnost je ovlivněna především hloubkou a strukturou postižení, kvalitou poskytované péče a také dobou, kdy k postižení došlo.

Obsah článku:

Komunikační strategie, technické kompenzační pomůcky

Praktické informace zaměřené na úpravu podmínek pro úspěšnou komunikaci

Doporučený postup při komunikaci

 

Jedná-li se o vrozenou formu hluchoslepoty, je komunikační systém vytvářen uměle s využitím dalších smyslů – hmatu, čichu a chuti. Ty však mohou nedostatek sluchu a zraku kompenzovat jen částečně. V případě získaného postižení je situace pro vytvoření komunikačního systému jednoznačně příznivější, protože jedinec při dorozumívání může využít minulou sluchovou i zrakovou zkušenost. Ve většině případů má již vytvořen komunikační systém, který je důležitý pro poznávání a chápání okolního světa.

Ztráta sluchu a zraku však může již vytvořený systém vážně narušit, neboť bez sluchových a zrakových vjemů nejsou hluchoslepí schopni dále informace z okolního světa přijímat. Původní jazykový systém, který užívali před ztrátou sluchu nebo zraku, je třeba transformovat do takového dorozumívacího systému, který by zabránil vzniku komunikační bariéry a umožnil hluchoslepému další osobnostní rozvoj.

Volba způsobu dorozumívání vždy záleží na získané sluchové nebo zrakové zkušenosti a na možnosti využití zbytků sluchu a zraku. Jedná-li se o primární sluchovou vadu, pak vývoj komunikace probíhá podobně jako u jedinců se sluchovým postižením. Zhoršuje se však zraková zpětná vazba, která je předpokladem pro vnímání znakového jazyka, proto se znakový jazyk začíná postupně transformovat do dotekové formy – na taktilní znakový jazyk. (Langer, 2008)

U dětí s hluchoslepotou lze stejně jako u běžné populace pozorovat fázi předjazykovou, která se projevuje zvukovými projevy, nejčastěji pláčem a křikem. Repertoár těchto projevů je však velmi omezený, nejčastěji hluchoslepé děti hlasem reagují jen na silné biologické podněty. Již další krok, kterým se ubírá vývoj řeči u běžné populace – rozvoj broukání a žvatlání, je významně redukován, v případě totální hluchoslepoty mnohdy vůbec nenastane.

I když současné postižení sluchu a zraku, zejména jeho struktura či případná kombinace s dalším tělesným nebo psychickým postižením, diferencuje populaci těchto jedinců do velkého počtu podskupin, lze pozorovat některé společné rysy, které rozvoj komunikace ovlivňují:

  • Spontánnímu rozvoji jazyka brání sklon užívat omezený prostor a snaha neustále jej kontrolovat.
  • Aktivity, které vyžadují komplexní a koordinované pohyby vedou k utlumení manipulace a k snížení zájmu komunikovat.
  • Odmítání komunikace je vyjadřováno mnohem výrazněji než projevy ochoty komunikovat.
  • Komunikační aktivitu podporuje přítomnost další osoby, kontakt je především fyzický.
  • Při kontaktu je zřetelně dávána přednost osobě před předmětem, přítomnost osoby podstatně podporuje komunikační i prostorovou aktivitu.

Předpokladem pro úspěšné navázání kontaktu s hluchoslepým dítětem je získání jeho pozornosti. Ta je zpravidla upoutána nejprve dotekem, dále pak mohou být využity zbytky sluchu a zraku. Dalším krokem v rozvoji komunikačního chování je vybudování vzájemné pozornosti, která vyžaduje již určitou úroveň spolupráce mezi hluchoslepým dítětem a osobou, která kontakt vyvolala. Představuje vlastně uvědomění si osoby, která je v jeho bezprostřední blízkosti a cíleně probouzí jeho pozornost.

Nezbytným předpokladem pro rozvoj komunikačních aktivit je vytvoření sociálního prostředí, které vzbuzuje chuť a ochotu komunikovat. Motivace ke komunikaci je nejprve vyvolána silnými biologicky podmíněnými podněty, například volbou oblíbeného jídla nebo nápoje. Později se začínají objevovat i motivy sociálně podmíněné, například vyžadování nebo odmítání kontaktu s určitou osobou, volba aktivity zprostředkovaná konkrétní osobou, která je pro dítě velice příjemná, atd.

Čtěte také:
Dávky pro rodiny dětí se zdravotním postižením
Odborná pomoc a další formy podpory dítěte s hluchoslepotou
Rodina dítěte s hluchoslepotou

↑ nahoru

Související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.

Komunikační strategie, technické kompenzační pomůcky

Naprostá většina dorozumívacích způsobů hluchoslepých je založena na doteku. Získávání komunikačních dovedností prochází určitými vývojovými etapami, které se od sebe liší stupněm abstrakce používaných symbolů. Jejich sled mívá různý průběh.

K neverbálním způsobům dorozumívání patří:

  • Komunikace v nesymbolické rovině spočívá ve sledování chování hluchoslepého dítěte a pohybů jeho těla. Jedná se o tzv. řeč těla, která má vlastní vyjadřovací systém, založený na vrozených gestech, jejichž prostřednictvím hluchoslepý vyjadřuje své pocity, jimiž instinktivně reaguje na vliv okolního světa.
  • Komunikace prostřednictvím reálných objektů, kdy konkrétní předměty reprezentují prováděné činnosti, subjekty a objekty. Hlavním předpokladem vzájemného porozumění je schopnost chápat vztah mezi reálným objektem a jeho komunikačním významem, který reprezentuje (například jablko může být symbolem svačiny, talíř symbolem oběda, boty symbolem vycházky a podobně).
  • Komunikace prostřednictvím symbolických objektů, reálné konkrétní objekty (předměty) jsou postupně zmenšovány nebo nahrazovány malými symbolickými částmi, které reprezentují celek (kousek látky z kabátu dítěti symbolizuje, že půjde na vycházku).
  • Komunikace prostřednictvím dvojrozměrné reprezentace objektů probíhá postupným nahrazováním konkrétních předmětů obrazy nebo reliéfními obrysovými konturami, které realisticky znázorňují daný předmět (např. reálný předmět hrnek se nahradí jeho obrázkem).
  • Dorozumívání prostřednictvím gestikulace využívá omezený počet přirozených posunků, které vyjadřují jednoduché činnosti. Jedná se o pohyby rukou a částí těla mající výrazný sdělovací charakter.

Ilustrační obrázek - dítě a dospělý se dotýkají špičkou ukazováčkuK verbálním komunikačním systémům jsou řazeny dorozumívací techniky vycházející z mluveného jazyka (mluvená řeč, čtení a psaní) nebo z jazyka znakového. Oba jazyky představují samostatné na sobě nezávislé komunikační systémy a volba dorozumívacího systému je vždy podřízena stavu konkrétního smyslu dítěte s hluchoslepotou.                      

Ke komunikačním systémům založeným na sluchovém vnímání patří především zvuková forma mluvené řeči. Většina jedinců s vrozenou hluchoslepotou ji však k dorozumívání nepoužívá, neboť nedostatečné sluchové vnímání neumožňuje získat její potřebnou úroveň. 

Komunikační systémy založené na zrakovém vnímání používají zejména hluchoslepí se zachovalými zbytky zraku. Osvojují si nejčastěji znakový jazyk nebo znakovanou češtinu. V případě, že dříve komunikovali mluveným jazykem, volí některou z variant, která český jazyk vizualizuje. Nejčastěji je to písmo, které je zvětšené, případně barevně zvýrazněné tak, aby jeho velikost i barva respektovaly aktuální stav zraku hluchoslepého. Mluvenou řeč lze také odezírat, to znamená identifikovat sdělení prostřednictvím pohybů mluvidel při artikulaci. Úspěšnost odezírání je závislá na dosaženém stupni dorozumívacích schopností, dostatečné slovní zásobě, znalosti gramatiky českého jazyka, úrovni komunikačních zkušeností a množství informací o okolním světě. Dalším prostředkem dorozumívání může být prstová abeceda, která užívá různých poloh a postavení prstů k vyjádření hlásek nebo písmen. Znaky prstové abecedy mohou být artikulovány jednou nebo oběma rukama.

Pro většinu hluchoslepých jsou hlavním dorozumívacím prostředkem komunikační techniky založené na taktilním vnímání, na symbolech, které je možné vnímat hmatem a pohybem. Doteková prstová abeceda umožňuje vnímat informaci prostřednictvím vzájemného kontaktu komunikujících, kdy ruce příjemce informace jsou umístěny na rukou toho, kdo artikuluje tak, aby bylo možné sledovat tvar a pohyb jednotlivých znaků. Braillovo reliéfní bodové písmo je vytvořené kombinací šesti bodů seřazených do obdélníku, který se skládá ze dvou tříbodových sloupců. Pro hluchoslepé existuje jednoruční varianta Braillova písma do dvou prstů, kdy se jednotlivé znaky vpisují na levý ukazovák a prostředník a dvojruční varianta Braillova písma do prstů, při níž se osoba sdělující informace dotýká rukou příjemce tak, jako by psala na psacím stroji pro bodové písmo. K dlaňovým komunikačním systémům patří abecedy, v nichž každému písmenu odpovídá část prstu nebo dlaně a jejichž artikulace je vyjadřována různým tlakem. Umístění jednotlivých písmen na dlani a jednoduchý způsob jejich vpisování jsou rozloženy tak, aby dorozumívání nečinilo problémy. Nejznámější z nich je Lormova abeceda.

Hluchoslepí, kteří vadu zraku a sluchu získali v pozdějším věku a umí používat český jazyk, se často dorozumívají vpisováním jednotlivých písmen do dlaně. Taktilní znakový jazyk je dotyková varianta znakového jazyka. Je založen na vzájemném kontaktu jedné nebo obou rukou komunikujících. Taktilním znakovým jazykem se dorozumívají hluchoslepí, kteří si jako první osvojili znakový jazyk a pak, v důsledku zhoršujícího se zrakového vnímání, byli nuceni přejít k jeho dotekové podobě. (Souralová, Horáková, 2008)

komunikaci hluchoslepých je však možné pozorovat mnoho dalších způsobů dorozumívání, které jsou individuálně vytvořené mezi jednotlivými hluchoslepými osobami nebo mezi hluchoslepým dítětem a jeho rodičem, pedagogem či terapeutem.

Jak vyplývá z četných statistik, jen málo hluchoslepých dětí je skutečně zcela hluchých a slepých. Většina z nich má postižení různě kombinované, od velkých zbytků až po nepatrné, ale ještě pro komunikaci využitelné. Včasné vybavení přístrojovou technikou pro zesilování zvuku a přidělení optických pomůcek rozvoj komunikace podporuje, ale jejich efektivní využití je podmíněno přesnou diagnostikou.

Vzhledem k tomu, že je velmi obtížné určit přesný stav sluchu a zraku, nebývá mnohdy zvláště malým hluchoslepým dětem doporučen správný typ kompenzační pomůcky. Dalším problémem, který se objevuje v souvislosti s využíváním pomůcek, je jejich přijetí. Hluchoslepé dítě sluchadlo či brýle často odmítá používat. Může to souviset s psychickými zvláštnostmi, které se projevují odmítavými postoji vůči zásahům zvenčí a způsobem vytváření kontaktů s okolním prostředím. Není řídkým jevem až několikaměsíční adaptační úsilí na kompenzační pomůcku, které v některých případech, zvláště při hlubokém sluchovém a zrakovém postižení či kombinovaném s mentální retardací, nebývá úspěšné. Pomoc hluchoslepým dětem při rozvoji komunikace může zajistit také kochleární implantát, jeho úspěšnost při zprostředkování zvukových vjemů je však velmi individuální. (Potměšil, 2003)

↑ nahoru

Praktické informace zaměřené na úpravu podmínek pro úspěšnou komunikaci

ilustrační obrázek - usmívající se ženaPro rozvoj komunikace hluchoslepého dítěte je třeba vytvořit podmínky, které mu pomohou zvládnout problémy spojené s nedostatkem sluchového a zrakového vnímání nezbytného pro vnímání sociálního prostředí. Osvětlení, barvy a kontrasty, velikost, vzdálenost a čas jsou faktory, které je třeba respektovat, aby bylo vytvořeno optimální klima pro komunikaci, výchovu a vzdělávání.

Množství světla, jeho typ, směr a umístění je důležité pro využití zbytků zraku. Mnoho hluchoslepých dětí je citlivé na světlo a pociťuje bolest z přímého osvětlení či oslnivé záře, jiné děti naopak potřebují více světla, aby zbytky zraku vůbec mohly využít. Dítě by nemělo být otočené přímo proti světlu, pracovní deska by neměla mít lesklý nátěr či být pokryta ubrusem s výrazným designem. (Ludíková, 2000) 

Čím slabší je zraková ostrost dítěte, tím větší musí být kontrast mezi věcí, s níž dítě pracuje a jejím pozadím. Důležité je také správně odhadnout množství vjemů vyskytujících se v okolí předmětu, s nímž dítě manipuluje. Lépe je počet vjemů spíše redukovat. Dítě se sníženou zrakovou ostrostí potřebuje, aby předmět, s nímž má pracovat, byl dostatečně velký.

Důležitý je barevný kontrast předmětů, s nimiž dítě manipuluje. Černá a bílá představují největší kontrast, ale i jiné barevné kombinace mohou dítěti vyhovovat. Optimální variantu je třeba u konkrétního dítěte individuálně posoudit. Vhodné je zvýraznit (nejlépe kontrastní páskou) předměty, s nimiž dítě přichází do kontaktu, aby byly dobře viditelné i při sníženém zrakovém vnímání, předměty denní potřeby vybírat v jasných barvách.

Hluchoslepému dítěti také musíme poskytnout dostatek času na seznámení s předměty v jeho okolí, protože prozkoumání předmětů hmatem vyžaduje více času. Prostor, v němž se hluchoslepé dítě pohybuje, by měl být volný, v trasách jeho pohybu by se bez upozornění neměly vyskytovat překážky, na něž by dítě nebylo upozorněno. Nábytek by měl být stabilně rozmístěn. (Ludíková, 2001)

↑ nahoru

Doporučený postup při komunikaci

Při dorozumívání s hluchoslepým vždy záleží na rozsahu jeho postižení, které ovlivňuje volbu komunikačního systému, na jeho aktuální jazykové kompetenci, zdravotním stavu a podobně. Při prvním kontaktu je třeba upozornit na svou přítomnost, nejlépe lehkým dotekem na paži. K hluchoslepému je nutné přistupovat klidně, aby se nepolekal, respektovat specifický průběh dorozumívání a na změnu komunikačního partnera a jeho odchod opět hluchoslepého upozornit (více informací na www.lorm.cz).

Při tvoření komunikačního systému dosahují hluchoslepé děti velmi rozdílné úrovně, mnohdy nezávisle na tom, kolik energie a času bylo jeho výstavbě věnováno. Je to ovlivněno mnoha objektivními příčinami, mezi něž kromě již zmiňovaného senzorického vybavení patří i mentální předpoklady dítěte, doba, kdy k postižení došlo, kdy bylo započato s odbornou péčí atd. Existuje však také mnoho jiných důvodů, které se mohou podílet na neúspěchu při tvoření komunikačního systému. Národní výukový projekt Hilton/Perkins Program, Národní koalice hluchoslepých v USA, se tyto důvody snaží eliminovat stanovením řady otázek, které by si měl položit a kladně na ně odpovědět každý, kdo s hluchoslepým dítětem pracuje.

Některé otázky, které se vztahují ke konkrétnímu postupu při vytváření komunikačních stereotypů:

  • Bylo dobře vybráno místo pro aktivitu?
  • Bylo dítě připraveno na aktivitu jasnou nápovědou tak, aby ji mohlo předvídat?
  • Byl jasný začátek a konec aktivity?
  • Mělo dítě dostatečný čas na odpověď?
  • Mělo dítě snadný přístup ke komunikačním prostředkům (předmětům, obrazům a podobně)?
  • Vedlo rozmístění předmětů v prostoru kolem žáka k jeho aktivitě?
  • Byl v průběhu celé aktivity použit komunikační prostředek adekvátní věku a možnostem dítěte?
  • Byly použité didaktické pomůcky funkční?
  • Byla aktivita pro dítě motivující a zábavná?

↑ nahoru

Související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.

Autorka článku

doc. PhDr. Eva Souralová, Ph.D.

Působí na katedře speciální pedagogiky Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Zaměřuje se na oblast surdopedie – vědeckovýzkumnou činnost v oblasti výchovy a vzdělávání sluchově postižených a hluchoslepých.

Zpět na téma Děti s hluchoslepotou

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS